ECLI:CZ:US:2006:3.US.658.04
sp. zn. III. ÚS 658/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 18. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 658/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. L., CSc., správce konkursní podstaty úpadce T., a. s., proti rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 5. února 2003 č. j. 1986/03/249970/3913, rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 18. března 2003 č. j. 4548/03/249970/1214, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. prosince 2003 č. j. 52 Ca 18/2003-26 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Afs 63/2004-60, jimiž bylo rozhodnuto ve věci převedení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku úpadce.
Rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 5. února 2003 č. j. 1986/03/249970/3913, rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 18. března 2003 č. j. 4548/03/249970/1214, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. prosince 2003 č. j. 52 Ca 18/2003-26 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Afs 63/2004-60 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své daňové věci rozhodnutí orgánů veřejné moci [rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 5. února 2003 (1986/03/249970/3913), rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 18. března 2003 (4548/03/249970/1214), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. prosince 2003 (52 Ca 18/2003-26) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2004 (2 Afs 63/2004-60)] a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 12. srpna 2004 (2 Afs 63/2004-60) zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. prosince 2003 (52 Ca 18/2003-26), jímž byla zamítnuta jeho správní žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 18. března 2003 (4548/03/249970/1214), kterým byla podle §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZSDP") zamítnuta reklamace stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích ze dne 5. února 2003 (1986/03/249970/3913) o převedení přeplatku na dani podle §64 odst. 2 ZSDP na úhradu daňového nedoplatku. Jmenované orgány veřejné moci dovodily, že při postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e) a §64 odst. 2 ZSDP v rámci daňového řízení při současném probíhajícím konkursním řízení dochází k úhradě splatného daňového nedoplatku, tj. k úhradě dluhu na dani, a nikoli k jeho započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy. Jinak řečeno, postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle §64 odst. 2 ZSDP, není to v rozporu s §14 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť se nejedná o nepřípustnou kompenzaci. Daňovou pohledávkou daňového subjektu vůči státu může být jen daňový přeplatek, který převyšuje případný daňový nedoplatek. Jen takový přeplatek je vratitelný, a to bez ohledu na prohlášení konkursu. Nejvyšší správní soud uvedl, že při svém právním posouzení vycházel ze stanoviska svého pléna ze dne 29. dubna 2004 k výkladu vztahu §64 ZSDP a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání.
Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v tom - stručně shrnuto -, že napadená rozhodnutí "umožňují jednomu věřiteli privilegovaně uspokojit svoji pohledávku, kterou je nutno přihlásit do konkursu". S názorem orgánů veřejné moci se neztotožňuje, zastává opačný právní názor a vede polemiku s právním názorem orgánů veřejné moci, která je rozvedena v ústavní stížnosti. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena.
Na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Finanční úřad v Holicích se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Nejvyšší správní soud ve svém stručném vyjádření odkazuje na své stanovisko (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004), kterým jsou v zájmu jednotného rozhodování vázáni všichni soudci Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není v rozporu s Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavou České republiky. Posléze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve svém vyjádření poukázal na to, že je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v případě zrušení svého rozsudku. Předmětný právní názor podobně jako uvedená ústavní stížnost se týkají zásadní právní otázky, zda lze či nelze daňový přeplatek po prohlášení konkursu použít k úhradě jiných daňových nedoplatků úpadce, které správce daně přihlásil nebo měl přihlásit v konkursu. Takové započtení je v souladu s platnou právní úpravou a zmíněným stanoviskem Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost není proto důvodná. Procesní návrh stran ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, nevznesl. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel a účastníci řízení (Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích) souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 17/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.)]. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.
V rovině práva jednoduchého na věc dopadají ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání a §64 odst. 2, §59 odst. 3 písm. e) a §40 odst. 11 ZSDP. Podle §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. Podle §64 odst. 2 ZSDP se daňový přeplatek použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Podle §59 odst. 3 písm. e) ZSDP lze daň platit přeplatkem na jiné dani. Podle §40 odst. 11 ZSDP při prohlášení konkursu podle zvláštního předpisu je daňový subjekt povinen podat nejpozději do 30 dnů ode dne účinnosti prohlášení konkursu přiznání za uplynulou část zdaňovacího období. Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje.
Dotčené orgány veřejné moci dospěly v dané věci k závěru, že postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle §64 odst. 2 ZSDP, není to v rozporu s §14 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Fakticky se tím přiklonily k názoru, že právní úprava v ZSDP je speciální oproti obecné úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání, čímž byl upřednostněn stát jako konkursní věřitel z titulu daňové pohledávky.
Tento názor nemůže z pohledu ústavněprávního obstát. Ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání zakotvuje podle názoru Ústavního soudu nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 ZSDP. Pohledávka z titulu daňového přeplatku je tedy součástí konkursní podstaty a stát má postavení konkursního věřitele jako kterýkoli jiný subjekt, přičemž daňové pohledávky státu jsou v konkursním řízení pohledávkami druhé třídy (§32 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání). Dotčené orgány veřejné moci proto v dané věci postupovaly v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem řešena nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145) a sp. zn. I. ÚS 544/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 76), v nichž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; těmito nálezy, od jejichž rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako důvodnou a ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena, jako stojící v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou založena na ústavně nekonformním právním názoru, Ústavní soud zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.