ECLI:CZ:US:2006:4.US.357.04
sp. zn. IV. ÚS 357/04
Usnesení
IV. ÚS 357/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti společností 1) b., s.r.o., a 2) H., s.r.o., obou zastoupených advokátem JUDr. V.Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2004, čj. 9 Cmo 193/2004-63, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, čj. Sm 495/2002-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2004 se společnosti b., s.r.o., (dále jen "stěžovatelka"), a H., s.r.o., domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaná rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo pro nezaplacení soudního poplatku 1.000.000,- Kč pravomocně zastaveno řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala proti žalované Č., a.s., vydání směnečného platebního rozkazu na celkovou částku 240.000.000,- Kč s přísl.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatelka při podání žaloby dne 22. 4. 2002 neuhradila soudní poplatek; proto jí byla 13. 5. 2002 doručena výzva k zaplacení soudního poplatku za návrh na zahájení občanského soudního řízení ve výši 1 mil. Kč do 3 dnů.
Podáním ze dne 16. 5. 2002 stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku podle §138 odst. 1 o.s.ř. V odůvodnění své žádosti uvedla, že s ohledem na předložené prvopisy směnek nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a že její současná špatná ekonomická situace, kterou může doložit na výzvu soudu výpisem z účtu, event. dalšími účetními doklady nebo daňovým přiznáním, jí nedovoluje ve lhůtě stanovené soudem soudní poplatek zaplatit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2002 návrh stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku zamítl s odůvodněním, že u právnické osoby lze jen stěží hovořit o poměrech, jimiž zákon rozumí tíživou sociální a osobní situaci. Rizika a neúspěchy podnikání nelze formou daňových úlev přenášet na stát.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2003 odvolání stěžovatelky neshledal opodstatněným a usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že nepříznivá finanční situace stěžovatelky vznikla v souvislosti s jejím podnikáním. Důsledky podnikatelského rizika nelze přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát. Takto by neúspěšní podnikatelé byli zvýhodňováni vůči podnikatelům úspěšným. Proto nelze v tomto případě zásadně osvobození přiznat, byť není správný názor, že u právnických osob vůbec nepřipadá aplikace §138 odst. 1 o.s.ř. v úvahu. Právnická osoba se totiž může ocitnout v komplikovaných poměrech z důvodů nesouvisejících s podnikáním, zejména v případě neodvratitelných událostí nebo jiných případů vyšší moci; o takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
Po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2004 řízení zastavil. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2004 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že k zaplacení soudního poplatku byla stěžovatelka řádně vyzvána usnesením doručeným jejímu zástupci dne 13. 5. 2002 s určením lhůty k zaplacení a poučením o následcích nezaplacení poplatku. Poplatek nebyl zaplacen, a soud proto rozhodl, jak shora uvedeno, s poukazem na ust. §9 odst. 1 zák.č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.
Dříve, než se Ústavní soud zabýval meritem ústavní stížnosti, zkoumal podmínky řízení a konstatoval, že druhá stěžovatelka, tj. H., s.r.o., nebyla účastníkem řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů. Z uvedeného důvodu nutno její stížnost považovat za návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že byl nucen respektovat daný stav, tj. skutečnost, že soudní poplatek nebyl zaplacen ani poté, co se stalo pravomocným usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od povinnosti zaplatit tento poplatek. Nemohl ani přihlížet k důvodům existence případné překážky pro provedení indosace směnek na nového zamýšleného žalobce, popř. k tomu, že nebyla provedena u orgánu policie, kam byly směnky zapůjčeny v souvislosti s trestním řízením. Zásadní je, že poplatková povinnost stíhala stávajícího žalobce, a to již na základě rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil nepřiznání osvobození od soudního poplatku, kdy ostatně žádost o toto osvobození byla motivována jen "ekonomickou" situací žalobce. Závěrem vyjádřil názor, že právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno.
Ústavní soud dne 30. 6. 2005 a poté opětovně vícekrát vyžadoval spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Sm 495/2002. Tento spis mu do dnešního dne postoupen nebyl; telefonicky pak bylo Ústavnímu soudu městským soudem dne 25. 1. 2006 sděleno, že spis se z důvodu ztráty bude rekonstruovat. Následně Ústavní soud od právního zástupce stěžovatelky vyžádal přípisem ze dne 1. 2. 2006 kopie žádosti stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku, usnesení městského soudu o zamítnutí žádosti o osvobození, odvolání stěžovatelky ze dne 30. 5. 2002 a potvrzujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003 a poté, co se seznámil s jejich obsahem, obsahem ústavní stížnosti a k ní připojených příloh a vzal v úvahu výše uvedené vyjádření účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnost společnosti b., s.r.o., je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka se dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Oba tyto články se vzájemně překrývají a zaručují právo na spravedlivý proces, v jeho rámci pak právo na soud. Jedním z aspektů práva na soud je pak právo na přístup soudu, tj právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech. Toto základní právo může být významně dotčeno jak samotnou zákonnou úpravou podmínek pro přístup k soudu, tak i její aplikací, v případě stěžovatelky aplikací ustanovení o soudních poplatcích a na ně navazujících rozhodnutí soudu ve vztahu k úvaze, zda v řízení je možno pokračovat. Z tohoto pohledu Ústavní soud věc stěžovatelky posoudil.
Ústavní soud úvodem připomíná některé principy vyplývající z jeho judikatury ohledně aplikace čl. 36 odst. 1 Listiny v souvislosti s povinností zaplatit soudní poplatek.
V nálezu IV. ÚS 289/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 34, nález č. 125, str. 281) Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudního poplatku, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a poukázal na usnesení IV. ÚS 271/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 19, usnesení č. 28, str. 275). Současně však akcentoval, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. V nálezu III. ÚS 588/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 26, nález č. 56, str. 107) Ústavní soud uvedl, že účelem rozhodování o návrhu účastníka na osvobození od soudního poplatku dle §138 odst. 12 o.s.ř. je posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé.
Uvedené závěry Ústavního soudu v sobě zahrnují i povinnost všech orgánů veřejné moci přihlížet při aplikaci zákona k fundamentální interpretační zásadě obsažené v čl. 4 odst. 4 Listiny, dle níž "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.".
V daných souvislostech jde tedy o to, aby při aplikaci zákonných ustanovení o soudních poplatcích, jež ve svých důsledcích omezují právo na přístup k soudu, nebyla dotčena sama podstata a smysl základního práva na soud. Jinak řečeno, nepřiměřenou interpretací zákonných ustanovení o soudních poplatcích nelze subjekty základního práva na soud tohoto práva zcela zbavit.
Ústavní soud dále připomíná principy vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud") k článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část má následující znění:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."
Evropský soud uvedl při mnoha příležitostech (viz např. věc K. proti Polsku, 2001 in Soudní judikatura - Evropský soud pro lidská práva, č. 3/2002, str. 144), že čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím toto ustanovení zakotvuje "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v odst. 1 čl. 6. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by vskutku neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připouštěným omezením, neboť již samou svoji povahou vybízí k úpravě ze strany státu. Státy tedy mají volnost ve výběru prostředků, jakými právo na soud zajistí. Evropskému soudu však přísluší, aby případně rozhodl, zda požadavky Úmluvy byly respektovány.
Omezení uvalené na přístup k soudu je slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Samotný požadavek uhradit soudní poplatky v občanskoprávním řízení stanovený zákonem čl. 6 odst. 1 Úmluvy neporušuje. Nicméně určitá výše soudního poplatku, posouzená ve světle konkrétních okolností daného případu, včetně stěžovatelovy schopnosti je uhradit, jsou faktory, které jsou podstatné pro rozhodnutí, zda stěžovatel požíval práva na přístup k soudu.
Ústavní soud přihlédl k výše uvedených faktorům, jak se vyvinuly v jeho dosavadní judikatuře a judikatuře Evropského soudu, a posoudil, zda za konkrétních okolností nyní projednávaného případu požadovaný soudní poplatek skutečně představoval omezení, které zasáhlo samu podstatu práva stěžovatelky na přístup k soudu, ale zvláště pak - jak bude dále vysvětleno - zda jádrem projednávaného případu je zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení zastaveno.
Stěžovatelka uvedla, že poplatek 1.000.000,- Kč byl pro její přístup k soudu absolutní překážkou, což odůvodnila tvrzením, že, jak výše uvedeno, její špatná ekonomická situace, kterou nabízela doložit k výzvě soudu výpisem z účtu, event. dalšími účetními doklady nebo daňovým přiznáním, jí nedovolovala ve lhůtě stanovené soudem soudní poplatek zaplatit.
Obecné soudy se naopak domnívaly, že požadavek na zaplacení soudního poplatku byl zcela oprávněný. Odvolací soud tvrdil, jak bylo již výše konstatováno, že důsledky podnikatelského rizika, projevující se v nepříznivé finanční situaci stěžovatelky, nelze přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát. Takto by neúspěšní podnikatelé byli zvýhodňováni vůči podnikatelům úspěšným. V úvahu lze vzít důvody nesouvisející s podnikáním, např. neodvratitelné události nebo jiné případy vyšší moci.; o takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud tak do jisté míry korigoval extrémní stanovisko městského soudu, že u podnikatelů - právnických osob o osvobození od soudních poplatků v zásadě nelze uvažovat.
Ústavní soud však výše uvedené důvody a z nich vyplývající závěry obecných soudů nemůže ani z pohledu zajištění "účinného" práva na přístup k soudu detailněji přezkoumávat, neboť rozhodnutí soudu o tom, že se stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznává, ústavní stížností napadeno nebylo, ačkoliv by být napadeno nepochybně mohlo.
Není úkolem a není ani v možnostech Ústavního soudu, aby dodatečně spekuloval o tom, zda odepření osvobození od soudního poplatku nebylo ve svých důsledcích nastolením nespravedlivé (a protiústavní) nerovnováhy mezi zájmem státu civilní sporné řízení zatížit vybráním soudního poplatku a zájmem stěžovatelky uplatnit jí tvrzený nárok soudní cestou; v této otázce těžiště ústavní stížnosti není, neboť stěžovatelka tuto otázku Ústavnímu soudu vůbec nepředestřela, poněvadž - nehájíc dostatečně svá práva - usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, jak již uvedeno, ústavní stížností nenapadla.
Rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo po jejich pravomocném rozhodnutí o zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku a po marné výzvě k jeho úhradě řízení zastaveno, bylo vskutku nevyhnutelným procesním důsledkem postupu stěžovatelky. Požadavek na zrušení těchto rozhodnutí je zjevně neopodstatněný, neboť, pokud by mu bylo vyhověno, dopustil by se sám Ústavní soud protiústavnosti (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3 Listiny). Byla-li dle názoru Ústavního soudu stěžovaná usnesení výsledkem aplikace relevantních procesních ustanovení kogentního charakteru (srov. především ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění), nutno požadavek jejich kasace odmítnout i proto, že by se zrušením těchto rozhodnutí dopustil Ústavní soud svévole, neboť v důsledku tohoto zrušení by nabádal soudy obecné, aby kogentní ustanovení zákona nerespektovaly; to by bylo současně svévolí i ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, neboť ten má právo předpokládat, že se soud bude pohybovat v intencích zákonné procesní úpravy, a nikoli v rozporu s ní.
K věci nutno této dodat, že se stěžovatelčin případ zcela zjevně odlišuje od kauzy řešené Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 588/2000. V tehdy projednávané věci sice totiž Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, avšak to proto, že bylo toto rozhodnutí vydáno a doručeno stěžovateli současně s rozhodnutím, jímž bylo definitivně rozhodnuto o tom, že se tehdejšímu stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznává, čímž odvolací soud odejmul stěžovateli šanci, aby po právní moci rozhodnutí, jímž bylo s konečnou platností řečeno, že stěžovatel soudní poplatek zaplatit musí, mohl jej tento uhradit a tím zastavení řízení odvrátit. V nyní projednávaném případu stěžovatel možnost soudní poplatek dodatečně uhradit měl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu