ECLI:CZ:US:2007:4.US.1205.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1205/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. a O. D., zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Anenská 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 37 Co 4/2007, ze dne 15. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 36, odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně.
2. Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, napadeným usnesením ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 37 Co 4/2007, Krajský soud v Brně nevyhověl jejich odvolání a potvrdil usnesení Městského soudu v Brně, č. j. 43 C 154/2006-67, ze dne 26. 10. 2006, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelům. Nepřiznání tohoto osvobození tak odvolací soud stěžovatelům de facto znemožnil, aby mohli uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Napadené rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelé nevyplnili řádně potvrzení o jejich poměrech. Stěžovatelé s tímto odůvodněním nesouhlasí a uvádějí, že předmětné rozhodnutí podle jejich názoru vyplnili pravdivě, podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí a způsobem zcela běžným v podobě, jak jej soudy standardně ve své praxi akceptují. Pokud neměli pro příslušnou kolonku tiskopisu relevantní text (neexistující aktivita, nulové příjmy apod.), ponechali ji bez vyplnění. Vzhledem ke vzdělání a znalostem možná některé údaje neuvedli přesně do těch kolonek tiskopisu, kam by snad údaje správně patřily, nicméně rozhodujícím faktem musí podle názoru stěžovatelů být obsah a nikoli forma. Pokud snad z tiskopisu nebylo soudu vše zřejmé, měl jistě možnost i povinnost se jich dotázat a eventuálně je i poučit, jak dle soudu správně tiskopis vyplnit, spatřoval-li soud některou kolonku za neřádně vyplněnou. Stěžovatelé se ohrazují proti nařčení soudu, že při vyplňování cokoliv zamlčeli. Nesouhlasí dále s tím, že odvolací soud "přihlédl k povaze uplatněného nároku" a v této souvislosti vytkl stěžovatelům, že uplatňují bezdůvodné obohacení za užívání jejich pozemků za velmi dlouhé období, když jim nic nebránilo, aby nároky uplatňovali postupně, čemuž by odpovídala jejich reálná možnost soudní poplatky zaplatit. Platná zákonná úprava však, jak zdůrazňují stěžovatelé, nestanoví zákaz uplatnit nárok i v době pozdější či příkaz, který by upravoval dobu uplatňování nároku, přičemž odvolací soud sám fakticky opakovaně přiznal, že stěžovatelé za daného stavu nemají reálnou možnost soudní poplatky zaplatit. Nadto se podle názoru stěžovatelů soud nepřípustným způsobem odchýlil od zákonné úpravy obsažené v §138 odst. 1 o. s. ř. svévolným výkladem tohoto zákonného ustanovení a napadané rozhodnutí opřel o důvody, které jsou zcela irelevantní pro posouzení dané věci a v některých bodech i nesprávné, resp. neexistující. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03. Odvolací soud se nadto podle názoru stěžovatelů v napadaném rozhodnutí ani jen nezmínil o odvolacích námitkách a vysvětleních, natož aby se s nimi vypořádal. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že napadaným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a v souvislosti s tím návazně i jejich právo vlastnit majetek, neboť odmítnutí poskytnutí soudní ochrany jejich majetkovým nárokům fakticky znamená zmenšení jejich majetku. V postupu odvolacího soudu proto stěžovatelé spatřují svévoli projevující se tím, že k řešení soudního sporu tento přistoupil zcela formalisticky bez řádného respektování jejich základních práv, a proto navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil, a současně aby stanovil, že krajský soud je povinen nahradit stěžovatelům společně a nerozdílně náklady řízení u Ústavního soudu k rukám jejich advokáta do tří dnů od právní moci usnesení Ústavního soudu.
II.
3. Ústavní soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovateli tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Pokud stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají právní závěry odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, k nimž tyto soudy dospěly, a to s tím, že krajský soud jejich právní věc nesprávně právně posoudil, neboť podle jejich názoru byly dány podmínky pro jejich osvobození od soudních poplatků, a zasáhl tak do jejich práva na spravedlivý proces, nelze než označit námitky stěžovatelů jako jejich polemiku s právním závěrem obecného soudu ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí v té podobě, jak tento učinil. Tímto však stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další soudní instance v systému obecného soudnictví, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě stěžovateli tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces a tím důvod pro podání ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud se ve své dosavadní praxi opakovaně zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. V zásadě ve své judikatuře zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usn. č. 28, str. 275). Současně však i při posuzování ústavnosti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud připustil, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tehdy, jde-li o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (stěžovateli zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 289/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 34, č. 125, str. 281). Je tedy primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem nebo je-li jimi provedená interpretace a aplikace daných právních ustanovení extrémně nespravedlivá.
6. V projednávané věci obecné soudy postupovaly podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Ke stěžovateli předloženým potvrzením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech obecné soudy vznesly konkrétní výhrady stran jejich úplnosti a věrohodnosti, což nelze omluvit jen nedostatečnou zkušeností či neobratností stěžovatelů. S námitkou stěžovatelů, že zákonná úprava nebrání uplatnění jejich nároku až nyní, lze souhlasit až potud, pokud s ní stěžovatelé nespojují základ své argumentace k osvobození od soudních poplatků pro jejich nynější reálnou nemožnost zaplatit soudní poplatky v dané výši. V tomto směru se sluší připomenout, že zde není možno odhlédnout od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující od účastníků právních vztahů pečlivou úvahu nad tím, kdy, v jakém rozsahu a jakým způsobem budou o ochranu svého práva usilovat a kterak na jeho ochranu dbají. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají neposkytnutí soudní ochrany jejich majetkovým nárokům a tím i jejich právu vlastnit majetek, pak Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu připomíná, že ustanoveními čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5, str. 45; sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 20, č. 172, str. 222). K toliko obecně formulovanému tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti, že se odvolací soud v napadaném rozhodnutí nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, nemohl Ústavní soud pro jeho nekonkrétnost zaujmout jednoznačné stanovisko.
7. Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, zda osvobození od soudních poplatků účastníku řízení přizná, kdy jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Obecné soudy při posouzení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků v souzené věci vycházely z podkladů stěžovatelů uvedených v potvrzeních o jejich osobních, majetkových a výdělkových poměrech, přičemž v nich shledaly řadu nepřesností a nedostatků zpochybňujících prokázání daných poměrů věrohodným způsobem. Ustanovení §138 o. s. ř. nelze v tomto ohledu chápat tak, že je úkolem obecných soudů, aby vyvinuly vlastní úsilí ke zjištění poměrů účastníků žádajících osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastnících řízení, kteří mají přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení způsobem očekáváníhodným od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností, což plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu.
8. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelů postupovaly v intencích předmětného ustanovení občanského soudního řádu, hodnotily majetkové, sociální a další poměry stěžovatelů a zřetelně vyložily, na jakém základě nepřiznaly stěžovatelům osvobození od soudního poplatku a jakými právními úvahami byly vedeny při formulování tohoto právního závěru, pak podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Pokud stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud uložil účastníku nahradit jim jejich náklady řízení, pak Ústavní soud pro takový návrh neshledal důvodu.
9. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal stěžovateli namítaný zásah do jejich práva na spravedlivý proces a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu