ECLI:CZ:US:2007:3.US.748.06.1
sp. zn. III. ÚS 748/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 66, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, č.j. 23 Co 133/2006-632, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 11. 2005, č.j. 19 P 290/2000-502, bylo k návrhu stěžovatelky (matky) s účinností od 1. 9. 2004 stanoveno výživné otce R. M. (dále jen"vedlejšího účastníka") pro nezletilou M. B. (narozenou 20. 7. 1989) ve výši 2.000,- Kč (výrok I.) a rozhodnuto současně o povinnosti vedlejšího účastníka k úhradě nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2004 do 30. 11. 2005 ve výši 7.500,-Kč (výrok II.), čímž byl změněn předchozí rozsudek ve věci péče o jmenovanou nezletilou téhož soudu ze dne 4. 6. 2001, č.j. 19 P 290/2000-110, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2001, č.j. 20 Co 365/201-119. Soud prvního stupně dále uložil podle §148 odst. 1 o.s.ř. stěžovatelce i vedlejšímu účastníku povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu (zaplacením znalečného) každému ve výši 4.615,-Kč (výroky IV. a V.).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem výrok I. potvrdil (výrok II.) a dlužné výživné za (delší) období od 1. 9. 2004 do 30. 6. 2006 pak stanovil ve výši 11.000,- Kč (výrok III.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže dovodil splnění podmínky změny poměrů ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 zákona č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"), a to v osobě nezletilé, neboť se jí "v souvislosti s růstem a zejména nástupem na střední školu zvýšily potřeby"; zvýšení výživného pak bylo podle jeho názoru správně spojeno s počátkem jejích středoškolského studia, tj. se dnem 1. 9. 2004. Při stanovení výše výživného v částce 2.000,- Kč vycházel ze zákonných kritérií §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině, "tj. nejen z oprávněných potřeb nezletilé, které jsou značné, což ani otec nesporoval, ale také z možností a schopností otce, jenž má další dvě vyživovací povinnosti". Soud prvního stupně podle odvolacího soudu oprávněně vyšel z účastnické výpovědi vedlejšího účastníka, v níž uvedl, že jeho příjem činí 9.000,-Kč měsíčně a odvolací soud dále uznal, že "takovému příjmu otce odpovídají i možné výdělky, jichž by otec mohl dosáhnout (až v částce 10.000,- Kč čistého měsíčně), pokud by využil nabídky volných pracovních míst dle úřadu práce". Proto uzavřel, že "není ani v potencionálních otcových možnostech a schopnostech hradit vyšší výživné, neboť nemovitý majetek používá otec k zajištění zemědělské výroby". Odvolací soud vyjádřil též názor, že vedlejšímu účastníku, který uhrazuje pojistné na životní pojištění ve výši 1.000,- měsíčně, nelze "přičítat k tíži, pokud na základě smlouvy o životním pojištění chce ošetřit možná rizika v případě svého úmrtí či trvalé invalidity".
O náhradě nákladů řízení rozhodl ve shodě se soudem prvního stupně (výroky IV., V. a VI.) tak, že "vzniklé náklady státu mají hradit oba rodiče každý jednou polovinou". Znalecký posudek "byl vypracován ke zjištění objektivních otcových příjmů", podle odvolacího soudu nelze přehlédnout ani to, že to byla také matka, "kdo otcovy možnosti a schopnosti zpochybňovala", včetně správnosti "daňových údajů".
Nesprávnost rozhodnutí ve věci dovozovala stěžovatelka z názoru odvolacího soudu, který vyslovil ve vztahu k životnímu pojištění vedlejšího účastníka; podle jejího mínění jde o pojistný produkt "spořící", nikoli o "čistě pojistný". Vedlejší účastník tak "pro sebe spoří 12.000,- Kč ročně a poté předstírá, že nemá odpovídající příjmy", pročež měla být částka 1.000,- Kč pojistného zahrnuta do jeho příjmů, a zohledněna ve smyslu určení vyšší vyživovací povinnosti.
Stěžovatelka napadla současně i potvrzující výrok o nákladech řízení vzniklých státu, jejichž úhrada měla být podle ní uložena jen vedlejšímu účastníku. Tvrdí, že ze znaleckého posudku "soud dokázal zjistit objektivní skutečnosti o výši příjmu otce a mj. bylo prokázáno, že nejméně u jedné významné položky (státní dotace) otec nesdělil pravdu, když prohlásil, že dotace nedostal a znalec poté zjistil přijaté dotace ve výši cca 60.000,- Kč". Stěžovatelka vyslovila názor, že "pokud by otec neklamal a pokud by dokázal soudu objasnit své vlastní účetní zápisy, nebylo by vůbec nutno posudek nechat vypracovat", a že také "znalecký posudek prokázal, že otec skutečně má platit vyšší výživné, než tomu bylo dříve".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu, ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, jmenovitě co do možností a schopností vedlejšího účastníka plnit spornou vyživovací povinnost, v dané věci splněny nejsou.
Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé Ústavní soud pokládá za přiléhavé dodat následující.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině co do rozhodných hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů" povinného je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejíž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Ani to samo však ještě nezakládá důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť může jít jen o "podústavní" nesprávnost. Takovým důvodem je až situace zjevného excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny, jestliže podaný právní výklad lze ztotožnit s nepřípustnou svévolí, resp. libovůlí. Nad tento rámec je naopak namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení. Z toho plyne, že není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní rozhodovací praxí, jestliže vycházely nejen z příjmů, které vedlejší účastník dosahoval v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jeho majetkových poměrů a dosažené životní úrovně (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 244/03, III. ÚS 61/06). Jelikož právní úprava je založena na principu příjmové potenciality (oproti zásadě fakticity), nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by k výživnému povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, nález č. 64, str. 689; sp. zn. I. ÚS 126/03, IV. ÚS 714/05, II. ÚS 760/06, IV. ÚS 430/06; v právní teorii Holub, M., Nová, H., Zákon o rodině a předpisy související, 6. vydání, Praha: Linde, 2004, str. 204). Tomu odvolací soud vyhověl, jestliže vycházel z toho, že pokud by vedlejší účastník využil nabídky volných pracovních míst úřadu práce, mohl by dosáhnout průměrného čistého měsíčního výdělku 10.000,- Kč. Soudy se rovněž zabývaly možnostmi využití nemovitého majetku vedlejšího účastníka.
Úvaha odvolacího soudu, že nelze vedlejšímu účastníku "přičítat k tíži, pokud na základě smlouvy o životním pojištění chce ošetřit možná rizika v případě svého úmrtí či trvalé invalidity", nemá v dané věci podstatný význam. Výtka stěžovatelky, že "úspory měl soud zahrnout do příjmů", je totiž nepřípadná, neboť není podkladu pro úsudek, že odvolací soud vycházel z jiného potencionálního příjmu, než kterého se dožadovala (viz zjištění o dosažitelných příjmech vedlejšího účastníka v dostupných zaměstnaneckých poměrech) a k témuž výsledku dospěl i soud prvního stupně, aniž by se k podobné úvaze, již stěžovatelka kritizuje, uchýlil. Nelze pomíjet, že soudy neposuzovaly (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), nýbrž i existenci podmínky změny poměrů a - což je třeba zvláště zdůraznit - i její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině). Připomíná se konečně i relativně široké možnosti uvážení v mezích zákonného kritéria všeobecných "schopností" k výživnému povinného ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině (viz výklad výše).
Stojí též za připomenutí, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06).
K otázce náhrady nákladů řízení, jejichž posouzení stěžovatelka napadla rovněž, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v předmětné věci) ustanovení §148 odst. 1 (§148 odst. 2) o.s.ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru.Proti závěrům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není. Lze proto jen připomenout, že o nákladech řízení, které platil soud, se rozhoduje podle hlediska "výsledků řízení", a ty, jak ostatně dokládá skutečnost, že proti nimi podala ústavní stížnost, jí zřejmě (ani subjektivně) nesvědčí. Odůvodnění napadeného nákladového výroku, jež vyjádřil ve svém rozhodnutí odvolací soud, nadto nepostrádá potřebnou racionální základnu, a je přiměřeně ukotveno v rozhodných procesních souvislostech.
Ústavnímu soudu se postačí omezit na sdělení, že v rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (státu) nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu