ECLI:CZ:US:2006:3.US.507.06.1
sp. zn. III. ÚS 507/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Korty, advokáta se sídlem Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, jako správce konkursní podstaty úpadce - České národní záložny, spořitelního a úvěrového družstva se sídlem Kostelní 23, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 65138058, právně zastoupen Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2006 č. j. 8 Cmo 483/2005-35 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2005 č. j. 10 Cm 240/2003-29, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností a po výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 23. 8. 2006, se navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2001 sp. zn. 39 K 8/2001 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce, jehož byl ustanoven správcem konkursní podstaty.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že soud prvního stupně nesprávně posoudil povahu předmětu řízení, v němž se podle názoru stěžovatele jednalo o běžný obligační spor, nikoli o spor podřaditelný pod ustanovení §200e o. s. ř. Z tohoto tvrzení stěžovatel dovozuje jednak nesprávnou věcnou příslušnost soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a dále nesprávnou formu jeho rozhodnutí, kterým podle jeho názoru měl být rozsudek a nikoli usnesení.
V další části odůvodnění stěžovatel zpochybňuje odmítavé usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který údajně nesprávným procesním postupem (poukazem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.) odmítl jím podané odvolání jako nepřípustné.
Za zcela zásadní námitku považuje stěžovatel nesouhlas s rozhodnutím obou obecných soudů ohledně náhrady nákladů řízení.
II.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005 č. j. 10 Cm 240/2003-29 se zjišťuje, že označený soud vyhověl žalobě stěžovatele o zaplacení částky 1 250,- Kč; ohledně požadovaného úroku z prodlení přiznal stěžovateli úrok ve výši 5,5 % ročně od 12. 7. 2002 do zaplacení (výrok I.). Ohledně žalovaného 11% úroku z prodlení z žalované částky za dobu od 21. 9. 1999 do 11. 7. 2002 a dalšího 5,5% úroku z prodlení za období od 12. 7. 2002 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Na nákladech řízení uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 2 575,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění vztahujícím se k části výroku pod bodem III. svého usnesení konstatoval, že ohledně náhrady nákladů řízení rozhodoval v souladu s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., proto stěžovateli přiznal poměrnou část náhrady nákladů řízení, a to ve výši 42 % z celku s tím, že stěžovatel byl úspěšný jen ohledně žalované částky, nikoli však u jím požadovaného úroku z prodlení. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že se jedná o paušální odměnu advokáta ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4 500,- Kč, přičemž podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. je nutné počítat režijní paušál, cestovné, náhradu za promeškaný čas a odpočet příslušného DPH. V závěru odůvodnění prvostupňový soud uvedl, že podle jeho názoru je nerozhodné, že "při stanovení výše paušální odměny advokáta podle advokátního tarifu se k úrokům z prodlení nepřihlíží".
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 5. 2006 č. j. 8 Cmo 483/2005-35 odvolání stěžovatele podané do výroku pod bodem III. usnesení soudu prvního stupně odmítl jako nepřípustné, s poukazem na ustanovení §202 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., přičemž dovodil, že pokud zákon vylučuje odvolání v tzv. bagatelních věcech proti rozsudku, nelze jiný režim tím spíše uplatnit pro řízení, v nichž se ve věci samé rozhoduje usnesením. Jestliže tedy ve věci samé bylo rozhodováno o částce bagatelní, nepřevyšující (bez příslušenství) částku 2 000,- Kč, není proti žádnému z výroků usnesení soudu prvního stupně odvolání přípustné, tedy včetně závislého výroku o nákladech řízení. Na této argumentaci podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani nesprávné poučení soudu prvního stupně o možnosti podat odvolání proti jeho rozhodnutí.
III.
Po posouzení důvodnosti námitek stěžovatele o porušení ústavnosti vydáním napadených rozhodnutí obou obecných soudů, které stěžovatel napadá v celém rozsahu (jak to ostatně zdůrazňuje v doplnění návrhu ze dne 23. 8. 2006), tedy nikoli jen ohledně výroku o náhradě nákladů řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části jde o návrh nepřípustný, a to s ohledem na níže uvedené důvody.
Ústavní soud se v řízeních o ústavních stížnostech zabývá výhradně ochranou ústavnosti, což znamená, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy soudní ochrana základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě a v Listině, přičemž ve svém rozhodování je vázán nikoli odůvodněním, ale výhradně petitem návrhu.
Ústavní soud ve shodě s dřívějšími rozhodnutími ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 302/2006, ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 331/06, případně usnesení ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 301/06 a ze dne 15. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 288/06) konstatuje, že pokud stěžovatel teprve cestou ústavní stížnosti uplatňuje své námitky v otázce přípustnosti odvolání ve vztahu k aplikovanému ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., nerespektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, který znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Označený princip vychází v zásadě z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele, to vše ale za situace, v níž není možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.
Tvrdí-li stěžovatel, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které představuje porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo, měl možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím jiného opravného prostředku, kterým je od 1. 1. 2001 žaloba pro zmatečnost. Tímto mimořádným opravným prostředkem lze ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (podle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.), nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit ústavní stížnost ohledně výše uvedených námitek (při zachování subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
Pokud se týká dalších námitek stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, neboť Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi dal zřetelně najevo, že v případě tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech, jako je i tato věc Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecních soudů - ústavní stížnost vyloučena (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 34, usnesení č. 43, str. 421). Za takováto extrémní rozhodnutí napadená usnesení považovat nelze.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu