ECLI:CZ:US:2007:3.US.1002.07.1
sp. zn. III. ÚS 1002/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1557/2006, Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 4 Tmo 207/2006, a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 104 Tm 21/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v protiústavní aplikaci ustanovení §314d odst. 3 tr. řádu, jestliže soud prvního stupně vydal v jeho trestní věci zjednodušený rozsudek, ačkoli jeho obhájce (jakožto obhájce mladistvého) se odvolání nevzdal. Takový rozsudek stěžovatel považuje za "nepřezkoumatelný", a to bez ohledu na to, že odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým a právním závěrům, "protože odvolací soud nemůže nahrazovat činnost soudu prvního stupně".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel (zde mladistvý obviněný) uznán vinným proviněním zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, za což mu bylo uloženo trestní opatření obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin. Soud prvního stupně ve věci vyhotovil zjednodušený rozsudek poté, co po jeho vyhlášení se státní zástupce a obviněný (jakož i jeho zákonný zástupce) vzdali odvolání.
Odvolání podané obhájcem obviněného krajský soud podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. Napadený rozsudek přezkoumal podle obsahu soudního spisu a ztotožnil se jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně (především zdůraznil okolnost doznání obviněného v přípravném řízení i v hlavním líčení, jeho soulad s dalšími provedenými důkazy, jakož i okolnost vzdání se odvolání státním zástupcem, obviněným, i jeho otcem, jež podle jeho názoru svědčí o "zákonném a spravedlivém rozsudku"). Odvolací soud odmítl námitku z nedostatku spravedlivého procesu poukazem na to, že obhájci obviněného byly důvody napadeného rozsudku známy (ústně byly vyhlášeny) a spis, včetně CD nosiče obsahujícího záznam o hlavním líčení, mu byl i posléze k dispozici; je pak podle jeho mínění nepřípadná výtka, že "nelze objektivně zjistit, na základě jakých důkazů soud postavil své skutkové a právní závěry a jakými úvahami se při tom řídil".
Dovolací soud rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání podané stěžovatelovým obhájcem ("za něho a v jeho prospěch"), jelikož dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného než zákonného důvodu [§256i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Zákonným důvodem dovolání není, konstatoval dovolací soud, kritika prvostupňového soudu, že vydal zjednodušený rozsudek (§314d odst. 3 tr. řádu).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávního ustanovení upravujícího možnost vyhotovení zjednodušeného písemného rozsudku (§314d odst. 3 tr. řádu), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Je potřebné předeslat, co Ústavní soud konstantně uvádí, že mu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody. Základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem.
Podle ustanovení §314d odst. 3 tr. řádu platí, že vzdá-li se státní zástupce i obviněný po vyhlášení rozsudku odvolání nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učiní ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil, může samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.
Tyto podmínky - striktně vzato - v projednávaném případě naplněny byly; stěžovatel v ústavní stížnosti však pokračuje s obecnými soudy ve sporu, zda přesto zjednodušený rozsudek vydán být neměl, jelikož se odvolání nevzdal jeho obhájce (coby obhájce mladistvého).
Pro výsledek řízení o ústavní stížnosti v dané věci je tato stěžovatelova námitka nepodstatná.
Nutno především vyjít z toho, že ústavnost ustanovení §314a odst. 3 tr. řádu napadena nebyla. Účelem zjednodušeného rozsudku zjevně bylo umožnit písemné vyhotovení rozsudku (ve věcech, v nichž se řízení vede před samosoudcem) bez odůvodnění zásadně (a právě) v případech, ve kterých již nemá dojít k přezkumu na základě opravného prostředku (osoby k němu oprávněné se jej účinně vzdaly). Je však zřejmě nutno uznat, že - vzhledem k nespecifikovatelnému okruhu osob oprávněných podat odvolání "kromě obžalovaného" (§247 odst. 1, věta první, tr. řádu), a tím i osob, jež by se měly odvolání vzdát - zákon předjímá i odvolací řízení, aniž by mu předcházel řádně (písemně) odůvodněný rozsudek. Jinak řečeno, není přesvědčivého argumentu - rozumí se v rovině podústavního práva - proti názoru obecných soudů, že ačkoli "se osoby, které mohou podat odvolání proti rozsudku ve prospěch obžalovaného, odvolání nevzdaly ... , není na překážku, aby samosoudce vyhotovil podle §314d odst. 3 tr. řádu zjednodušený písemný rozsudek", čemuž pak odpovídá, že odvolací soud "nemůže rozsudek zrušit jen proto, že je nepřezkoumatelný ... proto, že neobsahuje odůvodnění", a v důsledku toho jej přezkoumá "na základě spisu" (č. 34/1984 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obecné soudy z těchto názorů vycházely, pak logicky neplatí - co jediné by mohlo být z hlediska stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny relevantní - že jejich závěry (naopak) mohou být výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Stěžovateli lze přisvědčit, že je k dispozici i jiný výklad postavení obhájce mladistvého z hlediska jeho legitimace k podání odvolání (§247 odst. 2, věta třetí, tr. řádu), než jaký obšírně odůvodnil dovolací soud. Nesnadné je zejména se ztotožnit s jeho úsudkem, že z dikce §41 odst. 2, věty první, tr. řádu, že obhájce činí procesní úkony i "proti vůli obviněného", plyne, že odvolání obhájce podává "jen v /jeho/ zastoupení"; obhájcova relativní "samostatnost" je naopak doložitelná tím, že odvolání může podat, i když se obviněný odvolání vzdal, a že obviněný mladistvý (na rozdíl od dalších osob, které mohou v jeho prospěch podat odvolání) svého obhájce nemůže z podání odvolání vyloučit ani výslovným prohlášením. Takové pojetí pak logicky směřuje k jinému výkladu podmínek vydání zjednodušeného rozsudku podle §314d odst. 3 tr. řádu, než ke kterému se uchýlily obecné soudy (totiž právě tomu, jehož se dožaduje stěžovatel), a jenž zahrnuje i podmínku, aby též obhájce mladistvého se vzdal odvolání. Nejméně pak lze stěžovateli přisvědčit potud, že vydání zjednodušeného rozsudku by v trestní věci mladistvého mělo být soudem posuzováno zvláště uvážlivě.
Na předchozím závěru - že k ústavně relevantnímu zásahu do odvolacího řízení nedošlo - se tím však ničeho nemění; odvolací přezkum "podle obsahu spisu", je-li připuštěn jakožto zákonný, svoji povahou a obsahem totiž zůstává týž, ať je přezkoumáván rozsudek ve věci mladistvého nebo jiného obviněného. Ústavněprávní požadavek takového přezkumu jakožto "spravedlivého" (čl. 36 odst. 1 Listiny) toliko klade - v obou případech (a z povahy věci) - na postupy odvolacího soudu silnější nároky.
Stěžovatel především pomíjí, že ústavní stížnost je prostředkem konkrétní ochrany ústavně zaručeného práva (zde na spravedlivý proces), zatímco jeho námitky se - oproti tomu - obrací do prostoru všeobecného (obecného ústavně konformního výkladu ustanovení §314d odst. 3 tr. řádu ve vztahu k obhájci mladistvého vůbec).
Rozhodným, co určuje výsledek řízení o ústavní stížnosti, je pak okolnost, že stěžovatel nenamítá nedostatek "spravedlivého" odvolacího řízení, jež v jeho věci bylo vedeno; nikterak netvrdí, že skutkové závěry o jeho vině, právní kvalifikace skutku, resp. důvody druhu a výměry trestního opatření, které v odůvodnění napadeného usnesení vyložil odvolací soud, jsou vadné, resp. nesprávné.
Ústavní soud, vycházeje z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz výše), existenci takových vad či nesprávností neshledává rovněž. Bez ohledu na kontroverzi mezi stěžovatelem (obhájcem) a obecnými soudy co do postavení obhájce mladistvého z hlediska jeho oprávnění k opravným prostředkům, je podstatné, že odvolání bylo náležitě věcně projednáno a ani dovolání Nejvyšší soud neodmítl pro nedostatek legitimace k jeho podání. Se závěry odvolacího soudu, že procesní práva stěžovatele (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny) nebyla v konkrétním odvolacím řízení relevantně omezena, se lze identifikovat.
V širším kontextu stojí za připomenutí, co Ústavní soud zhusta proklamuje, že ústavněprávní relevanci nemá každá jednotlivá procesní vada; naopak je nezbytné ji poměřovat (kromě reálného vlivu na výsledek řízení) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek, že ve stěžovatelově trestní věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu