ECLI:CZ:US:2006:3.US.41.05
sp. zn. III. ÚS 41/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 18. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 41/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. J., správce konkursní podstaty úpadce P., a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004 sp. zn. 5 Afs 72/2004, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. 52 Ca 11/2003, rozhodnutím Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 6. března 2003 č. j. 28185/03/248912/7666 a č. j. 28188/03/248912/7666 a rozhodnutím Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 10. prosince 2002 č. j. 196412/02/248912/7666 a ze dne 21. ledna 2003 č. j. 8395/03/248912/7666, jimiž bylo rozhodnuto ve věci převedení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku úpadce.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004 sp. zn. 5 Afs 72/2004, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. 52 Ca 11/2003, rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 6. března 2003 č. j. 28185/03/248912/7666 a č. j. 28188/03/248912/7666 a rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 10. prosince 2002 č. j. 196412/02/248912/7666 a ze dne 21. ledna 2003 č. j. 8395/03/248912/7666 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své daňové věci rozhodnutí orgánů veřejné moci [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004 (5 Afs 72/2004-120), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. ledna 2004 (52 Ca 11/2003-74), rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 6. března 2003 (28185/03/248912/7666 a 28188/03/248912/7666) a rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 10. prosince 2002 (196412/02/248912/7666) a ze dne 21. ledna 2003 (8395/03/248912/7666)] a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky.
Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 27. října 2004 (5 Afs 72/2004-120) zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. ledna 2004 (52 Ca 11/2003-74), jímž byla zamítnuta jeho správní žaloba proti rozhodnutím Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 6. března 2003 (28185/03/248912/7666 a 28188/03/248912/7666), kterými byly podle §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZSDP") zamítnuty reklamace stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 10. prosince 2002 (196412/02/248912/7666) o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 4 758 449 Kč na úhradu daňových nedoplatků vykázaných na jiných daních Finančního úřadu v Pardubicích a rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 21. ledna 2003 (8395/03/248912/7666) o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 3 151 526 Kč rovněž na úhradu jiných nedoplatků.
Jmenované orgány veřejné moci dovodily, že při postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e) a §64 odst. 2 ZSDP v rámci daňového řízení při současném probíhajícím konkursním řízení dochází k úhradě splatného daňového nedoplatku, tj. k úhradě dluhu na dani, a nikoli k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy. Jinak řečeno, postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle §64 odst. 2 ZSDP, není to v rozporu s §14 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť se nejedná o nepřípustnou kompenzaci. Daňovou pohledávkou daňového subjektu vůči státu může být jen daňový přeplatek, který převyšuje případný daňový nedoplatek. Jen takový přeplatek je vratitelný, a to bez ohledu na prohlášení konkursu. Nejvyšší správní soud uvedl, že při posouzení správnosti právního posouzení vycházel ze stanoviska svého pléna ze dne 29. dubna 2004 k výkladu vztahu §64 ZSDP a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - zpochybňuje zmíněné stanovisko Nejvyššího správního soudu a nesouhlasí s ním. Ztotožňuje se s argumentací, která byla uvedena v odůvodnění odlišného stanoviska skupiny soudců k stanovisku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena.
Na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření poukázal na to, že jeho rozhodnutí vycházelo ze stanoviska pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2004 k výkladu vztahu §64 ZSDP a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Účastník setrvává na tom, že výklad citovaných ustanovení v tomto stanovisku je ústavně konformní, a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, uvádí, že jeho rozhodnutí vycházelo z již zmíněného stanoviska Nejvyššího správního soudu, které bylo pro krajský soud rozhodné do té doby, než ve věci zaujal zcela odlišný právní názor Ústavní soud v nálezech ve věcech sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145) a I. ÚS 544/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 76). Krajský soud proto považuje ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou. Finanční úřad v Pardubicích se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatel a účastníci řízení (Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích) souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127 ). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 17/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.)]. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.
V rovině práva jednoduchého na věc dopadají ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání a §64 odst. 2, §59 odst. 3 písm. e) a §40 odst. 11 ZSDP. Podle §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. Podle §64 odst. 2 ZSDP se daňový přeplatek použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Podle §59 odst. 3 písm. e) ZSDP lze daň platit přeplatkem na jiné dani. Podle §40 odst. 11 ZSDP při prohlášení konkursu podle zvláštního předpisu je daňový subjekt povinen podat nejpozději do 30 dnů ode dne účinnosti prohlášení konkursu přiznání za uplynulou část zdaňovacího období. Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje.
Dotčené orgány veřejné moci dospěly v dané věci k závěru, že postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle §64 odst. 2 ZSDP, není to v rozporu s §14 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Fakticky se tím přiklonily k názoru, že právní úprava v ZSDP je speciální oproti obecné úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání, čímž byl upřednostněn stát jako konkursní věřitel z titulu daňové pohledávky.
Tento názor nemůže z pohledu ústavněprávního obstát. Ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání zakotvuje podle názoru Ústavního soudu nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 ZSDP. Pohledávka z titulu daňového přeplatku je tedy součástí konkursní podstaty a stát má postavení konkursního věřitele jako kterýkoli jiný subjekt, přičemž daňové pohledávky státu jsou v konkursním řízení pohledávkami druhé třídy (§32 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání). Dotčené orgány veřejné moci proto v dané věci postupovaly v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem řešena kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145) a sp. zn. I. ÚS 544/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 76), v nichž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; těmito nálezy, od jejichž rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako důvodnou a ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena, jako stojící v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou založena na ústavně nekonformním právním názoru. Ústavní soud proto tato rozhodnutí zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.