ECLI:CZ:US:2007:4.US.1167.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1167/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Domácí potřeby UNI a.s. v likvidaci, se sídlem Plzeň, Pražská 41, IČ: 497 89 902, zastoupené JUDr. Jindřichem Josefem, advokátem se sídlem AK Plzeň, Pražská 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 28 Cdo 3535/2006-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou stěžovatelkou na základě výzvy Ústavního soudu dne 26. 10. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 28 Cdo 3535/2006-52. Stěžovatelka namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 13 C 31/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 21. 3. 2006 domáhala vyslovení neplatnosti dohody ze dne 20. 9. 1992 o vydání věci uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, uzavřenou s žalovanou T. S. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 13 C 31/2006-32, žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, č. j. 18 Co 431/2006-43, ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci dovolání, přičemž přípustnost dovolání opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože podle jejího názoru dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2007, č. j. 28 Cdo 3535/2006-52, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v jiné obdobné věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2885/2005, dovolání vyhověl, napadené rozsudky obecných soudů zrušil, neboť podle závěrů Nejvyšším soudem učiněných soudy obou stupňů pochybily, jestliže nepřiznaly určovací žalobě naléhavý právní zájem podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka má proto za to, že v posuzovaném případě Nejvyšší soud neposkytl ochranu jejím právům a znemožnil jí
právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelky, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. To je v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) odůvodněno, přičemž na toto odůvodnění postačí odkázat. O aplikaci podústavního práva dovolacím soudem, která se jeví stěžovatelce svévolnou, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, nález č. 141).
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly Nejvyšším soudem dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Ústavní soud běžně judikuje, že posouzení přípustnosti dovolání, ať již přípustnosti resp. nepřípustnosti dovolání obecně, nebo posouzení otázky zásadního právního významu v případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, je zásadně věcí dovolacího soudu, přičemž Ústavní soud si neosobuje právo do této jeho pravomoci zasahovat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 501/05 in ASPI ID: JUD34687CZ).
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že Nejvyšší soud, který se meritem věci nezabýval, při svém rozhodování vycházel z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu, které v odůvodnění svého rozhodnutí citoval a uvedl, "...že za situace, kdy v daném případě soudy obou stupňů posuzovaly žalobu o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti, nepřichází v úvahu výlučná určovací žaloba jednoho z účastníků na neplatnost smlouvy v případech, kdy již došlo k vzájemnému plnění a kdy lze tedy žalovat o vrácení plnění. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř.]". Nejvyšší soud tak potvrdil závěry učiněné odvolacím soudem, totiž že na straně stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vůči žalované, týkající se platnosti vydání podílu na nemovitosti, získaného od bývalého státního podniku Domácí potřeby Plzeň. Ústavní soud dodává, že odvolací soud se na str. 3 svého rozsudku s odkazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2885/2005 vypořádal s tím, že si je vědom odlišného právního názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v tomto stěžovatelkou citovaném rozsudku vycházel z výkladové extenze, kterou nastolil Ústavní soud při interpretaci právních úkonů podle restitučních zákonů (např. nález ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 118). V daném případě stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo Financí ČR o uložení povinnosti vyplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 87/1991 Sb.). Proto Ústavní soud judikoval, "...že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období. Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu".
Naproti tomu v posuzovaném případě Nejvyšší soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností dovodil, že v předmětné právní věci šlo o posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti, uzavřené na jedné straně státním podnikem a na druhé straně fyzickou osobou a za přihlédnutí k citovaným právním závěrům uvedeným v odůvodnění svého rozhodnutí nelze přesvědčivě dospět k závěru, "...že by odvolací soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2006, č. j. 18 Co 431/2006, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotně právními ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb., případně občanského zákoníku) popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu)". Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu při tom v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, "...že žaloba na určení neplatnosti dohody o vydání věci nemůže, bylo-li by jí soudem vyhověno, vést k navrácení v předešlý stav, tedy k obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody; rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu, týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, totiž není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí. Stěžovatelka by tak mohla mít právní nájem na určení neplatnosti dohody o vydání věci pouze v případě, že by doposud na základě této dohody nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí".
Z uvedeného je evidentní, že ač Nejvyšší soud v projednávané věci dospěl k odlišnému právnímu závěru než ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2885/2005, nepochybil, neboť toto rozhodnutí je v souladu s jeho judikaturou (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2851/2007, 30 Cdo 2246/2005, 31 Cdo 1836/2005, 30 Cdo 2476/2004 apod. in www.nsoud.cz).
Ústavní soud nepovažuje za případný ani poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 152/2000 a ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS 113/94. V prvně citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že obecnými soudy v souvislosti s projednávaným dědictvím byla ustanovení §6 odst. 2 v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nesprávně aplikována, což v důsledku znamenalo odepření statutu oprávněné osoby stěžovatelce z důvodu právního nástupnictví po zemřelé. V dalším uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že restituční nárok mohou dědici uplatnit pouze na část nemovitosti, kterou jejich právní předchůdci skutečně vlastnili. V případě obou uvedených nálezů se tedy nejednalo o žalobu podávanou osobou povinnou, která nemovitosti vydala a která nyní platnost vydání zpochybňuje žalobou na určení neplatnosti dohody o vydání věci, ale jednalo se o restituenty, kteří uplatňovali své nároky na vydání nemovitostí v rámci restitučních zákonů. Citované judikáty tedy na posuzovanou věc nedopadají.
Za situace, kdy aplikace i interpretace ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku byla provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti ani z ustálené praxe Nejvyššího soudu v judikatuře vyjádřené, nelze než uzavřít, že postupem ani rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní či jinou právní ochranu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu