ECLI:CZ:US:2006:4.US.425.06
sp. zn. IV. ÚS 425/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele R.D., zastoupeného Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Nové sady 27, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2006, č. j. 44 Co 97/2006-13, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2006, č. j. 13 C 327/2005-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 3. 1. 2006, č. j. 13 C 327/2005-7, jímž městský soud nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 3. 2006, č. j. 44 Co 97/2006-13, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení, zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny. Taktéž se domníval, že postup obecných soudů byl v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny a s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Tím, že jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno v plném rozsahu, mu bylo znemožněno domáhat se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť vzhledem ke své tíživé sociální situaci neměl na úhradu soudního poplatku finanční prostředky. Stěžovatel byl přesvědčen, že věrohodným způsobem prokázal své majetkové a sociální poměry, které jeho žádost plně odůvodňovaly. Soud prvního stupně při svém rozhodování porušil jednu ze základních procesních zásad zakotvenou v ustanovení §154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 občanského soudního řádu, dle níž platí, že pro usnesení je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Nepřihlédnul totiž k tomu, že částku 660 000 Kč, kterou měl stěžovatel údajně získat, převzal dne 12. 8. 1996, avšak o stavu jeho majetkových poměrů bylo rozhodováno až dne 3. 1. 2006, a též nevzal v potaz, že je proti stěžovateli vedena exekuce. Krajský soud poté dle názoru stěžovatele pochybil v tom, že i když shledal stěžovatelovy majetkové poměry "neutěšenými", rozhodl, že stěžovatel je od soudních poplatků osvobozen pouze z jedné poloviny. Pouhé částečné osvobození od soudních poplatků však stěžovateli i nadále znemožňuje uplatnit nárok u soudu, což ve svém důsledku znamená popření práva na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 31. 3. 2006, č. j. 44 Co 97/2006-13, a usnesení městského soudu ze dne 3. 1. 2006, č. j. 13 C 327/2005-7, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu, sp. zn. 13 C 327/2005. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah nenalezl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze zopakoval a rozvedl argumenty, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí již řádně a důsledně vypořádal. Odvolací soud přisvědčil stěžovateli v tom, že pro rozhodování soudu byl rozhodný stav v době vydání napadeného usnesení. Nicméně po komplexním zvážení jeho majetkových a sociálních poměrů, kdy zohlednil zdravotní stav stěžovatele, výši jeho příjmů, vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, jakož i skutečnost, že dle rozsudku krajského soudu ze dne 30. 5. 2001, č. j. 15 Co 408/98-97, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 16. 4. 1998, č. j. 35 C 182/96-47, vyinkasoval částku 660 000 Kč, přičemž uhradit je povinen pouze částku 440 000 Kč, na níž je vedena exekuce, dospěl krajský soud k závěru, že je namístě pouze částečné osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Přihlédl přitom rovněž k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování a k povaze uplatněného nároku. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, přičemž jejich právní závěry se nejevily být svévolné ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 9. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu