ECLI:CZ:US:2007:4.US.388.06.1
sp. zn. IV. ÚS 388/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 388/06 ve věci ústavní stížnosti Bc. D. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2006 sp. zn. 3 Tdo 1619/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2005 sp. zn. 7 To 5/2005 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2004 sp. zn. 3 T 142/2003, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) trestního zákona.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2006 sp. zn. 3 Tdo 1619/2005 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2005 sp. zn. 7 To 5/2005 se zrušují v částech týkajících se Bc. D. V.
II. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2004 sp. zn. 3 T 142/2003 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí námitky týkající se vydání příkazu k jeho zatčení, dále zadržení a následného vzetí do vazby a postupu vyšetřovatele v přípravném řízení. Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací ani odvolací soud jemu (ani jeho obhájci) neumožnily porovnat data na zvukových záznamech hlavních líčení s obsahem na jejich základě pořízených protokolů, přičemž právě vadná a nedostatečná protokolace může mít v jeho věci zásadní význam pro správnost a zákonnost rozsudku a zejména pro správné rozhodnutí odvolacího soudu, který nemohl podle nedostatečného přepisu spravedlivě rozhodnout. Ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel dále namítá, že toto rozhodnutí mu bylo doručeno bez zákonných náležitostí (bez razítka Městského soudu v Brně a podpisu předsedy senátu) a stručně poukazuje na některé nesrovnalosti v odůvodnění, čímž mělo dojít k porušení ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu (dále též jen "tr. řád"). Odvolací soud pochybil dle stěžovatele i tím, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, ač v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byla porušena ustanovení zabezpečující práva obhajoby. Dle názoru stěžovatele byl tímto pochybením založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
3. V petitu ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
5. Městský soud v Brně uvedl, že o námitkách protokolace bylo pravomocně rozhodnuto, a znovu konstatoval, že na pořízení kopií zvukových záznamů strana řízení nemá právo a o jejich poslech stěžovatel nepožádal. Jinak odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
6. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť dle jeho názoru napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.
7. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
8. Městské státní zastupitelství v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se práva vedlejšího účastenství výslovně vzdala.
9. Všichni účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud od takového jednání neočekával další objasnění věci, upustil od něho podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
10. Z vyžádaného trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 142/2003 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 3 T 142/2003 byl stěžovatel (a další spoluobžalovaní) uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 3, 5 a 6 výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 7 To 5/2005 podle §256 tr. řádu zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 3 Tdo 1619/2005 podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl.
11. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že dne 11. 5. 2004 byla Městskému soudu v Brně doručena námitka stěžovatele proti protokolaci v jeho trestní věci, kterou odůvodnil tím, že přepsané protokoly z hlavních líčení se v určitých částech podstatně liší od průběhu hlavního líčení, a proto požádal o pořízení kopií zvukových záznamů. Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. 12. 2004 sp. zn. 3 T 142/2003 podle §57 odst. 1 tr. řádu návrh stěžovatele na opravu a doplnění protokolů o hlavním líčení zamítl. Proti zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 7 To 6/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
IV.
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s předmětným trestním spisem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.
13. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Na druhé straně je však nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny); v rámci tohoto práva musí být vyloučena libovůle v rozhodování a musí také být zajištěna pro každého obviněného právně účinná ochrana, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na obhajobu.
14. V daném ústavním rámci se Ústavní soud zabýval především základní námitkou stěžovatele, že soudy obou stupňů mu neumožnily přístup ke zvukovým záznamům o průběhu hlavních líčení.
15. Podle ustanovení §65 odst. 1 tr. řádu má obviněný a jeho obhájce - mimo jiné - právo nahlížet do spisu (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka vyslýchaného ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 tr. řádu) a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Obhájce obviněného má dále podle ustanovení §41 odst. 6 tr. řádu právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu o každém úkonu trestního řízení. Tato obecná úprava se však nevztahuje v plném rozsahu na protokolaci v řízení před soudem. Je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam, některé zvláštnosti takovéto protokolace upravuje ustanovení §55b tr. řádu. Z odstavce 7 citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že zvukový záznam není součástí spisu, neboť stanoví, že "zvukový záznam se uchová na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení". Není-li nosič informací součástí spisu, oprávnění obviněného, resp. jeho obhájce, pořídit si kopie tohoto nosiče nelze z ustanovení §65 odst. 1 tr. řádu vyvodit. Rovněž z ustanovení §41 odst. 6 tr. řádu vyplývá pouze oprávnění obhájce vyžádat si kopii protokolu o hlavním líčení pořízeného dle zvukového záznamu, nikoliv však kopii samotného záznamu. Povinnost soudu poskytnout obžalovanému kopie zvukových záznamů o průběhu hlavního líčení tedy přímo z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá; to však neznamená, že by tyto kopie soud obhajobě poskytnout nemohl.
16. Byl-li o průběhu úkonu před soudem pořízen zvukový záznam a je-li třeba vyhotovit písemný protokol, zaznamená se dle ustanovení §55b odst. 5 tr. řádu do protokolu "podstatný obsah" úkonu, což znamená, že v protokolu o hlavním líčení nemusí být zapsáno vše, co bylo zachyceno na zvukovém záznamu. Vzhledem k této úpravě nelze vyloučit, že obžalovaný či jeho obhájce mohou mít na úplnost protokolu z hlediska zaznamenání podstatného obsahu úkonu jiný názor než vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník (přibraný jako zapisovatel - §55b odst. 2, 6 tr. řádu), případně nabýt přesvědčení, že protokol o hlavním líčení neodpovídá tomu, co bylo vyslýchanými osobami v hlavním líčení tvrzeno a co bylo zachyceno na zvukový záznam. Má-li obviněný oprávnění vznést ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 tr. řádu námitky proti protokolaci, musí mít možnost ověřit si, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo v průběhu hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Právo na toto ověření sice není stranám řízení trestním řádem výslovně stanoveno, ale vyplývá ze smyslu ústavně garantovaného práva na obhajobu, které je zakotveno rovněž v trestním řádu, a to zejména v ustanovení §2 odst. 13. Není-li obžalovanému či jeho obhájci na základě žádosti soudem umožněno zkonfrontovat zvukový záznam s jeho přepisem v protokolu ať již tím, že je mu umožněn poslech záznamu, nebo tím, že mu je poskytnuta jeho kopie, je obhajobě znemožněno vznést proti protokolaci konkrétní námitky či kvalifikovaně brojit proti výpovědím osob vypovídajících během hlavního líčení. K takovému závěru dospěla i judikatura obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 4 Tz 167/2005).
17. V posuzované věci stěžovatel v rámci písemných námitek proti obsahu protokolů o hlavních líčení požádal Městský soud v Brně o pořízení kopií zvukových záznamů. Soud prvního stupně námitkám stěžovatele nevyhověl s odůvodněním, že všechny výpovědi svědků, obžalovaných a znalce jsou zaznamenány v dostatečně podrobné podobě, která odpovídá jimi sděleným skutečnostem. V odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval i žádostí stěžovatele o přístup k nosičům, na které byl zvukový záznam o hlavních líčeních pořízen, a vyslovil závěr, že kancelářský řád neumožňuje straně přístup k těmto nosičům, neboť jde o pomůcku soudu pro vyhotovení protokolu o úkonu a strany na kopii takového prostředku nemají právo a poslech záznamu může učinit jen nadřízený soud. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, v níž namítl, že nemohl vznést konkrétní námitky proti protokolaci, neboť mu nebylo umožněno porovnat obsah zvukového záznamu s písemným přepisem, čímž došlo k porušení jeho práva na účinnou obhajobu. Krajský soud v Brně jako soud stížnostní pochybení soudu prvního stupně nenapravil, naopak shledal jeho postup správným. Zamítnutí stížnosti stěžovatele odůvodnil dále tím, že vlastním poslechem části zvukových záznamů hlavních líčení zjistil, že vyhotovené protokoly plně korespondují se zvukovým záznamem, a zdůraznil, že žádný ze spoluobžalovaných stěžovatele námitky proti protokolaci neměl.
18. Porušení práva na obhajobu neumožněním přístupu ke zvukovým nosičům namítl stěžovatel i v odvolání. Odvolací soud se s touto námitkou zákonným způsobem nevyrovnal. Citoval pouze soudní rozhodnutí, kterými byl návrh stěžovatele na opravu protokolu zamítnut, a konstatoval, že krajský soud již předtím uvedl, že "vlastním poslechem a porovnáním protokolů o hlavních líčeních zjistil, že protokoly o hlavních líčeních plně korespondují se zvukovým záznamem". Při tomto konstatování však přehlédl, že stížnostní soud neměl k dispozici všechny CD nosiče (viz č. l. 1801), a ve svém rozhodnutí také neuvedl, co poslechem "části těchto záznamů" zjistil. Dále odvolací soud vyjádřil názor, že na právu obhajoby nebyl stěžovatel zkrácen ani tím, že mu Městský soud v Brně neumožnil přístup k nosičům zvukových záznamů s poukazem na kancelářský řád, aniž by však tento svůj závěr jakkoliv blíže odůvodnil. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 5. 2005 nevyplývá, že by odvolací soud přehrál zvukové záznamy hlavních líčení a porovnal je s protokoly na jejich základě vyhotovených, aby si tak ověřil jejich obsahovou správnost a mohl z nich oprávněně vycházet při hodnocení napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Brně tak pochybil tím, že procesní postup soudu prvního stupně v daném směru neoznačil za vadný, naopak jej plně akceptoval, čímž nedostál své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, a tudíž nesprávně poté aplikoval ustanovení §256 tr. řádu, když odvolání stěžovatele zamítl.
19. Ústavní soud proto po posouzení dané věci dospěl k závěru, že obecné soudy svým procesním postupem porušily ústavně garantované základní právo stěžovatele, a to právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatnou součástí je právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).
20. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vytýkané porušení práva na obhajobu namítl i v odvolání, Ústavní soud v rámci minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů vyhověl ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se stěžovatele bude tomuto soudu dán prostor pro opětovné posouzení postupu nalézacího soudu ve světle právních závěrů v tomto nálezu vyslovených a pro nové rozhodnutí o odvolání stěžovatele. Ústavní soud není povolán k tomu, aby předjímal, jak bude Krajský soud v Brně dále postupovat. V jurisdikci tohoto soudu je, aby zvážil, zda zruší rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích stěžovatele se týkajících) a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, či o podaném odvolání rozhodne.
21. Za daného procesního stavu, kdy odvolací soud bude posuzovat, zda zjištěné procesní pochybení nemělo za následek i vadné rozhodnutí o vině, vyvodil Ústavní soud, že je namístě zrušit rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele.
22. Ústavní soud zdůrazňuje, že kasační rozhodnutí se upíná výlučně k procesnímu pochybení obecných soudů a nepřináší nic nového stran viny či neviny stěžovatele žalovaným trestným činem, neboť Ústavní soud není oprávněn jakkoliv posuzovat, zda vadný procesní postup soudů prvních dvou stupňů ovlivnil výrok o vině a následně v konečném důsledku i výrok o trestu. Toto posouzení náleží odvolacímu soudu, který poté, kdy umožní stěžovateli poslech zvukových záznamů nebo mu poskytne kopie nahrávek, bude znovu rozhodovat o odvolání stěžovatele.
23. Tvrzením stěžovatele týkajícím se nesrovnalostí v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se Ústavní soud již nezabýval, neboť shledaný zásah do práva stěžovatele na obhajobu sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, který se s námitkou vztahující se k neumožnění přístupu ke zvukovým záznamům o hlavních líčeních řádně nevypořádal. Zrušením usnesení Krajského soudu v Brně byla stěžovateli otevřena i možnost pro uplatnění argumentace týkající se skutkové stránky rozhodované věci. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že chybějící zákonné náležitosti rozsudku soudu prvního stupně zjistil tento soud sám a dne 3. 5. 2004 zaslal všem stranám předmětného trestního řízení výzvu k vrácení rozsudku, aby tento nedostatek mohl být napraven.
24. Dále Ústavní soud uvádí, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou "ultra petitum partium iudex condemnare non potest", je vázán návrhem stěžovatele, a může se proto zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval námitkami týkajícími se rozhodování o omezení svobody stěžovatele a postupu vyšetřovatele, neboť ve vztahu k nim se stěžovatel v mezích ustanovení §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.
25. Důvod kasace rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v dané věci se týká výlučně stěžovatele, a nikoliv spoluobžalovaných, neboť tito seznámení se zvukovými záznamy o průběhu hlavních líčení nepožadovali. Uplatnění institutu "beneficium cohaesionis" (§63 zákona o Ústavním soudu, §261 tr. řádu) nepřichází proto u spoluobžalovaných stěžovatele v úvahu.
26. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2006 sp. zn. 3 Tdo 1619/2005 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2005 sp. zn. 7 To 5/2005. V části směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2004 sp. zn. 3 T 142/2003 byla ústavní stížnost §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, neboť zrušením rozsudku odvolacího soudu otvírá se pro stěžovatele prostor přezkumu rozsudku soudu nalézacího v rámci řádného opravného řízení.