ECLI:CZ:US:2006:3.US.46.06
sp. zn. III. ÚS 46/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. M. F., zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 9 To 374/2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 4. 2005, sp. zn.Nt 1373/2002, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"); obecným soudům vytýká, že se soud prvního stupně neřídil závazným právním názorem soudu odvolacího, a že se "v novém důkazu" zaměřil na skutečnost nevýznamnou ("na vznik požáru"), aniž věnoval pozornost "novosti" důkazu (tedy zjištění ohledně "intenzity požáru"). Ve svých důsledcích tak podle stěžovatelova názoru "došlo k odsouzení za skutek, který ve skutečnosti trestným činem vůbec není", resp. ačkoli zde byl nový důkaz, který zpochybňuje doposud zjištěný skutkový stav, obnova řízení přesto povolena nebyla.
V původním řízení byl stěžovatel uznán vinným mimo jiné návodem k trestnému činu obecného ohrožení podle §10 odst. 1 písm. b/, §179 odst. 1 tr. zákona.
Ohledně rozsahu hrozícího nebezpečí (jakožto součásti skutkové podstaty tohoto trestného činu), představovaného spoluobviněnými založeným požárem, vycházely soudy ze znaleckého posudku podaného znalcem V. H. a dovodily, že požárem byla ohrožena celá dotčená budova, neboť hrozilo prohoření stropů a ohroženy byly i spalné stavební konstrukce budovy, "která je celá jediným požárním úsekem". Hodnota požárem zasažené nemovitosti byla podle odvolacího soudu prokázána v tržní ceně "přes dva miliony korun".
Trestní stíhání skončilo dne 31. 7. 2001.
Návrh na obnovu řízení opřel stěžovatel o znalecký posudek následně (15. 7. 2002) vyhotovený k jeho žádosti Technickým ústavem požární ochrany generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru, podle kterého měla být vyvrácena v původním řízení učiněná skutková zjištění o rozsahu požárem hrozící škody (spalné konstrukce naopak nebyly dotčeny a oheň by i bez zásahu hasičů zůstal lokalizován jen v přízemí budovy).
Soud prvního stupně návrh zamítl s odůvodněním, že stěžovatelem předložený znalecký posudek není novým důkazem ve smyslu zákonem stanovených podmínek obnovy řízení.
Jeho usnesení soud druhého stupně zrušil s opačným právním názorem; "znalecký posudek se zcela novými závěry" podle jeho mínění novým důkazem je. Soud prvního stupně by měl objasnit (výslechem znalců), proč jsou závěry posudků rozdílné, a nezdaří-li se toho dosáhnout, měl by zvážit podání posudku třetího ("revizního"); byl-li by ve výsledku odlišný od posudku užitého v původním řízení, bude namístě obnovu řízení povolit.
V dalším stadiu řízení o obnovu (když rozpor mezi znaleckými posudky odstraněn nebyl) byl podán další znalecký posudek (znalcem J. W.); na jeho základě, ačkoli se v rozhodném směru ztotožnil se stěžovatelem předloženým (druhým) posudkem, soud prvního stupně opět návrh na povolení obnovy zamítl.
Soud druhého stupně pak zamítl i stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozpor mezi posudkem použitým v původním řízení a posudkem poté stěžovatelem předloženým spočívá v odlišném výkladu, co je "požární úsek", a že znalec v revizním (třetím) posudku vskutku "došel k závěru, že k rozšíření požáru při jeho pozdním zpozorování by nedošlo". Znalecké posudky (předložený stěžovatelem a vyhotovený znalcem J. W.) však podle názoru soudu nemohou být posuzovány "odtrženě, bez souvislosti s ostatními důkazy a okolnostmi, a to jak s výpověďmi samotného odsouzeného, tak i spoluodsouzených... a dále bez ohledu na listinné důkazy, zejména stavebně technické posouzení ... a protokol o ohledání místa činu, a v tomto směru nelze pouze nekriticky převzít nyní nově tvrzené skutečnosti bez srovnání těchto s důkazy a skutečnostmi, z nichž vzniklo původní skutkové zjištění". Stížnostní soud se tím připojil k původnímu závěru soudu prvního stupně, že "v daném případě hrozila škoda velkého rozsahu, tj. vyšší než 1.000.000,- Kč", jenž byl učiněn na základě posudku V. H. v původním řízení, který (oproti posudkům následným) uvažoval fyzické ohrožení celé budovy.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákona o Ústavním soudu/).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do roviny skutkové platí jakožto zásada, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i procesní režim volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.
Obdobné zásady lze bezpochyby vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině" (viz §278 odst. 1 tr. řádu).
Situace, kdy - ve smyslu dosud vyložených zásad - se prostor k reflexi z pozic ústavněprávních otevírá, právě zde v dané věci nastala.
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Počínaje zrušujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 487/2003, považovaly soudy za způsobilý důkaz (ve smyslu citovaného §278 odst. 1 tr. řádu) "nový" znalecký posudek, jímž byl jinak než v původním řízení (pod hranici škody velkého rozsahu požadované v §179 odst. 1 tr. zákona) vymezen rozsah požárem hrozící škody. Závěry tohoto posudku, jenž byl užit k důkazu, zpochybněny nebyly, a další posudek znalce J. W. vyzněl s ním souladně. Oproti věcně založenému očekávání návrhu na povolení obnovy vyhověno nebylo, a jakým způsobem mohly ostatní - již v původním řízení provedené - důkazy (výslechem spoluodsouzených, listinami, znaleckým posudkem o ceně nemovitosti apod.) ovlivnit nové - z pozdějších znaleckých posudků vycházející - uvažování o rozsahu požárem hrozící škody, soudy, byť na tyto důkazy odkazovaly, nikterak nevysvětlily.
Závěr, že za uvedených okolností důvod obnovy řízení dán není, nelze hodnotit jinak, než jako překvapivý, nelogický a vnitřně kontradiktorní. Jestliže byl již stěžovatelem předložený znalecký posudek uznán (pojmově) za způsobilý důvod obnovy, a mohlo jít jen o prověrku, zda obstojí v konfrontaci s posudkem užitým v původním řízení, pak v případě, že nejenže jí nebyl zpochybněn, nýbrž dalším znaleckým posudkem ve svých závěrech posílen, obtížně obstojí právní závěr, že je v řízení o návrhu na povolení obnovy přesto (naopak) bezcenný. Úsudek, že k tomu jsou využitelné ostatní dříve provedené důkazy, zůstal nepodložen, a vzbuzuje pochybnosti tím, že nebylo jakkoli vysvětleno, jakou vazbu mají (mohou mít) ku rozhodné potřebě zjištění, jaká část budovy byla objektivně ohrožena založeným požárem; obtížně si lze představit, že pro odborný závěr, zda hrozilo prohoření stropů (zda byly ohroženy i spalné stavební konstrukce budovy) či nikoli, bylo možné využít důkazů kupř. výpovědí stěžovatele, spoluodsouzených, protokolu o ohledání, znaleckým posudkem o ceně nemovitosti, apod.
Lze uzavřít, že rozhodné skutkové závěry jsou - jak Ústavní soud opakovaně judikuje - v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (jednotlivými dílčími zjištěními), a obdobný vztah panuje mezi skutkovými závěry a závěry právními (o existenci důvodů obnovy řízení); ty logické, konzistentní a věcně přesvědčivé odůvodnění postrádají rovněž.
Ústavní stížnosti však přesto vyhovět nelze.
Ačkoli - obecně vzato - výše formulované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Zde je důležité, že výsledek řízení o obnovu, vtělený do výroku, jímž byl návrh stěžovatele zamítnut, byť z jiných než soudy (posléze) výslovně uvedených důvodů, přesto obstojí; soud prvního stupně v prvotním rozhodnutí (ze dne 11. 7. 2003, sp. zn.Nt 1373/2002) totiž dospěl ke správnému závěru, že znalecký posudek vyhotovený Technickým ústavem požární ochrany generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru, jímž svůj návrh stěžovatel odůvodnil, důvodem obnovy být nemůže.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který zakládá výjimku z důsledků, jež se jinak pojí s právní mocí rozhodnutí, a proto je připuštěna zásadně v případech výjimečných, odůvodněných zájmem, aby byly dodatečně překonány překážky bránící vydání rozhodnutí, vybudovaného na objektivně správném resp. úplném skutkovém základě.
Z citovaného §278 odst. 1 tr. řádu se podává, že se tak děje jen tehdy, když vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které odůvodňují předpoklad, že původní rozhodnutí z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů (zde ve vztahu k vině) nemůže obstát. Obnova řízení není (naopak) opravným institutem, jímž by bylo možné napravovat pochybení procesně právní (včetně samotného hodnocení důkazů) nebo pochybení v právním posouzení věci, k nimž případně v původním řízení došlo.
Důkazy (stejně jako skutečnosti, o něž zde nejde) musí být "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V původním řízení učinily obecné soudy skutkový závěr o rozsahu požárem hrozící škody (ve smyslu škody velkého rozsahu podle §179 odst. 1 tr. zákona) na základě k tomu objektivně způsobilého důkazu (znaleckého posudku), a požadavku odpovídajícího zjištění se tak zhostily. Námitka proti tomuto zjištění, vtělená do znaleckého posudku jiného (stěžovatelem předloženého), podmínky pro "nový" důkaz nesplňuje proto, že je než námitkou proti správnosti závěru, který již byl učiněn (škoda byla zjištěna); ostatně nic nebránilo podrobit podaný posudek reviznímu posouzení v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími znaleckými posudky byla soudu "známa").
O nový důkaz by mohlo jít v případě, že by byl předložen posudek, založený na skutkové okolnosti, jež v původním řízení známá nebyla a teprve dodatečně vyšla najevo; takovým však stěžovatelem předložený posudek nebyl, jestliže - jak konstatoval stížnostní soud - od původního se lišil jen uplatněným (jiným) odborným názorem.
Bez toho, že by bylo nepřípustně vykročeno ze zjištěného skutkové stavu, je tedy k dispozici právní posouzení věci, které směřuje právě k tomu výsledku, jenž byl v řízení, i když jinak, dosažen (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení).
Za uvedených okolností tento výsledek překáží tomu, aby s posuzovaným řízením byl spojován znak - hodnoceno v mezích ústavněprávního přezkumu - řízení nikoli "spravedlivého jako celek".
Je namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu