ECLI:CZ:US:2006:4.US.351.04
sp. zn. IV. ÚS 351/04
Usnesení
IV. ÚS 351/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O.Z., zastoupeného advokátem Mgr. L.Z., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2004, čj. 2 Afs 39/2004-62, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2004, čj. 10 Ca 215/2003-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2004 se O.Z. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2004, čj. 2 Afs 39/2004-62, a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2004, čj. 10 Ca 215/2003-31, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tyto rozsudky zrušil.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2004 byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele proti rozhodnutí CŘ., ze dne 21. 10. 2003, čj. 7727/02-21, jímž bylo změněno rozhodnutí C.ú. D., ze dne 8. 11. 2002 o vyměření daně z přidané hodnoty a ostatní poplatky ve výši 448 658,- Kč stěžovateli, s odůvodněním, že způsobil celní dluh, když dne 26. 11. 2001 převezl 6 ks mezinárodně obchodovatelných uzančních slitků zlata po 1 kg, aniž by tyto slitky přihlásil k celnímu řízení. Odvolacím rozhodnutím CŘ, ze dne 21. 10. 2003 byl doplněn výrok rozhodnutí C.ú. D., ze dne 8. 11. 2002 o další ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno; výše celního dluhu zůstala nezměněna. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne ze dne 15. 7. 2004 kasační stížnost stěžovatele zamítl a ve svém odůvodnění se ztotožnil s odůvodněním rozsudku krajského soudu.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1.
Porušení základních práv stěžovatel spatřoval především v tom, že správní soudy neakceptovaly jeho tvrzení o nicotnosti prvostupňového rozhodnutí c.ú., tj. daňového výměru, čímž také dle jeho přesvědčení nerespektovaly nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 31/99. Dále stěžovatel namítl, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj právní názor zdůvodnily rozšiřujícím výkladem nad rámec zákona. To se týká zejména tvrzení, že obchodovatelnou komoditu nelze podrobit dvěma protichůdným právním režimům, tj. režimu devizy nepodléhající celnímu řízení a zároveň režimu zboží podléhajícímu tomuto řízení. Konečně stěžovatel tvrdil, že k některým jeho argumentům se obecné soudy nevyjádřily vůbec.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatele o nicotnosti rozhodnutí c.ú., a odkázal na odůvodnění svého rozsudku na str. 7 - 8. Argumentaci nálezem sp. zn. II. ÚS 32/99 nepovažoval za přiléhavou, neboť tento nález na danou věc nedopadá, když řeší problematiku neplatnosti rozhodnutí vydaného v daňovém řízení. V případě stěžovatele odvolací orgán změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že doplnil údaje ve výroku o vyměření daně a o ustanovení předpisů, podle kterých rozhodoval; došlo tak k napravení nedostatků, k doplnění základních náležitostí. Platební výměr proto nelze považovat za neplatný, neboť daňové řízení tvoří jeden celek. Krajský soud rovněž odmítl námitku stěžovatele, že se dostatečně nevypořádal s jeho právní argumentací a svůj právní názor zdůvodnil rozšiřujícím výkladem; toto pochybení stěžovatel konkrétně nespecifikoval. Krajský soud ve smyslu ust. §75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Jeho rozsudek je přezkoumatelný, řádně odůvodněný a bylo v něm reagováno na všechny žalobní námitky. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se k jeho některým argumentům nevyjádřily, považuje proto za nedůvodné. Závěrem Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumenty, jež stěžovatel uvádí v úvodu své ústavní stížnosti, jsou pouze výtahem z jeho argumentů obsažených zčásti již v žalobě, ve svém celku pak v kasační stížnosti, a s nimiž se tedy již vypořádal ve svém rozsudku. To se týká zejména stěžovatelem tvrzené nicotnosti rozhodnutí c.ú. a námitek proti podřazení stěžovatelem dovážených zlatých slitků pod položku mincovní zlato v celním sazebníku. Pokud jde o stěžovatelem tvrzený rozpor s nálezem II. ÚS 31/99, stěžovatel přehlíží, že předpis, na nějž c.ú. ve svém rozhodnutí odkazoval, tedy zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, má povahu předpisu procesněprávního i hmotněprávního, přičemž v části, jež se dotýká placení daně z přidané hodnoty, byl na základě stěžovatelova odvolání v rozhodnutí doplněn i odkaz na ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Nelze přitom tvrdit, že by se při tomto doplnění výroku CŘ na základě stěžovatelova odvolání jednalo o měnění nicotného rozhodnutí, když rozhodnutí C.ú. za nicotné považovat nelze, jak podrobně zdůvodnily oba soudy dosud rozhodující. Závěrem Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, resp. zamítl jako nedůvodnou, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel k výše uvedeným vyjádřením Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu uvedl, že v článku II. ústavní stížnosti přesně specifikoval, jaká práva účastníka daňového řízení nemohl realizovat v důsledku postupu c.ú. Je toho názoru, že pokud krajský soud tvrdil, že celní ředitelství pouze změnilo rozhodnutí celního úřadu, sám připustil, že rozhodnutí celního úřadu trpělo zásadními nedostatky. Takto ovšem jeho nicotnost nemohla být zhojena. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s argumentací obsaženou v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. Ca 357/2000. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením, že jeho poukaz na nález II. ÚS 31/99 není přiléhavý. Dále uvedl, že po celou dobu poukazuje na nález II. ÚS 31/99, Nejvyšší správní soud však přihlíží k nálezu II. ÚS 32/99. S posledně jmenovaným nálezem není seznámen, nicméně je stále přesvědčen, že rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu s nálezem II. ÚS 31/99.
Ústavní soud vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 2 Afs 39/2004, spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 215/2003, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že řízení před správními soudy nebylo spravedlivé ve smyslu a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrzenou "nespravedlivost" spatřuje v právních názorech obecných soudů, s nimiž nesouhlasí, resp. s nevypořádáním se s jeho argumenty. Pro posouzení uvedeného tvrzení je dle názoru Ústavního soudu postačující posouzení především z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť článek 36 odst. 1 Listiny je v tomto článku (resp. jeho tzv. "civilní" větvi) obsažen.
Relevantní ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy zní:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ... "
Právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy zahrnuje několik samostatných základních práv. Ta jsou formulována buď konkrétně (např. právo na veřejnost a rychlost řízení, či právo na nezávislý a nestranný soud), nebo obecně, jako např. "právo na spravedlivé projednání věci". Ze znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani ze znění čl. 36 a násl. Listiny, však nevyplývá jakékoliv konkrétně formulované "právo na posouzení věci obecnými soudy v souladu s právním názorem jedné ze stran". V tomto směru je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení (rozhodnutí soudu) bude pro jednu ze stran příznivý. V tomto směru lze poukázat mj. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A.P. proti ČR, ze dne 11. 4. 1996 (stížnost č. 28390/75). Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že obecné soudy neakceptovaly jeho právní názory a v tomto smyslu se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací, jedná se v této části o stížnost zjevně neopodstatněnou z výše uvedených důvodů
Z hlediska obecného práva na spravedlivé projednání věci má ústavněprávní relevanci tvrzení stěžovatele v bodě IV. odst. 3 stížnosti, tedy že obecné soudy se k některým jeho argumentům vůbec nevyjádřily. Z obecného tvrzení stěžovatele však není zřejmé, zda stěžovatel má na mysli tzv. opomenuté důkazy, či jím vznesené právní argumenty. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva definované principy související s řádným chodem spravedlnosti, dle nichž soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (H. a další proti Francii, 1998 - rozsudek uveřejněný v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Ačkoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (V.H. proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (H. proti Finsku, 1997). V daném případě však tvrzení stěžovatele o mlčení soudů k jím vzneseným argumentům postrádá v odůvodnění ústavní stížnosti jakoukoliv konkretizaci, v důsledku čehož je Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné.
Pokud měl stěžovatel svým tvrzením na mysli, že správní soudy jím předložené důkazy opomněly, Ústavní soud dále připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 51; obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65; nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19; nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153 a další). Vzhledem k tomu, že předmětné tvrzení stěžovatele v odůvodnění ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv konkretizaci, jedná se i v této části o stížnost zjevně neopodstatněnou.
K námitce stěžovatele, že daňové orgány nerespektovaly nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 31/99, Ústavní soud uvádí, že tento nález byl vydán v době, kdy ještě nebyl zřízen Nejvyšší správní soud, jakožto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, zajišťující jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů, a kdy tedy Ústavní soud byl začasto nucen "suplovat" jeho neexistenci. V současné době je zcela evidentní, že posuzovat zákonnost daňového rozhodnutí z hlediska přítomnosti všech základních náležitostí rozhodnutí ve smyslu §32 daňového řádu je v první řadě věcí správních soudů. Citovaný nález byl navíc překonán nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/98 (uveřejněno pod č. 300/1998 Sb.) a dalšími rozhodnutími týkajícími se ověřování neplatnosti rozhodnutí podle §32 odst. 7 daňového řádu a otázek s tím souvisejících a v současné době se již na něj nelze odvolávat.
Pro doplnění Ústavní soud uvádí, že působnost článku 6 odst. 1 Úmluvy je omezena a - jak zřejmě vyplývá z jeho slovního znění - nevztahuje se na správní řízení samotné, vedoucí k vydání správního rozhodnutí. Jinak řečeno, na zásady a pravidla ovládající správní řízení nemá Úmluva bezprostřední vliv. Článek 6 odst. 1 Úmluvy se aplikuje až na řízení před obecnými soudy, případně nesoudními orgány, splňujícími požadavky nezávislosti, nestrannosti a vybavenými tzv. plnou jurisdikcí, jejichž předmětem je přezkum již vydaných správních rozhodnutí. Tato skutečnost byla také jedním z důvodů, proč VMRE přijal Usnesení (77) 31, o ochraně jednotlivců před akty správních úřadů, a Doporučení č. R (80) 2, o výkonu práva uvážení správními úřady. Je tedy úkolem především obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu, posuzovat zákonnost rozhodnutí ve věcech, jež jsou předmětem této ústavní stížnosti, tedy daňových rozhodnutí vydaných celními orgány. Ústavní soud vstupuje do systému přezkumu až následně a posuzuje spravedlivost řízení před soudem, nikoliv tedy řízení mu předcházejících. Navíc Ústavnímu soudu ani nepřísluší, aby se zabýval omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení práv a svobod chráněných Úmluvou či Listinou. V daném případě však omyly tohoto druhu nezjistil.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu