ECLI:CZ:US:2007:2.US.136.06
sp. zn. II. ÚS 136/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 14. března 2007 sp. zn. II. ÚS 136/06 ve věci ústavní stížnosti T. M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 25/2005-71, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 25/2005-71 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 3. 2006 a i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. V úvodu stížnosti rekapituluje průběh řízení před Nejvyšším správním soudem, jímž dle něj došlo k zásahu do jeho ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a v důsledku toho též k zásahu do jeho vlastnického práva dle čl. 11 Listiny. Poukazuje na ustanovení §106 odst. 1 a 3 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."), z nichž dovozuje, že pokud v kasační stížnosti chybí některá z jejích předepsaných náležitostí, musí být stěžovatel vyzván k odstranění tohoto nedostatku. S takovou výzvou totiž zákon spojuje důležitý následek, že stěžovatel může ve lhůtě pro doplnění kasační stížnosti rozšiřovat kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a smí rozšiřovat i důvody kasační stížnosti. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soud byl povinen vyzvat jej k doplnění náležitostí kasační stížnosti. Nepovažuje přitom argument soudu, že datum doručení rozsudku krajského soudu lze obecně zjistit ze soudního spisu, za dostatečný, neboť požadavek zákona na uvedení údaje o doručení rozhodnutí by pak byl nadbytečný. Poukazuje přitom na to, že podal kasační stížnost i proti dalšímu rozsudku Krajského soudu v Brně, vydanému v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Ca 394/2002. Také v tomto případě stížnost postrádala údaj o doručení rozsudku. Na rozdíl od nyní projednávané věci bylo žádosti stěžovatele o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění tohoto údaje vyhověno a byla mu poskytnuta jednoměsíční lhůta, v níž stěžovatel chybějící náležitost doplnil a současně kasační stížnost doplnil o další důvody, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval. Pokud tedy v napadeném řízení postupoval jinak, zasáhl tím do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí věcné námitky proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastník řízení Nejvyšší správní soud a vedlejší účastník řízení Finanční ředitelství v Brně.
Nejvyšší správní soud uvedl, že je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 390/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 27), v němž se konstatuje, že koncentrace v řízení o kasační stížnosti je možná pouze v souvislosti s výzvou soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě podle §106 odst. 3 s. ř. s. Poukázal však na svou dosavadní rozhodovací praxi, která se k dané otázce staví odlišně, a která vychází z toho, že pokud stěžovatel nebyl vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti podle §106 odst. 3 s. ř. s., je možné rozšířit stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody podle §106 odst. 2 s. ř. s. pouze ve lhůtě stanovené pro podání kasační stížnosti, tedy do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Uvedl, že na ustanovení §106 s. ř. s. je třeba pohlížet komplexně a jednotlivé odstavce posuzovat ve vzájemné souvislosti. Odstavec 3 citovaného ustanovení je proto třeba vyložit tak, že jediným případem, kdy je možné rozšířit důvody kasační stížnosti, je právě situace, kdy je stěžovateli stanovena lhůta k doplnění náležitostí stížnosti. Uvedenému nasvědčuje historický výklad tohoto ustanovení, neboť dle důvodové zprávy k soudnímu řádu správnímu je řízení o kasační stížnosti ovládáno přísnou koncentrační zásadou. Navíc, je-li koncentrace řízení zakotvena v žalobě, tím spíše ji lze očekávat i v kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutí o žalobě. Pokud by byl přijat závěr o možnosti rozšiřovat rozsah kasační stížnosti a kasační důvody neomezeně, takový přístup by umožňoval stěžovatelům doplňovat bezvadnou kasační stížnost o další důvody časově neomezeně, čímž by docházelo k prodlužování řízení. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že měl pochybit, když mu neposkytl lhůtu podle §106 odst. 3 s. ř. s. k doplnění data doručení napadeného rozhodnutí. Toto datum je dle soudu zjistitelné ze spisu, a nebylo tak třeba stěžovatele k jeho doplnění vyzývat. Názoru stěžovatele lze přisvědčit v otázce nadbytečnosti náležitosti uvedení data doručení rozhodnutí v kasační stížnosti i skutečnosti, že v obsahově shodné věci Krajský soud v Brně lhůtu k doplnění kasační stížnosti poskytl. Nejednotný postup soudů v procesních otázkách je dle Nejvyššího správního soudu jistě nežádoucí, nelze jej však označit za libovůli. Poukázal na to, že podání kasační stížnosti s neuvedením data doručení rozsudku je celkem běžné, v poslední době se množí i následně podané žádosti o poskytnutí lhůty k odstranění této vady. Jde však o účelově vynechanou náležitost a účelově podávanou žádost, aby byl získán větší časový prostor k dopracování důvodů kasační stížnosti. V další části vyjádření Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko k věcným námitkám stěžovatele, které se dle jeho názoru v podstatě shodují s námitkami obsaženými v kasační stížnosti, a s nimiž se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. V závěru vyjádření vyslovil názor, že svým postupem neporušil tvrzená práva stěžovatele a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti, stejně jako obsah kasační stížnosti a správní žaloby, se účelově vyhýbá konkrétní polemice s obsahem napadeného správního rozhodnutí a snaží se vyvolat dojem nezákonnosti postupu finančních orgánů za účelem odvrácení pozornosti od podstaty věci. Konkrétně se vyjádřil k věcným námitkám stěžovatele a s procesním postupem Nejvyššího správního soudu, který stěžovatele nevyzýval k odstranění vad kasační stížnosti, vyslovil souhlas.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 395/2002, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 9. 11. 2004 č. j. 29 Ca 395/2002-28 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 10. 2002 č. j. FŘ-110-7045/2001-0107/PH. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1010001104 ze dne 30. 8. 2001 č. j. 174469/01/303912/2629 na daň z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kterým byl stěžovateli za rok 1997 dodatečně stanoven základ daně ve výši 3 352 000 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 1 291 255 Kč.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně kasační stížnost, v níž namítal nesprávné právní posouzení důkazní povinnosti ve vztahu k §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a k §31 odst. 9 daňového řádu. Vyslovil přesvědčení, že správce daně i soud překročili své zákonné meze a uložili mu více povinností, než stanoví zákon, neboť svou důkazní povinnost splnil dostatečně, když tvrzené výdaje prokázal fakturami. Dle něj v takovém případě přechází důkazní povinnost na správce daně, který musí prokázat, že daňový doklad není dokladem o uskutečněném výdaji.
Nejvyšší správní soud stěžovatele usnesením ze dne 1. 6. 2005 vyzval k odstranění vady spočívající v nedoložení právního zastoupení. Tuto vadu stěžovatel odstranil podáním ze dne 19. 7. 2005, v němž zároveň požádal podle §106 odst. 3 s. ř. s. o prodloužení lhůty k doplnění náležitostí kasační stížnosti s tím, že neobsahuje uvedení dne doručení rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud reagoval na žádost sdělením ze dne 15. 8. 2005 tak, že žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty nemůže vyhovět, neboť se nejedná o takovou vadu, kterou by bylo třeba odstraňovat podle §106 odst. 3 s. ř. s. Chybějící údaj o doručení napadeného rozhodnutí je totiž vadou, která je odstranitelná i bez součinnosti se stěžovatelem, a to pouhým nahlédnutím do soudního spisu, který obsahuje doklad o doručení napadeného rozhodnutí. Dne 14. 11. 2005 obdržel Nejvyšší správní soud podání stěžovatele, jímž doplnil kasační stížnost o údaj, kdy mu bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno. Současně kasační stížnost doplnil, upřesnil a upozornil na některé nesprávné závěry v odůvodnění napadeného rozsudku, na nesprávné hodnocení důkazů odvolacím orgánem a na nepřiměřeně přísné hodnocení obsahu žalobních námitek krajským soudem. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 25/2005-71. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatel svým podáním ze dne 14. 11. 2005 obsáhle doplnil svou kasační stížnost, nejedná se o odstranění vad této stížnosti v zákonné lhůtě a jde o nepřípustné rozšíření důvodů kasační stížnosti, k němuž soud při posouzení její důvodnosti nepřihlížel. Odkázal přitom na ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Pouze v případě, že kasační stížnost nemá všechny náležitosti při jejím podání, musí být splněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Poukázal i na svůj rozsudek ze dne 11. 5. 2004 č. j. 3 Azs 85/2004-49, v němž se uvádí, že neobsahuje-li kasační stížnost údaj o dni doručení rozhodnutí krajského soudu žalobci, není to bez dalšího důvodem pro odmítnutí stížnosti, neboť den jeho doručení je soudům znám z úřední činnosti, a dále na rozsudek ze dne 30. 6. 2005 č. j. 7 Azs 76/2005-52, v němž se konstatuje, že nebyl-li stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti podle §106 odst. 3 s. ř. s., je možné rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody podle §106 odst. 2 s. ř. s. pouze ve lhůtě stanovené pro podání kasační stížnosti, tedy do dvou týdnů po doručení rozhodnutí.
Ústavní stížnost je důvodná.
Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud řešil již dříve, a to ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., vedené pod sp. zn. I. ÚS 138/06. Nálezem ze dne 10. 8. 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 152) zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 26/2005-67, jímž byla ze stejných důvodů jako v nyní projednávané věci zamítnuta kasační stížnost uvedeného stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. 29 Ca 404/2002. Závěry učiněné v označeném nálezu lze plně aplikovat i na tento případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující:
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatel, zakotvená v ústavních zákonech, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud shledal pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že nepřihlížel k obsahu podání stěžovatele ze dne 10. 11. 2005, doručeného Nejvyššímu správnímu soudu dne 14. 11. 2005, a v něm uvedené skutečnosti nebral při svém rozhodování v úvahu. Ústavní soud se již otázkou koncentrace řízení o kasační stížnosti zabýval ve svém nálezu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 390/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 27). Uvedl v něm, že "na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, v řízení o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci řízení nezakotvuje. O rozšíření kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšíření důvodů kasační stížnosti se hovoří pouze v ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s., a to v souvislosti s výzvou soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě. Tato jednoměsíční lhůta má zákonem jednoznačně stanovený počátek, a to okamžikem doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání, pokud taková výzva nebyla vůči stěžovateli soudem učiněna, nelze na danou věc ustanovení §106 odst. 3 věty druhé, podle kterého může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen v této lhůtě, aplikovat". V citovaném nálezu se Ústavní soud také vyjádřil ke skutečnosti, že absence výzvy k doplnění kasační stížnosti dle §106 odst. 3 s. ř. s. ze strany správního soudu nemůže být důvodem, pro který by stěžovatel kdykoli po podání kasační stížnosti nemohl rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, když soudní řád správní zakotvuje koncentraci řízení pouze pro případ, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud přitom považuje za ústavně konformní závěr Nejvyššího správního soudu, že údaj o datu doručení napadeného rozsudku je náležitostí kasační stížnosti, ohledně které není třeba stěžovatele vyzývat postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s., neboť se jedná o údaj, který je obsahem spisu předkládaného Nejvyššímu správnímu soudu příslušným krajským soudem k rozhodnutí o kasační stížnosti, opačný postup by byl ryze formální, byť zcela v kompetenci soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti polemizoval se závěry Ústavního soudu vyplývajícími z výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 390/05, považuje Ústavní soud za potřebné se k dané problematice opětovně vyjádřit.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je třeba na ustanovení §106 s. ř. s. pohlížet komplexně a jednotlivé odstavce posuzovat ve vzájemné souvislosti, nikoli izolovaně. Hovoří-li tedy odst. 3 citovaného ustanovení o tom, že důvody kasační stížnosti lze rozšířit jen ve lhůtě stanovené k jejímu doplnění, je třeba toto ustanovení vyložit dle Nejvyššího správního soudu tak, že jediným případem, kdy je možné rozšířit důvody kasační stížnosti, je právě tato situace (tj. je-li stěžovateli stanovena lhůta k doplnění náležitostí kasační stížnosti), ve všech ostatních případech - ať už stěžovatel podal bezvadnou kasační stížnost nebo byl vyzýván k jejímu doplnění a ve stanovené lhůtě nezareagoval - důvody kasační stížnosti po uplynutí lhůty k jejímu podání rozšiřovat nelze.
Ústavní soud se k povaze interpretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.): "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol, Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. Interpretace ustanovení §106 s. ř. s., předestřená Nejvyšším správním soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření k ústavní stížnosti, by ve svém důsledku znamenala, že stěžovatel, který by podal bezvadnou kasační stížnost, by ji po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti nemohl rozšířit na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, na rozdíl od stěžovatele, který by podal kasační stížnost neobsahující všechny náležitosti. U takového stěžovatele by záviselo na rozhodnutí soudu, zda vyzve usnesením stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, či se spokojí s údaji obsaženými ve spise, v takovém případě by stěžovatel možnost rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody opět neměl. Stěžovatelé, kteří podají kasační stížnost trpící takovými vadami, k jejichž odstranění by byli vyzváni soudem postupem dle §106 odst. 3 s. ř .s., by tedy byli zvýhodněni oproti stěžovatelům, kteří podají bezvadnou kasační stížnost, případně oproti stěžovatelům, jejichž kasační stížnost by vykazovala stejné vady, avšak soud se rozhodl nevyzývat je k odstranění takových vad postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s. S takovým závěrem se však Ústavní soud neztotožňuje.
Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, stěžovatel má přitom mimo jiné povinnost označit rozsah napadení rozhodnutí krajského soudu, takovým rozsahem a důvody kasační stížnosti je pak Nejvyšší správní soud se zákonem stanovenými výjimkami (§109 odst. 2, odst. 3 s. ř. s.) vázán. Způsob podání kasační stížnosti umožňuje kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů pouze ohlásit, tedy podat blanketní stížnost a doplnit její náležitosti na základě postupu soudu dle §106 odst. 3 s. ř. s. Nejčastěji se jedná o řádné formulování důvodů kasační stížnosti, aby byl jednoznačně znám rozsah a důvody přezkoumání rozhodnutí krajského soudu. Ve výše uvedených případech, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena. Pokud však kasační stížnost obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, není dán dle Ústavního soudu zákonný důvod pro to, aby byla stěžovateli odepřena možnost rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Nedostatek takového zákonného zmocnění v příslušných ustanoveních s. ř. s. nelze překonat ani výkladem historickým či poukazem na řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, které je postaveno na zásadě koncentrace řízení. Ustavní soud se také neztotožňuje s obavami Nejvyššího správního soudu vyjádřenými ve vyjádření k ústavní stížnosti, že na základě takové interpretace §106 s. ř. s. by docházelo k neustálému prodlužování řízení a fakticky by mnohdy bylo znemožněno soudu vůbec rozhodnout. Možnost disponovat předmětem řízení ze strany žalobce (stěžovatele) je jednou ze základních zásad civilního i správního řízení (se zákonem stanovenými výjimkami) a soud musí být schopen za použití procesních institutů, které mu zákon dává k dispozici, věc uzavřít a rozhodnout. Nelze účastníkovi řízení odepřít možnost disponovat s předmětem řízení tam, kde zákon takovou dispozici umožňuje, jen proto, že by to usnadňovalo rozhodovací proces soudu. Pokud Nejvyšší správní soud má za to, že podání kasační stížnosti s neuvedením data doručení rozsudku je účelové se záměrem stěžovatele získat větší časový prostor k dopracování důvodů kasační stížnosti, pak lze důvodně namítat, že by bylo pro stěžovatele jednodušší a jistější podat blanketní kasační stížnost a doplnit její náležitosti na základě postupu soudu dle §106 odst. 3 s. ř. s., jak bylo uvedeno shora.
K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že v nyní Ústavním soudem projednávané věci se potvrdila skutečnost, na kterou Ústavní soud poukazoval ve výše citovaném nálezu I. ÚS 390/05, tedy skutečnost, že mnohdy závisí pouze na úvaze soudu, zda formálně vyzve stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, či se spokojí s údaji obsaženými ve spise. Například z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006 č. j. 2 Afs 91/2005-61 publikovaného na www.nssoud.cz Ústavní soud zjistil, že ve věci kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 408/2002 (jak stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje), Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2005 vyzval stěžovatele k doplnění náležitostí kasační stížnosti, a to k uvedení dne doručení kasační stížností napadeného rozsudku. V nyní projednávané věci, ačkoli kasační stížnost trpěla absencí téže náležitosti, soud dospěl k závěru, že vyzvat stěžovatele k doplnění takové náležitosti kasační stížnosti není třeba, neboť údaj o datu doručení napadeného rozhodnutí lze zjistit z obsahu spisu. Nejednotný postup soudů, byť jej označil za nežádoucí, přitom nepovažuje Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti za libovůli, když uvedl, že "... poskytl-li soud v jiném případě stěžovateli lhůtu k odstranění vady kasační stížnosti (neuvedení data doručení rozsudku krajského soudu), jednal tak striktně podle doslovného znění zákona, zatímco v druhém případě se řídil spíše jeho smyslem a procesní ekonomií.". Takovou aplikaci ustavení §106 odst. 3 s. ř. s., podle níž záleží na uvážení soudu, zda bude postupovat podle doslovného znění zákona či jeho účelu, lze dle Ústavního soudu akceptovat, nikoli však již diametrálně odlišné následky pro účastníky řízení z takové aplikace zákona vyplývající. Ústavní soud tedy opětovně zdůrazňuje, že tak závažné procesní oprávnění, jakým je možnost stěžovatele rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, nelze činit závislou na právně nejisté a nepředvídatelné skutečnosti, tj. na tom, zda soud vyzve stěžovatele k doplnění náležitostí kasační stížnosti ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s. či nikoli. To nic nemění na skutečnosti, že pokud je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena.
Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího správního soudu, který k obsahu podání stěžovatele ze dne 10. 11. 2005, doručenému Nejvyššímu správnímu soudu dne 14. 11. 2005, nepřihlížel, a v něm uvedené skutečnosti nebral při svém rozhodování v úvahu, v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem Nejvyššího správního soudu bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a aniž se zabýval meritem věci, napadené rozhodnutí zrušil.