ECLI:CZ:US:2006:3.US.473.05
sp. zn. III. ÚS 473/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele T. C., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou advokátní kanceláře JUDr. Ludmila Háječková a spol., se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 6, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2005 sp. zn. 44 To 470/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým jednak (I.) nebyl přijat jeho písemný slib [§73 odst. 1 písm. b) tr. řádu] a dále (II.) byla zamítnuta stížnost do usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. června 2005 sp. zn. 1 KZv 322/2004 [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu], jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě [§71 odst. 4 ve spojení s §67 písm. a), c) tr. řádu].
Stížnostní body návrhu stěžovatele vycházejí především z tvrzení, že dlouhodobá vazba by se měla opírat o "konkrétní důkazy". Stěžovatel je toho názoru, že v opačném případě by měl být propuštěn z vazby na svobodu. O jeho vině, jak uvádí v naraci návrhu, nesvědčí žádný svědek a u odposlechů telefonních hovorů nebylo prokázáno, že by některý z nich byl veden jím, z jeho přístroje a žádný z hovorů není konkrétní ve smyslu způsobilosti založit vůči němu možné vyvození spáchání stíhané trestné činnosti. Předmětné rozhodnutí státního zástupce nadto pokládá stěžovatel za vydané opožděně, fakticky za čtyři a půl měsíce, po zbytečných průtazích po jeho vydání způsobených překládáním do turečtiny, přičemž stěžovatel jej rovněž považuje za neurčité v označení věci ("proti obviněnému B. G. a spol."). Samotný jeho překlad potom, jak vyplynulo z následného konstatování ve věci posléze působícího tlumočníka, je proveden špatně, zejména se v něm v rozporu s presumpcí neviny objevuje opakovaně slovo vinný namísto obviněný. V těchto vytýkaných vadách stěžovatel spatřuje porušení §2 odst. 2, 4 tr. řádu, v rovině práva ústavního dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.
Pokud potom státní zástupce o ponechání ve vazbě rozhodoval sice v zákonné lhůtě, nicméně pro časovou prodlevu bylo "fakticky rozhodnuto" po čtyřech a půl měsících, shledává stěžovatel výklad §71 odst. 4 tr. řádu provedený orgány činnými v trestním řízení stran určení počátku plynutí lhůty určené pro další rozhodování o ponechání ve vazbě rozporným "s potřebou praxe", pročež "iniciuje a navrhuje změnu zákona, a to §71 odst. 4 tr. ř. v tom smyslu, aby právní moc usnesení o vazbě odpovídala skutečnému pobytu obviněného ve vazbě a aby se neodvíjela u cizinců až od data, kdy jim bude doručen překlad takovéhoto usnesení".
Stěžovatel se současně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 599/01, III. ÚS 121/02).
Vycházeje z uvedeného rámce ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadeného usnesení zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, zjištěn nebyl. Městský soud v Praze řádně přezkoumal rozhodnutí státního zástupce, když v nezbytném rozsahu rozvedl (§134 odst. 2 tr. řádu), z jakých důvodů byly splněny subsumpční podmínky uvedené v §71 odst. 4 ve spojení s §67 písm. a), c) tr. řádu a dostatečně se v této souvislosti vyjádřil rovněž k nepřijetí písemného slibu učiněného stěžovatelem [§73 odst. 1 písm. b) tr. řádu]. S těmito vývody nadto stěžovatel, mimo výše uvedené výhrady, ani nepolemizuje.
K vlastní námitce stěžovatele týkající se posouzení důkazní situace v jeho trestní věci je třeba uvést, že hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů je prováděno toliko pro účely rozhodování o vazbě a Ústavnímu soudu, jež není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li již dány či ještě nikoliv zřejmé důvody k podezření, zda stěžovatel spáchal stíhaný trestný čin. Přitom relevantní důvod ke své kasační ingerenci z hlediska kritérií ve shora uvedené judikatuře naznačených Ústavní soud neshledal.
Vytýkané vady překladu potom jednak dílem z pohledu břemena tvrzení v řízení o ústavní stížnosti (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05) nejsou konkrétní, ve zbytku potom samy o sobě bez dalšího tvrzení postrádají ústavněprávní relevanci (kupř. kdy namísto obviněný je v překladu uvedeno vinen), neboť se ve svých důsledcích nepromítají (resp. nemohly promítnout, a to i z důvodu argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí) v dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména stěžejního práva skutkově a právně argumentovat na svou obhajobu.
Pakliže je v §71 odst. 4 tr. ř. zakotven imperativ, že rozhodnutí o ponechání ve vazbě je povinen státní zástupce učinit do tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí, ani v tomto směru nelze spatřovat v rozhodnutí stížnostního soudu pochybení. Městský soud v Praze posuzoval, zda jím přezkoumávané usnesení bylo vydáno ve třech měsících od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, k čemuž došlo, byť právní moc by včasnějším učiněním jeho překladu i hypoteticky mohla nastat dříve. Zákonná dikce však jiný výklad okamžiku stanovení počátku běhu předmětné lhůty, nežli je nabytí právní moci rozhodnutí, a to ani za jakkoli specifických okolností, nepřipouští. V relaci k tomuto kategorickému konstatování nutno na druhé straně připomenout, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením (§71 odst. 1 tr. řádu), především se zřetelem ke kautelám plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tudíž i zajištění překladu ze strany orgánů činných v trestním řízení musí být učiněno v intencích těchto postulátů.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, přičemž stran "iniciování a návrhu změny zákona" se jedná o návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušným.
Proto bylo rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006