ECLI:CZ:US:2007:3.US.484.06
sp. zn. III. ÚS 484/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. J. A., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 12/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 11 Tvo 19/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1127/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 45/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004. sp. zn. 1 T 8/2001 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 2 To 76/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3, 4 a 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1, čl. 4 a čl. 10 Ústavy České republiky. Současně žádá, aby bylo Nejvyššímu soudu přikázáno bez průtahů postupem podle §11 odst. 1 písm. j/ tr. řádu "uvést stav řízení do souladu s Ústavou ČR a mezinárodními předpisy a trestní stíhání (stěžovatele) zastavit", a konečně též navrhuje, aby Ústavní soud v návaznosti na článek 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nařídil okamžité přerušení jeho výkonu trestu odnětí svobody.
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že v jeho trestní věci bylo "nesmyslně manipulováno s důkazy", byly použity "nepřípustné důkazy" (např. stěžovatel ani jeho zástupce nebyli přítomni výpovědi "údajných" svědků) a k výslechu nebyli připuštěni svědci svědčící v jeho prospěch. Poukázal též na to, že při rozhodování o vzetí do vazby mu nebyl sdělen vazební důvod, nebyl v zákonné lhůtě předveden před soud a nebylo mu umožněno se hájit (příslušné usnesení mu bylo doručeno "po cca třech týdnech"); přesto stížnosti proti tomuto postupu byly Nejvyšším i vrchním soudem zamítány. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní stíhání je proti němu vedeno již více než 10 let, a tato doba, po kterou nemůže vést normální život, je nepřiměřená; je vystaven "obrovskému psychickému stresu" a protizákonným postupem soudů jsou "hrubě porušována" jeho základní lidská práva.
Ze spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 1 T 8/2001, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel (spolu s Ing. arch. V. K.) byl rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 1 T 8/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 65/1994 Sb., a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl k odvolání stěžovatele (a spoluobviněného) rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V pořadí druhým rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 1 T 8/2001, byl stěžovatel uznán vinným přípravou trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 65/1994 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. O stěžovatelově (a spoluobviněného) odvolání rozhodl vrchní soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 45/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b/, písm. d/ tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele (a spoluobviněného) uznal vinným přípravou trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchanou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a opětovně jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud dne 15. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1127/2004, tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu a za použití §261 tr. řádu a §265k odst. 2 věty třetí tr. řádu rozhodnutí vrchního soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 45/2004, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005, znovu zrušil v celém rozsahu odvoláním napadený rozsudek krajského soudu (výrok pod bodem I.) a výrokem pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl o vině a trestu obviněných stejně, jako ve svém dřívějším rozhodnutí, tj. pod bodem ad 1/ uznal stěžovatele (a spoluobviněného) vinným přípravou trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to jako spolupachatele dle §9 odst.2 tr. zákona. Odsuzující výrok v bodu II. tohoto rozhodnutí stěžovatel opět napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 12/2006, podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (použily nepřípustně získaný důkaz, provedly jej nezákonnou formou, opomenuly provést důkaz, aniž pro to existovaly relevantní důvody), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným, a že odvolací soud i soud dovolací se s nimi adekvátně vypořádaly, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily.
Ohledně kritizovaného provádění důkazů, vycházeje z výše uvedených zásad a vzhledem k ne zcela konkrétnímu obsahu stěžovatelových námitek, Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Obsah soudního spisu svědčí závěru, že rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy byl pro rozhodnutí o stěžovatelově vině dostačující, přičemž v odůvodnění napadených rozhodnutí je vysvětleno, z jakého důvodu nebyli opětovně vyslechnuti obhajobou navrhovaní svědci, proč nemohl být k soudu předvolán svědek A. C. a nemohla být jako důkaz použita jeho výpověď z přípravného řízení. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a z logické a srozumitelné argumentace, již v napadených rozhodnutích vyložily, je zřejmé, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke konečným závěrům právním.
Obsah spisu tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně na ně odpověděly.
Pro posuzování stěžovatelových námitek proti označeným rozhodnutím o vazbě již není zjevně místa, jestliže ke kritizovanému zásahu i k vydání (a doručení) dotčených rozhodnutí došlo již v roce 2005 (poslední je z 16. 6. 2005), a zcela zjevně i uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V této části je tudíž namístě ústavní stížnost hodnotit jako návrh podaný po lhůtě s důsledky postupu podle §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu; ostatně zde není ani způsobilý předmět nápravy, neboť vazba již netrvá. Směřuje-li ústavní stížnost ku zvrácení v řízení před obecnými soudy ustaveného výsledku trestního stíhání stěžovatele (rozhodnutí o vině a trestu), je současně zjevné, že okolnosti stěžovatelova vzetí do vazby na něj mít vliv nemohou.
K námitce nepřiměřené délky trestného řízení je třeba uvést, že tato byla předmětem posouzení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelova spoluobviněného Ing. arch. V. K., již Ústavní soud usnesením ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 317/06, jako návrh zjevně neopodstatněný (podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) odmítl. Zde uvedl, že "ze soudního spisu vyplývá, že se jedná o poměrně složitý případ hospodářské kriminality sahající za hranice České republiky. Délka trestního stíhání pak zcela odpovídá charakteru trestné činnosti stěžovatele. O spolupráci byl požádán Interpol, Irsko, Lucembursko, Velká Británie, Belgie. Na tuto přeshraniční spolupráci se pak váže i nutnost vyhotovování překladů odborných textů. Dále nelze odhlížet od faktu, že v rámci trestního stíhání byly provedeny výslechy desítek svědků. Uvedené skutečnosti se ve svém souhrnu významně projevily v celkové délce soudního řízení. Namítá-li stěžovatel, že soudní řízení trvalo déle než deset let, je třeba uvést, že trestní stíhání bylo původně zahájeno (1996) ve Slovenské republice, to znamená mimo pravomoc orgánů činných v trestním řízení ČR. K převzetí předmětné věci Českou republikou pak došlo až rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 8. 1998 o převzetí trestní věci z ciziny". Ústavní soud dal stěžovatelovu spoluobviněnému za pravdu v tom, že od podání obžaloby (21. 9. 2001) do nařízení hlavního líčení (15. 4. 2003) sice docházelo v řízení před krajským soudem k průtahům, s ohledem na výše uvedené skutečnosti však v nich porušení ústavně zaručených práv nespatřoval.
Není přesvědčivého důvodu se od tohoto závěru odchýlit v případě stěžovatele, neboť proti němu a spoluobviněnému Ing. arch. V. K. bylo od počátku vedeno společné řízení, a relevanci námitky "nepřiměřenou dobou" trestního stíhání je tudíž namístě hodnotit shodně.
To lze vztáhnout i k otázce případné reflexe této skutečnosti k uloženému trestu ("soudy fakticky zohlednily namítané průtahy v řízení"), jestliže byl uložen pod dolní hranicí trestní sazby, ačkoli vrchní soud posléze upozornil na to, že podmínky pro aplikaci §40 odst. 2 tr. zákona splněny nebyly (názory, vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, Ústavní soud ve věci Ing. V. K. nepominul).
Také stěžovatelův názor, že okolnost, že jeho věc "nebyla rozhodnuta bez průtahů a v přiměřené době", je způsobilá založit důvod pro zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost ve smyslu §11 odst. 1, písm. j/ tr. řádu, neobstojí. Postačí odkázat na četnou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 3/2002, Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003, Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03, a další), z níž je zřejmé, že s "průtahy" nepřípustnost trestního stíhání (s následkem jeho zastavení) spojovat zásadně nelze.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. Co do stěžovatelem navrhovaného přerušení výkonu trestu odnětí svobody pak platí, že k takovému rozhodnutí není Ústavní soud příslušný, čemuž koresponduje jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír K ů r k a
předseda senátu