ECLI:CZ:US:2006:4.US.286.06
sp. zn. IV. ÚS 286/06
Usnesení
IV. ÚS 286/06
Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Lihartem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2006, čj. 11 Co 588/2005-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2006 se F. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek vydaný ve věci zvýšení výživného pro nezletilou dceru Janu Š. (jedná se o pseudonym).
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. P 225/2005, vyplývá, že okresní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2005 vyhověl návrhu matky a stěžovateli zvýšil výživné na nezletilou dceru z dosavadních 1 500,- Kč měsíčně na 2 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2004.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 2. 2006 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nebyl dostatečně odůvodněn, pokud jde o majetkové poměry stěžovatele. V tomto směru považuje rozsudek za nepřezkoumatelný.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že rozhodnutí obecných soudů musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na kterých jsou založena, a musejí se dostatečně vypořádat se všemi argumenty účastníky vznesenými. V tomto směru připomíná svoji konstantní judikaturu vycházející z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale zpravidla současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 51; obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, svazek 22, str. 65; nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19; nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153).
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud dokazování ke zjištění aktuálních příjmů rodičů doplnil. Pokud jde o výši osobní spotřeby stěžovatele, vycházel z jeho tvrzení, že oproti roku 2003 nedošlo k podstatnému zvýšení a činí 10 - 12 tis. Kč měsíčně. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu postrádá důvody a není přezkoumatelné. Navíc dle názoru Ústavního soudu bylo především věcí stěžovatele, aby v zájmu zajištění prostředků na výživu nezletilé dcery řádně a věrohodně v řízení před obecnými soudy prokázal výši své osobní spotřeby v posuzovaném období. Z ústavní stížnosti ovšem není patrno, které konkrétní důkazy k prokázání svých majetkových poměrů (zejména výše osobní spotřeby) navrhoval a které z nich soud případně opomenul.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel fakticky nesouhlasí s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, není v jeho působnosti projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 9, č. 66). Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy podle toho, jak se na věc dívá jedna ze stran.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu