ECLI:CZ:US:2007:3.US.934.06.1
sp. zn. III. ÚS 934/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem v Týnci nad Sázavou, Klusáčkova 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, č.j. 22 Cdo 2281/2006-588, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č.j. 25 Co 45/2005-550, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 6. 2004, č.j. 11 C 1775/99-512, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2005, č.j. 11 C 1175/99-570, a ze dne 9. 6. 2006, č. j. 11 C 1775/99-583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčena, že v občanskoprávní věci, v níž byla účastníkem, byla (napadenými rozhodnutími) porušena její ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Obecné soudy (prvního stupně a soud odvolací) vypořádaly zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví stěžovatelky, aplikujíce rozhodná ustanovení občanského zákoníku, účinná v období od 1. 1. 1992 do 30. 7. 1998 (do dne účinnosti zákona č. 91/1998 Sb.). Při vypořádání přihlížely i k okolnosti, že oba manželé byli podnikateli, a odvolací soud do vypořádání proto zahrnul též "finanční hodnoty představující ceny podniků účastníků ke dni zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví", jež byly stanoveny na základě znaleckých posudků; nutno se vyvarovat toho, aby z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví byl činěn "vyúčtovací spor", uvedl odvolací soud.
Dovolací soud zamítl jako nedůvodné dovolání stěžovatelky, v němž argumentovala tím, že jím uplatněné právní názory (co do vypořádání výsledků podnikatelské činnosti účastníků) jsou nesprávné, jestliže soud uvažoval o povinnosti jejího bývalého manžela nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví pouze rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání; to podle jejího mínění představuje "zcela nedůvodný paušální postup", neboť vypořádání mělo být pojato tak, že do bezpodílového spoluvlastnictví patří náhrada všeho, co z výnosů z podnikání bylo vloženo zpět do manželova podniku. S tím se dovolací soud neztotožnil, a vycházel oproti tomu z názoru, již opakovaně aplikovaného, že sice lze zde uvažovat o použití prostředků bezpodílového spoluvlastnictví ve prospěch odděleného majetku jednoho z manželů, není možné však pominout, že "věc, jež slouží jen k podnikání jednoho z manželů, slouží k vytváření dalších výnosů, kterými je bezpodílové spoluvlastnictví obohacováno ... Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví". Jestliže odvolací soud tyto právní názory znal a v dané věci použil, pak jeho rozhodnutí musí být posouzeno jako správné, uzavřel dovolací soud, a nelze naopak přisvědčit stěžovatelce.
V ústavní stížnosti stěžovatelka "nesouhlasí se stanovením hodnoty svého podniku ani podniku žalovaného tak, jak byly tyto hodnoty stanoveny znaleckými posudky". Obecné soudy nepřihlédly k jejím námitkám ohledně nesprávností ve znaleckých posudcích a nevyžádaly si stěžovatelkou navrhovaný revizní posudek, a ani neprovedly doplňující výslech znalců. Stěžovatelka rovněž brojí proti závěru odvolacího a dovolacího soudu, že cenu podniku je pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nutno stanovit jakožto "kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání manžela ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví", přičemž opětovně dovozuje, že jí mělo být nahrazeno "vše, co ze společného, tedy z výnosů podnikání bylo vloženo do jeho podniku, tedy na jeho oddělený majetek".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatelka opak ani netvrdí; oponenturou zjištění ohledně ceny obou podniků totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresovala.
Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Odvolací soud vycházel z toho, že "vypovídací hodnota posudku je omezená vzhledem k neúplnosti účetnictví účastníků", přičemž "nebyly-li ale účetní podklady při vypracování posudku perfektní, tato skutečnost nemůže být novým posudkem změněna" (jestliže účastníci dle vlastních tvrzení předložili všechny dostupné doklady).
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům tedy naopak nelze dospět též v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do hodnocení obou kritických smluv - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a lze je mít za ustálené.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ke kritické právní otázce stanovení ceny podniku coby kladného rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání manžela ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví ve srovnatelných skutkových a právních poměrech se již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, uveřejněném pod č. C 3282, v sešitě 32/2005 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a v časopisu Právní rozhledy ročník 2005, č. 10, str. 374-377. Z téhož právního názoru pak vycházejí i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1806/2004, a rozsudky ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, a ze dne 17.4.2007, sp. zn. 22 Cdo 1274/2006.
Závěr obecných soudů ohledně stanovení ceny podniku nestojí ani v rozporu s nosnými důvody rozhodnutí Ústavního soudu, jež se rovněž týkala podniku v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů, respektive společného jmění manželů (srov. sp. zn. III. ÚS 264/03, III. ÚS 280/03, IV. ÚS 568/05).
Kromě toho, že obecné soudy uplatnily právní názory s těmi, jež byly takto identifikovány, souladné, je podstatné, že ani stěžovatelka těmto názorům nevytýká, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod. Námitku "porušení základních práv zaručených v čl. 4 a 90 Ústavy České republiky", opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, totiž stěžovatelka jen nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu