ECLI:CZ:US:2007:3.US.630.06.1
sp. zn. III. ÚS 630/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 22. března 2007 sp. zn. III. ÚS 630/06 ve věci ústavní stížnosti statutárního města Olomouc proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006 č. j. 28 Cdo 3018/2005-281, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2005 č. j. 40 Co 287/2005-260, kterým byl na základě stěžovatelova odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2005 č. j. 14 C 188/2004-234 o zamítnutí žaloby, jíž se stěžovatel domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví pozemků.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006 č. j. 28 Cdo 3018/2005-281, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Olomouc (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 4. 6. 2004 sp. zn. PÚ-3228/92/VI./Na ve znění opravného rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004 č. j. Na-0085/04 rozhodlo o vlastnictví k zemědělskému majetku podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") tak, že spoluvlastníky pozemků zapsaných ke dni účinnosti zákona o půdě na LV č. 1 pro katastrální území Slavonín označené jako parcela č. 1227/16 ostatní plocha o výměře 1,5896 ha a parcela č. 1227/17 ostatní plocha o výměře 0,0191 ha (dle geometrického plánu č. zak. 768 86/2004), části původního pozemku parcela č. 1058, jsou dnem právní moci rozhodnutí 1. M. M. k pěti osminám, 2. Z. L. k jedné osmině, 3. V. S. k jedné osmině, 4. J. T. k jedné osmině. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2005 č. j. 14 C 188/2004-234 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce statutární město Olomouc (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) podle části páté občanského soudního řádu domáhal nahrazení celé výrokové části výše uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu novým rozhodnutím, kterým by soud nově rozhodl o původním návrhu žalovaných ad 1 až ad 4 uplatněným před Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Olomouc v následujícím znění: "Žalovaní 1 - 4 nejsou spoluvlastníky pozemků p. č. 1227/16 ost. pl. o výměře 1,5896 ha a p. č. 1227/17 ost. pl. o výměře 0,0191 ha, které jsou částmi původního pozemku (p. č. 1058) pozemku ve zjednodušené evidenci - původ pozemkový katastr vzniklé geometrickým plánem č. 768-86/2004 ze dne 4. 6. 2004 vypracovaným společností Geodes, s. r. o., zapsaných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v Katastru nemovitostí pro obec Olomouc, katastrální území Slavonín, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc na LV 1". Dále okresní soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným ad 1 až ad 4 částku 4 500 Kč a dále rozhodl, že žalobce a žalovaný ad 5 Pozemkový fond České republiky v Praze 3 nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2005 č. j. 40 Co 287/2005-260 byl k odvolání žalobce rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2005 č. j. 14 C 188/2004-234 potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006 č. j. 28 Cdo 3018/2005-281 bylo zamítnuto dovolání žalobce a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že o restitučním nároku žalobců ad 1 až ad 4 uplatněném u pozemkového úřadu v roce 1992 se dověděl až z dopisu pozemkového úřadu ze dne 29. 1. 2003, který mu byl doručen dne 31. 1. 2003, a o uplatnění restitučního nároku u správního orgánu v roce 1992 do dne 31. 1. 2003 vůbec nevěděl. Stěžovatel je toho názoru, že podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě v platném znění mohla oprávněná osoba uplatnit právo na vydání nemovitostí podle §6 citovaného zákona do 31. 1. 1993, a neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Oprávnění stěžovatele řádně a včas k vydání věci nevyzvali a svůj tvrzený nárok nikdy neuplatnili. Stěžovatel uvádí, že na daný případ nelze vztáhnout, jak to učinil okresní soud, judikát Krajského soudu v Ústí nad Labem publikovaný pod č. Rc 70/94, podle kterého pokud oprávněná osoba uplatnila včas nárok u pozemkového úřadu, ale nevyzvala povinnou osobu, zanikl jen její nárok na uzavření dohody o vydání věci s povinnou osobou, nicméně její restituční nárok je zachován a pozemkový úřad o nároku rozhodne dle §9 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatel uvádí, že v jeho právní věci oprávnění využili své právo a nárok u stěžovatele dle zákona o půdě uplatnili, ovšem jen ve vztahu k vydání parcely č. 954 v k. ú. Nová Ulice. Pozemek p. č. 1058 v k. ú. Slavonín však ve výzvě neuvedli. Pokud oprávnění projevili svoji vůli takto a svůj restituční požadavek omezili jen na p. č. 954, pak stěžovatel nepředpokládal a ani nemohl předpokládat, že u správního orgánu uplatnily oprávněné osoby požadavek v jiném rozsahu než u stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že v daném případě oprávněné osoby ani pozemkový úřad nejednaly s povinnou osobou o nároku k předmětnému pozemku po dobu více než deset let. Jde tedy podle stěžovatele o zcela jiný případ, než který byl posuzován v judikátu č. Rc 70/94. Bezbřehá možnost dodatečně stěžovatele uvést do pozice povinné osoby se zpětnými účinky podle jeho názoru není možná, takový výklad zákona podle stěžovatele odporuje dobrým mravům a je protiústavní, neboť nepřiměřeně a zpětně zasahuje do práv vlastníka chráněných Ústavou a Listinou. Pokud je až po deseti letech po uplynutí lhůt stanovených zákonem zjištěno, že ten který majetek je dotčen restitucí, a v mezidobí povinná osoba, jako je tomu právě v souzené věci, s takovým majetkem dále disponovala ve prospěch třetí osoby, pak se podle názoru stěžovatele zasahuje i do práv dalších subjektů, do jejich dobré víry a právních jistot. V souzené věci stěžovatel převedl předmětné pozemky do vlastnictví Ředitelství silnic a dálnic až v roce 1998. Pokud by oprávnění respektovali zákon o půdě a alespoň v maximální možné lhůtě do 24. 6. 1996 stěžovatele k vydání věci vyzvali, pak by nenastala situace, kdy je zpochybňováno vlastnictví Ředitelství silnic a dálnic, a rychlostní komunikace R 35 Slavonín - Přáslavice by velkým nákladem nebyla vybudována na cizích pozemcích. V odvolání stěžovatel namítal, že výklad restitučního zákona provedený soudem prvního stupně je i v rozporu se zásadami ovládajícími celé restituční řízení.
Stěžovatel poukazuje na §9 odst. 1 zákona o půdě, podle kterého oprávněná osoba uplatní svůj nárok u pozemkového úřadu a současně vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Dále stěžovatel poukazuje na §13 odst. 1 zákona o půdě, ve znění platném do 31. 12. 1992, podle kterého může oprávněná osoba uplatnit právo na vydání nemovitosti podle §6 citovaného zákona do 31. 12. 1992, přičemž neuplatněním práva ve lhůtě právo zanikne. Novela zákona o půdě provedená zákonem č. 183/1993 Sb. pak s účinností od 1. 7. 1993 Sb. doplnila ustanovení §13 o nový odstavec 3, podle kterého může oprávněná osoba vyzvat osobu povinnou k vydání nemovitosti do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. 6. 1991, přičemž neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. Podle názoru stěžovatele novela ustanovení §13 provedená zákonem č. 183/1993 Sb. jen výslovně a jednoznačně uvedla to, co platilo již do novely, tedy to, že oprávněná osoba musí vyzvat osobu povinnou pod sankcí zániku nároku.
Stěžovatel rovněž odmítá názor okresního soudu, že stěžovatel se vlastníkem předmětných pozemků nikdy nestal, protože na něho dle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tyto pozemky jako pozemky dotčené restitucí nemohly z vlastnictví státu přejít. Zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 24. 5. 1991 a tímto dnem pozemky do vlastnictví stěžovatele ze státu přešly. Zákon o půdě nabyl účinnosti až dnem 24. 6. 1991 a již z tohoto důvodu nemohl přechodu vlastnictví pozemků ze státu na stěžovatele zabránit, když navíc se stěžovatel o restitučním nároku dověděl až v roce 2003.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudů všech tří stupňů a trvá na své argumentaci, kterou vyjádřil v žalobě, odvolání i dovolání. K argumentaci dovolacího soudu, podle které je převod pozemků ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic ČR dle §5 odst. 3 zákona o půdě neplatný, a stěžovatel si měl ověřit u pozemkového úřadu, zda jsou předmětné pozemky dotčeny restitucí, stěžovatel uvádí, že žádná taková povinnost ověřovat si případné uplatnění restitučních nároků oprávněnými osobami mu nebyla žádným právním předpisem uložena a pozemkový úřad nebyl povinen mu takové údaje, i kdyby si stěžovatel dotčenost restitucí ověřit chtěl, sdělovat. Pozemkový úřad, uvádí stěžovatel, by toho navíc nebyl schopen, protože evidence nemovitostí dotčených restitucí nebyla vedena a v mnoha případech se jen obtížně prováděly identifikace pozemků. Stěžovatel je přesvědčen, že zákonodárce výzvu oprávněného povinnému k vydání věci předpokládá. Stěžovatel považuje převod pozemků na Ředitelství silnic a dálnic ČR v roce 1998 nadále za platný, neboť je přesvědčen, že nárok oprávněných zanikl neuplatněním práva u povinné osoby nejpozději do 24. 6. 1996, a v roce 1998 z tohoto důvodu předmětné pozemky restitucí dotčeny nebyly. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatele ve smyslu čl. 90 Ústavy, neboť ustanovení §13 odst. 1 zákona o půdě vyložily nesprávně. Dále prý soudy porušily i čl. 96 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně byl podle stěžovatele porušen i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Soudy výrazně zasáhly do vlastnického práva stěžovatele, neboť stěžovatel je po deseti letech ode dne uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků dle zákona o půdě stavěn do pozice povinné osoby, a to zpětně.
III.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou především zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č 33, str. 235).
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitku, kterou uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy, že oprávnění právo na vydání předmětných nemovitostí dle §9 zákona o půdě řádně neuplatnili, neboť stěžovatele jako povinnou osobu v zákonem stanovené lhůtě nevyzvali k vydání předmětných nemovitostí, přičemž v důsledku neuplatnění práva ve stanovené lhůtě došlo k zániku restitučního nároku. Námitkou stěžovatele ohledně prekluze nároku žalovaných ad 1 až ad 4 v důsledku neuplatnění práva u stěžovatele se zabývaly soudy všech tří stupňů, nicméně této námitce stěžovatele nepřisvědčily S uvedenou námitkou se obecné soudy dostatečně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Právní závěry obecných soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za správné, odpovídají skutkovým zjištěním a nejsou s nimi v extrémním rozporu. Úvahy obecných soudů ani nijak nevybočují z mezí ústavnosti.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud dodává, že §5 odst. 3 zákona o půdě výslovně stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě platilo ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a povinným osobám bylo zakázáno převádět věci na jiné osoby bez ohledu na to, zda byl uplatněn nárok na vydání či nikoliv.
Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 195/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 161, str. 389), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 157/2000 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno)].
Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k aplikaci §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Na tento majetek se proto plně vztahuje ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23, str. 167), viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/05(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno)].
Ústavní soud proto považuje za správný závěr Okresního soudu v Olomouci, podle kterého vlastníkem a držitelem předmětných nemovitostí ke dni účinnosti zákona o půdě byl Československý stát - Městský národní výbor v Olomouci, neboť stěžovatel se dle zákona č. 172/1991 Sb., vlastníkem sporných pozemků nestal, protože na jejich vydání uplatnila nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Rovněž Ředitelství silnic a dálnic ČR žádné své vlastnictví ke sporným pozemkům neztratilo, protože ani žádné vlastnictví nenabylo, neboť ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě je smlouva ze dne 17. 11. 1998, kterou došlo k převodu sporných pozemků, v rozsahu této dispozice absolutně neplatná.
Město Olomouc nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Jednalo se o soukromý majetek, který žalovaní ad 1 až ad 4 darovali smlouvou o bezplatném předání majetku do vlastnictví Československého státu dne 15. 11. 1978. Na tento majetek se proto plně vztahuje ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Převod tohoto majetku ze strany Městského národního výboru v Olomouci na město Olomouc je proto neplatný. Z toho důvodu nebylo město Olomouc ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k datu 24. 6. 1991, vlastníkem předmětných nemovitostí, a ani jejich držitelem.
K námitce stěžovatele, že zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991 a tímto dnem přešly pozemky ze státu do vlastnictví stěžovatele, což bylo v době, kdy zákon o půdě ještě nebyl účinný, neboť tento zákon nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, Ústavní soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 653/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 123, str. 155), ve kterém se uvádí následující: Zákon č. 172/1991 Sb. v ustanovení §4 odst. 2 výslovně stanoví: "Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.". Jde o ustanovení obecně platné, vztahující se nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné. Pokud jde o vysvětlivky uvedené k tomuto ustanovení v uvedeném zákoně pod čarou, odkazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí k právní povaze poznámek v některých zákonech [rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 14, str. 103) a sp. zn. II. ÚS 485/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 173, str. 259)]; kromě toho jsou vysvětlivky v tomto konkrétním případě uváděny jen příkladmo, jak je v jejich textu výslovně uvedeno.
K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu jeho majetku zakotveného v čl. 11 Listiny tedy nedošlo. I zde Ústavní soud poukazuje na závěry shora uvedené stran nesplnění zákonných předpokladů pro přechod z majetku České republiky do majetku stěžovatele. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný.
Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 37 Listiny stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto ustanovení, a ani Ústavní soud neshledal, že by krajský soud postupoval způsobem, který by byl v rozporu s občanským soudním řádem. Ani z tohoto hlediska nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
Ohledně namítaného porušení čl. 96 Ústavy Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90 a 95 Ústavy, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.