ECLI:CZ:US:2007:3.US.436.06
sp. zn. III. ÚS 436/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ch., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v postupu Okresního soudu v České Lípě při provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu v řízení vedeném pod sp. zn. E 3727/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - "Okresnímu soudu v České Lípě zakázal, aby v porušování výše uvedených práv a svobod pokračoval" a "přikázal mu, protože je to možné, aby obnovil stav před porušením, a ve věci neprodleně jednal".
Z vyžádaného spisu, vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. E 3727/2003, se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 12. 1999, č.j. 16 C 1812/99-22, byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt č. 27 o velikosti 1+1 v VI. podlaží domu č.p. 2504 v České Lípě, a to do 15 dnů po zajištění přístřeší. K návrhu oprávněného Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa okresní soud usnesením ze dne 25. 11. 2003, č.j. E 3727/2003-35, nařídil výkon (výše označeného) rozhodnutí vyklizením bytu, přestěhování povinného do přístřeší v Hotelu Kahan a uskladněním věcí z bytu povinného v označeném objektu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesením ze dne 30. 4. 2004, č.j. 30 Co 42/2004-56); podané dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 8. 2005, č.j. 20 Cdo 2109/2004-145, jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.). Proti shora označeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV.ÚS 706/05, zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako opožděná odmítnuta. Vyrozuměním soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2006 bylo (posléze) oprávněnému i stěžovateli sděleno, že výkon rozhodnutí vyklizením bytu bude proveden dne 20. 3. 2006; zástupci stěžovatele bylo vyrozumění doručeno dne 8. 2. 2006, stěžovateli (prostřednictvím zaměstnavatele) dne 3. 3. 2006, což oba stvrdili svým podpisem na dokladu o doručení. Výkon rozhodnutí pak byl uvedeného dne proveden (viz protokol o průběhu vyklizení ze dne 20. 3. 2006, založený na č.l. 231); protože vyklizení bytu proběhlo bez účasti stěžovatele, byl tento soudem prvního stupně vyrozuměn o provedení soupisu věcí a jejich dání do úschovy (přípis ze dne 21. 3. 2006).
V označeném a popsaném výkonu rozhodnutí a jeho provádění spatřuje stěžovatel (opětovně) zásah do svých ústavně zaručených práv, jež odkazem na příslušná ustanovení pramenů ústavního pořádku vyjmenoval. V ústavní stížnosti (postižené nepřehlédnutelnými obsahovými nedostatky, obdobně jako ústavní stížnost předchozí, kterou proto Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 119/06) pak kritizuje samotný exekuční titul (rozsudek nalézacího soudu č.j. 16 C 1812/99-22 ze dne 22. 12.1 999) tvrzením že jím došlo k porušení §40 odst. 1 obč. zák. a že "nezákonné řízení bylo proto, že bylo vedeno bez platného prvotního právního úkonu vůči soudu, který by byl učiněn jménem právnické osoby ... formou požadovanou zákonem"; ve věci prý "proto neexistoval návrh", a z toho dovozuje, že "nezákonné bylo proto i následné provedení výkonu rozhodnutí". Stěžovatel dále uvádí, že při provedení výkonu soud postupoval v rozporu s ustanoveními §344 odst. 1 o.s.ř., když "vyrozuměl nezákonně jinou osobu advokáta, který stěžovatele nezastupoval", v rozporu s ustanoveními §341 odst. 1 a 3 o.s.ř. "nebyly odstraněny věci stěžovatele i kdyby byl povinným", nebyly údajně sepsány všechny věci, a nebyl ani vyrozuměn o tom, komu byly věci, jež sepsány byly, dány do úschovy. Namítá též, že přístřeší nebylo zajištěno a "věci nebyly dány do úschovy vhodnému schovateli", čímž došlo k jejich poškození. Stěžovatel konečně uzavírá, že výkon rozhodnutí nebyl proveden v souladu s §257 o.s.ř., podle něhož jej lze nařídit a provést jen způsoby v zákoně uvedenými.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Směřuje-li ústavní stížnost znovu k otázce "neplatnosti" rozhodnutí, jež bylo v dané věci titulem výkonu rozhodnutí, jakož i k zpochybnění rozhodnutí obecných soudů (všech instancí) v řízení o výkon rozhodnutí, postačí uvést, že obdobné stěžovatelovy námitky byly předmětem již dříve podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud výše zmíněným usnesením sp. zn. IV. ÚS 706/05 odmítl, posuzuje ji jako zjevně neopodstatněnou (ohledně rozhodnutí dovolacího soudu), resp. opožděnou (směřovala-li proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně o nařízení výkonu rozhodnutí). Tím odpadá faktická i procesní možnost, aby se těmito námitkami zabýval Ústavní soud na základě ústavní stížnosti další (této); kromě jiného tím spíše by bylo nutno ji hodnotit jako rovněž opožděnou.
V části, v níž stěžovatel dává najevo, že ústavní stížností napadá postup soudu v občanskoprávním řízení - zde konkrétně při provedení výkonu rozhodnutí vyklizením (§343, §344 o.s.ř.) - je třeba mít na zřeteli, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilá založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem.
Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda postup obecného soudu při provádění výkonu rozhodnutí podle §343 a násl. o.s.ř. nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, a současně dbaje základních zásad civilního procesu; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který ve svém důsledku zasáhl do stěžovatelových základních ústavně zaručených práv a svobod.
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d/ Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".
O takový "jiný zásah" v dané věci nejde. Pro provedení výkonu rozhodnutí platí, že jeho legitimita - z hlediska jeho zákonného založení - je již nezpochybnitelná (nesouhlas stěžovatele s vykonávaným rozhodnutím je zde bez významu), a není ani pochyb, že je veden tím způsobem výkonu (vyklizením bytu), který zákon (o.s.ř.) pro výkon daného titulu předpokládá (srov. §258 odst. 2, §339 odst. 1, §340 a násl. o.s.ř.). Poukaz stěžovatele na ustanovení §257 o.s.ř. je nepřípadný a vychází ze zjevného nepochopení, co se v exekučním právu míní "způsobem" výkonu. Je též evidentní, že - se zřetelem k obsahu (výroku) vykonávaného rozhodnutí - soud správně postupoval podle ustanovení, jež upravuje vyklizení bytu "se zajištěním bytové náhrady", tj. podle §343 a §344 o.s.ř. Z obsahu soudního spisu se též podává, že stěžovatel a jeho zástupce (JUDr. Milan Hulík) byli řádně vyrozuměni o nařízeném úkonu vyklizení (§344 odst. 1 o.s.ř.), že byl proveden obsáhlý a podrobný soupis z bytu odstraňovaných věcí (§344 odst. 5, §341 odst. 3 o.s.ř.) a že věci byly dány do úschovy, jejíž podrobná identifikace byla (dokonce) určena již titulem.
Námitky v podobě tvrzení opaku (k uvedeným skutkovým okolnostem) podle obsahu soudního spisu neobstojí. Naznačuje-li stěžovatel, že mu měla vzniknout při výkonu materiální újma, jsou mu k dispozici korespondující instituty občanského práva, jež upravují zejména odpovědnost za škodu, a k jejich přímému uplatnění zde Ústavní soud vzhledem k jeho ústavnímu vymezení povolán samozřejmě není (viz výše, jakož i princip subsidiarity zásahů Ústavního soudu).
Žádal-li stěžovatel, aby Ústavní soud "zakázal pokračovat v porušování ... práv a svobod" a "přikázal obnovit stav před porušením", je nezbytné poukázat na okolnost, že výkon rozhodnutí, v jehož rámci se tak mělo dít, byl již ukončen, pročež není již co zakazovat a oproti stěžovatelově představě ani obnovení předešlého stavu již pojmově není myslitelné (viz rovněž výklad shora).
Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu