ECLI:CZ:US:2006:3.US.518.05
sp. zn. III. ÚS 518/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 7 Cmo 484/2004 a návrhu na zrušení "ustanovení §220p a souvisejících obch. zák.", takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, s tvrzením, že mu byla odňata možnost hájit svá práva, napadá v záhlaví označené rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo - jak patrno z jeho obsahu - odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2004, kterým jmenovaný soud jako soud I. stupně vyhověl návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, spočívajících v zápisu převodu jmění akciové společnosti OMNIPOL a. s. na jejího hlavního akcionáře OMNYX, a. s. a ve změně firmy akciové společnosti OMNYX, a. s. na OMNIPOL a. s.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel reprodukuje (ne zcela přesně) odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, s nímž posléze polemizuje, a to zejména s názorem, že ochrana jeho práv je garantována zákonem v jiném než rejstříkovém řízení, a to ve speciálním ustanovení §220p odst. 4 ve spojení s ust. §220k obch. zákoníku. Vrchnímu soudu také vytýká, že odmítl aplikaci rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreditní a průmyslové banky v. Česká republika. V ústavní stížnosti dává současně najevo nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 720/01, v níž Ústavní soud řešil otázku účastenství akcionářů v rejstříkovém řízení poprvé a v návaznosti na důvody v něm uvedené dále zpochybňuje - z důvodů, jež podrobně rozvádí - ústavnost ustanovení §131, §220k, §220p a dalších, které zmiňuje. Jak dovozuje i za pomoci usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 51/03 a disentu 4 soudců k uvedenému rozhodnutí, byla podle jeho názoru aplikace ust. §220k a dalších obch. zák. v předmětném řízení bezprostřední, přitom zdůrazňuje, že právní úprava převodu jmění představuje určitý komplex a ústavní konformita jeho jednotlivých součástí musí být proto zkoumána komplexně, nikoliv po částech, neboť se jedná o spojené nádoby. Poukazuje na to, že je v situaci, kdy ze strany soudů je odmítáno rozhodnout o zákonnosti převodu jmění v rejstříkovém řízení a jestliže by se pak dovolával v dalším řízení rozhodnutí o zákonnosti převodu jmění v řízení o neplatnost usnesení valné hromady, bude mu soudy sděleno, že ust. §131 odst. 1 obch. zák. již nelze použít, protože převod jmění je již zapsán v obchodním rejstříku. Další v úvahu připadající řízení, tj. řízení o přezkoumání vypořádání, již akcionář má bez ohledu na to, zda podal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Právní úprava přezkumného řízení je navíc dle něj nejasná a rozporuplná tak, že znemožňuje smysluplnou aplikaci. Proto se závěrečným návrhem na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů spojil i návrh na zrušení "ustanovení §220p a souvisejících obch. zák."
Z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu je patrno, že tímto usnesením bylo odmítnuto podle §218 písm. b) o. s. ř. odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně, jímž bylo vyhověno návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, jak shora uvedeno. Odvolací soud s odkazem na ust. §200c odst. 1 o. s. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že za účastníky daného rejstříkového řízení je možno považovat pouze jmenované akciové společnosti coby podnikatele a nikoliv však již stěžovatele, který nebyl navrhovatelem (sám nepodal návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku) ani nešlo o řízení v němž by byl osobou, která se podle zvláštních předpisů zapisuje do obchodního rejstříku. Třeba také dodat, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil vrchní soud příslušná ustanovení obchodního zákoníku pouze v rámci reprodukce vyjádření účastníka řízení OMNIPOLU a. s., sám však ve svých závěrech těmito ustanoveními výslovně neoperuje.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení, dospěl Ústavní soud k názoru, že návrhům stěžovatele nelze vyhovět.
Vlastní podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s komplexní platnou právní úpravou vztahující se k převodu jmění na hlavního akcionáře, a zejména pak se způsobem, jakým je řešena ochrana práv minoritních akcionářů. Námitkami vztahujícími se k této komplexní úpravě resp. posouzením její ústavnosti se však Ústavní soud, jak bude dále uvedeno, v rámci projednávané ústavní stížnosti, jejímž předmětem je toliko rozhodnutí rejstříkového soudu, nemohl zabývat.
K návrhu na zrušení zákonných ustanovení obchodního zákoníku nutno uvést, že napadené usnesení vrchního soudu, s nímž stěžovatel návrh na zrušení zákonných ustanovení obchodního zákoníku spojil, bylo vydáno, jak již shora uvedeno, s odkazem na ust. §200c o. s. ř. Právě zněním tohoto ustanovení (a v návaznosti na v něm zmiňované ust. §94 odst. 1 a 2 o. s. ř.) byl odůvodněn závěr jmenovaného soudu o tom, že stěžovatel není účastníkem daného rejstříkového řízení a tedy v důsledku aplikace tohoto ustanovení bylo odvolání stěžovatele podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto. Ustanovení obchodního zákoníku v napadeném usnesení přímo aplikována nebyla, v závěrech soudu nebyla dokonce ani zmiňována a stěžovatele proto nelze považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na jejich zrušení, neboť v jeho případě nejsou splněny podmínky ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na které se odvolává ust. §64 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, jímž je Ústavní soud ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán. Spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení byl proto podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
V poměru k samotnému ústavní stížností napadenému rozhodnutí vrchního soudu pak Ústavní soud důvod pro svůj zásah pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Napadené usnesení bylo vrchním soudem řádně a srozumitelně odůvodněno, přičemž jeho závěry v zásadě odpovídají názorům, které k otázce účastenství minoritních akcionářů v rejstříkovém řízení dal najevo Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 185/98, II. ÚS 21/03, III. ÚS 527/05, IV ÚS 720/01 a další), která je jak patrno z obsahu ústavní stížnosti stěžovateli známa, lze tak na ni odkázat, a Ústavní soud ani v posuzovaném případě nevidí důvodu se od ní odchylovat. S odkazem na důvody ve zmíněných rozhodnutích uvedené posoudil proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele napadající rozhodnutí obecných soudů jako neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2006