ECLI:CZ:US:2007:3.US.582.07.1
sp. zn. III. ÚS 582/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. T. zastoupeného Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, č.j. 26 Cdo 1422/2006-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č.j. 19 Co 437/2005-61, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2005, č.j. 16 C 223/2004-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává následující.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo přivoleno k výpovědi z nájmu "bytu č. 12 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 3. podlaží domu č.p. 1487 v Praze 10, Vykáňská 2" (dále jen "předmětného bytu"), jehož nájemci jsou žalovaní A. P. a P. P. (dále jen "vedlejší účastníci"). Naplnění důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "obč. zák."), spatřoval v tom, že žalovaní "někdy po 11. září 2003 ... bez souhlasu pronajímatele a stavebního úřadu provedli v rozporu s §694 obč. zák. stavební úpravu - odstranili třídílnou vestavěnou spížní skříň v kuchyni bytu, která byla součástí stavebních plánů pro stavební povolení k výstavě domu", a že "od roku 1996" neplatili v předepsané výši "řádně stanovené a oznamované nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu".
Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Vedlejší účastníci podle soudu prvního stupně odstraněním vestavěné skříně - spíže bez souhlasu stěžovatele důvod výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nezaložili, neboť dle zpráv stavebního úřadu se nejednalo o stavební úpravu vyžadující souhlas majitele či stavebního úřadu, nedošlo k významnému zásahu, jímž by byl znehodnocen majetek stěžovatele, a je věcí vedlejších účastníků, k jakému účelu prostory bytu využijí. Uvedený výpovědní důvod však byl naplněn tím, že vedlejší účastníci od prosince 1997 po dobu delší než tři měsíce neplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu v předepsané výši, čímž vskutku porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Přesto soud k výpovědi z nájmu bytu nepřivolil; přihlédl zejména ke skutečnosti, že vedlejší účastníci jsou dlouhodobými nájemci bytu, nájemné a zálohy na služby ve výši "přibližně 90% předepsané částky" hradí pravidelně, "neúplné" plnění povinnosti k nájemnému je důsledkem toho, že její výše je mezi účastníky sporná (ohledně výše nájemného a záloh na služby probíhá mezi účastníky soudní řízení), že vedlejší účastníci o byt řádně pečují, jinak povinnosti nájemců neporušují a stěžovateli svým chováním nezpůsobili žádnou škodu, a na tomto základě se dovolal ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že není namístě vyvozovat natolik závažný důsledek, jímž je zánik práva nájmu bytu, neboť jinak "výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů by byl v rozporu s dobrými mravy".
O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). "Ve vztahu ke spížní skříni" odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním i potud, že vedlejší účastníci neplacením stanoveného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší 3 měsíců výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. sice naplnili, nicméně s ohledem na zjištěné okolnosti (zejména na probíhající spor o doplatek nájemného a služeb "v závislosti na stanovení bytové kategorie a výměry bytu") dospěl i odvolací soud k závěru, že by přivolení k výpovědi znamenalo "nepřiměřenou tvrdost ve vztahu k žalovaným", resp. že je namístě stěžovateli výkon jeho práva s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. odepřít.
Dovolání stěžovatele dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, resp. že je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu.
V ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal 1/ nesprávnost (přílišnou "extenzívnost") aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jelikož obecné soudy podle jeho názoru nezohlednily, že vedlejší účastníci "platili nájemné a zálohy služeb v letech 1997-2003 soustavně s prodlením", 2/ že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání dal najevo, že nedbá na sjednocování judikatury obecných soudů týkající se výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ačkoli v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení deklaroval, že v situaci, kdy je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má být korektiv dobrých mravů použit jen "mimořádně", 3/ že obecné soudy vycházely (nesprávně) ze zprávy stavebního úřadu ze dne 31. 5. 2005, podle níž v předmětném bytě "nebyly provedeny žádné stavební úpravy", namísto aby si vyžádaly od stavebního úřadu zprávu, "zda je v bytě kolaudovaná spíž a zda odstraněním spíže byly spojeny dvě místnosti - kuchyň a spíž", a konečně, 4/ že závěr, že vedlejší účastníci "o byt řádně pečují a žádným jiným způsobem neporušují své povinnosti nájemce", nemá podklad v provedeném dokazování.
Obecné soudy se ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla intimována zástupci stěžovatele) odvolaly na vydaná rozhodnutí, jež mají za věcně správná; na uplatněných (stěžovatelem namítaných) názorech i procesních postupech setrvávaly, a ústavní stížnost mají za nedůvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 33, str. 235 a násl.).
Výklad rozhodných podmínek závěru, že výkon práva pronajímatele (podání výpovědi nájemcům) je "v rozporu s dobrými mravy" (§3 odst. 1 obč. zák.), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 14, str. 383 a násl.). Úvaha založená na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy skutečně je (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 126, str. 217 a násl.) a posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně soudům obecným.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
V takto vymezeném ústavněprávním kontextu však není přesvědčivé námitky proti závěru, jejž učinily obecné soudy, že za situace, kdy mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky probíhal soudní spor o doplatek nájemného a úhrad za služby, který vzešel z nevyřešené otázky určení výměry bytu a jeho kategorie, by přivolení k výpovědi z nájmu bytu znamenalo ve vztahu k vedlejším účastníkům nepřiměřenou tvrdost (a že odepřením výkonu práva stěžovatele nebude jeho majetková sféra mimořádně dotčena). Původně sporné nedoplatky nájemného a úhrad služeb byly fixovány v jiném soudním řízení, a nic nenaznačuje, že jeho výsledky by neměly být (ve prospěch stěžovatele) efektivně zhodnoceny; oproti tomu je však stejně tak významné, že se jimi i dokládá, že oponentura vedlejších účastníků proti stěžovatelem stanovenému nájemnému (co do kategorie bytu a jeho výměry) měla reálnou základnu. Namítá-li stěžovatel též, že nájemné bylo placeno "soustavně s prodlením", je nutné připomenout, že toto tvrzení nebylo obsahem výpovědi, netvoří tedy skutkové vymezení jejího důvodu, a pro hodnocení samotné výpovědi z nájmu bytu je proto bez významu.
Podobné, co uvedeno ohledně aplikace §3 odst. 1 obč. zák., lze vztáhnout k podmínce výpovědi dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., spočívající v "hrubém" porušení povinností nájemce ve vztahu k odstranění vestavěné skříně - spíže, resp. zákazu provádět stavební úpravy, jakož i jiné "podstatné" změny v bytě (§694 obč. zák.). Ani zde není namístě úsudek, že obecné soudy se dopustily výkladu "svévolného", což jediné by zde - z pohledu ústavněprávního - mohlo mít význam. Stěžovatelovy úvahy o důkazu, který soudy provedly, a naopak o tom, jejž neprovedly, pak již nejsou rozhodné.
Co do usnesení, kterým dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.], postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345 a násl.), že posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zákona č. 6/2002 Sb.)". Dovolací soud dostatečně (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil, proč rozhodnutí odvolacího soudu znaky rozhodnutí zásadně právně významného nemá, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 459/04; dostupné z http://nalus.usoud.cz).
Ani skutečnost, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastníci "byt řádně udržují", na základě úvahy podložené zjevně jen nedostatkem dalších výhrad stěžovatele ohledně dodržování povinností z nájemního vztahu vedlejšími účastníky, není pochybením, jež by dosahovalo intenzity opodstatňující úsudek, že základní práva a svobody stěžovatele byly porušeny.
Řečené lze shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá efektivní ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, jehož posouzení Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu