ECLI:CZ:US:2007:1.US.1794.07.1
sp. zn. I. ÚS 1794/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem Brno, Havlíčkova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1339/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 17 T 372/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností V. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 a násl., čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou čtyř let. Odvolací soud označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu, upravil skutkovou větu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 TrZ ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 TrZ. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zkušební dobou patnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Skutek spáchal tím, že po vypsání veřejné nabídky na prodej pozemku z majetku státu, ode dne 18. 11. 2003 do 18. 12. 2003, na základě plné moci jako zástupce společnosti Excalibur City, s. r. o. (dále jen "Excalibur"), zajišťoval uzavírání smluv o postoupení pohledávky s restituenty, aby tato společnost získala ve smyslu §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, postavení oprávněné osoby s přednostním právem, tzn. aby finanční hodnota jejího nároku představovala nejméně 70% z minimální ceny pozemku určeného k prodeji. Poté, dne 18. 12. 2003, podal na územním pracovišti Pozemkového fondu České republiky ve Znojmě, žádost o úplatný převod zemědělského pozemku, který doložil smlouvami o postoupení pohledávky. Jednalo se mimo jiné o smlouvu ze dne 29. 11. 2003, uzavřenou s manžely A. a J. D. na částku 7 675,20 Kč, dále o smlouvu ze dne 9. 12. 2003, uzavřenou s M. N., E. M., J. V., J. S., L. K. a B. Ž. na částku 8 357,31 Kč. Na obou smlouvách zfalšoval podpisy postupitelů a podepsal je jejich jménem sám. Tímto jednáním se pokusil získat pro společnost Excalibur právo přednostního prodeje pozemku, ohledně kterého by, v souvislosti s uhrazením kupní ceny, byly započteny nároky vzniklé nevydáním pozemků nebo jejich částí, které tato společnost v postavení oprávněné osoby uplatnila v celkové výši 16 032,51 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Pozemkovým fondem České republiky.
Stěžovatel v obsáhle pojaté ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy se důsledně nevypořádaly s jeho námitkami, které v průběhu trestního řízení uplatnil. Ústavně nekonformním způsobem hodnotily otázku trestnosti jeho jednání. Nesouhlasil se závěry obecných soudů, týkajícími se výše škody, napadená rozhodnutí považoval za vydaná v rozporu s právem na spravedlivý proces a za nedostatečně odůvodněná. Obecným soudům rovněž vytkl, že nevzaly v potaz širší okolnosti případu svědčící v jeho prospěch, neprokázaly jeho úmysl spáchat podvod či pokus o něj a neprovedly důkaz grafologickým posudkem podpisu pana A. D., čímž měly porušit zásadu presumpce neviny ve smyslu in dubio pro reo.
Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Znojmě ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti, na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že se jedná o opakování námitek uplatněných stěžovatelem již v předchozích řízení před obecnými soudy. Vyjádření obecných soudů nebyla zaslána stěžovateli k podání případné repliky, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, které by již nebyly zahrnuty v napadených rozhodnutích a Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Jeho námitky, jimiž se v podstatě domáhá změny ve skutkových zjištěních a v hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby, jsou opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Úkolem Ústavního soudu není tedy řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem je nutno podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, a jak tyto hodnotit. Na obecných soudech leží úkol provést důkazy před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání, zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci v procesu rozhodování a následně v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. sp. zn. II. ÚS 271/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199).
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V projednávané věci je mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem patrna logická vazba. Nebyl zjištěn žádný nesoulad, pro nějž by bylo nutno tato rozhodnutí považovat za protiústavní. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, jsou logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele jako skutečného pachatele, nikoli eventuálního, jak tvrdil.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, směřujícími do procesu dokazování, kdy zejména vytýká, že nebyl proveden grafologický posudek u podpisu A. D., je nutno opětovně připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vychází též zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 TrŘ, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jak tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). Tyto zásady se vztahují k soudnímu procesu jako takovému, tzn. zda soudní řízení bylo spravedlivé jako celek, neboť ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Konečně ani čl. 6 Úmluvy nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je toto právě úlohou vnitrostátního práva a soudů. Ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Gavardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Této povinnosti obecné soudy dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že navrhované doplnění dokazování k prokázání stěžovatelem tvrzené údajné pravosti podpisu A. D. na smlouvě je nadbytečné. I laickým optickým srovnáním bylo totiž možné vyhodnotit otázku pravosti podpisu na předmětné smlouvě, který je zcela odlišný od všech dalších podpisů svědka shromážděných ve spisovém materiálu, kde o jejich pravosti není pochyb (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 - 4 rozsudku odvolacího soudu).
Stěžovatel rovněž opakuje námitky, týkající se skutkového stavu věci, zejména ve vztahu k vyčíslení škody, neprokázání podvodného úmyslu směřujícího ke způsobení škody na cizím majetku za účelem obohatit sebe nebo jiné osoby a neodůvodněný závěr, že neplatnost části smlouvy způsobuje neplatnost celé smlouvy. Jedná se o námitky, jimiž se zabýval nejen soud prvního stupně, ale také soud odvolací a Nejvyšší soud ČR, na jejichž závěry lze odkázat.
Obecné soudy, zejména Nejvyšší soud ČR, se velmi podrobně zabýval i neplatností obou smluv. Ve vztahu ke smlouvě s A. D. ze dne 29. 11. 2003, na částku 7 675,20 Kč, konstatoval zjištění, že ze strany A. D. nebyla nikdy dána vůle převést na společnost Excalibur svůj restituční nárok (nikdy smlouvu nepodepsal), takže nemůže být považována za dvoustranný právní úkon a je absolutně neplatná. Je třeba zdůraznit, že i padělání pouze této smlouvy a její předložení Pozemkovému fondu s úmyslem takto obohatit společnost Excalibur, což je stěžovateli kladeno za vinu, by zřejmě stačilo k právní kvalifikaci, za kterou byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen. I druhá smlouva, ze dne 9. 12. 2003, na částku 8 357,31 Kč, je absolutně neplatná, i přesto, že v tomto případě byl dán souhlas k postoupení pohledávky ze strany restituentů, které zastupovala Mgr. V. a smlouvu podepsala. Mohla tak učinit pouze za žijící osoby, které jí udělily plnou moc. Vzhledem k tomu, že na smlouvě byly uvedeny i osoby již nežijící, byla uvedená smlouva absolutně neplatným právním úkonem, protože ta část, k níž mohl projev vůle Mgr. V. směřovat, nebyla oddělitelná od těch částí, k nimž plnou moc neměla (nežijící osoby). Toho si byl vědom i stěžovatel. Proto ještě téhož dne vyhotovil smlouvu druhou, na níž sám vytvořil podpisy jednotlivých postupitelů, včetně podpisu B. Ž. zemřelé v roce 1994. Tuto smlouvu však již Mgr. V. nepodepsala.
Ústavní soud nepovažuje za nezbytné podrobnou argumentaci obecných soudů podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
V dané věci obecné soudy postupovaly v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny), za plného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR.
Stěžovatel byl stíhán za jednání definované (trestním) zákonem jako trestný čin, za jehož spáchání mu byl uložen trest stanovený (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Věc byla spravedlivě a veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet návrhy, tzn. bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obecné soudy dostály i ústavním požadavkům, kladeným na dokazování v trestním řízení při současném respektování presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Jejich úvahy, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou součástí a v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
V projednávané věci tak nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. V tomto směru je vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Citovaný článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článku v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu