ECLI:CZ:US:2008:1.US.1086.08.1
sp. zn. I. ÚS 1086/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 41, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, č. j. 28 Co 34/2008-409, za účasti M. L., zastoupeného JUDr. Miroslavem Popelářem, advokátem se sídlem v Praze, Novostrašnická 31, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Praze, stejně jako soud prvního stupně, nevzaly v úvahu všechny zákonné i skutkové předpoklady odůvodňující závěr, že vedlejší účastník splnil podmínky pro vydání konfiskovaného majetku, navíc zasáhly do skutkového i právního stavu v minulosti, který upravily způsobem vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí. Zejména dle stěžovatele nelze zpětně posuzovat zákonnost postupu orgánů státní správy při konfiskaci majetku bez respektování společenské situace, za které byly dekrety prezidenta republiky vydány a aplikovány. Soudy dále nevzaly v potaz skutečnost, že konfiskace majetku byla pojata komplexně, podléhaly jí tedy i majetková (např. dědická) práva osob, kterým tato práva svědčila, a které podléhaly některému z dekretů. Jestliže se tedy v dané věci k dědictví přihlásily pouze sestry vedlejšího účastníka, mohlo být jednáno v dědickém řízení pouze s nimi, pokud však podléhaly některému z konfiskačních dekretů prezidenta republiky, nebylo nejen možno jim dědictví vydat, ale také jejich dědické právo podléhalo konfiskaci. Stěžovatel dále uvádí, že M. L. jako syn F. Z. L. nikdy dědickou přihlášku nepodal a proto jeho nároky domáhat se dědictví tak zanikly promlčením, nikoli konfiskací ležící pozůstalosti a nejedná se tedy o křivdu, kterou by bylo možno napravit postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatel má tedy zato, že pokud soudy obou stupňů zhojily svým postupem nečinnost M. L., jedná se jednoznačně o snahu soudů odměnit jeho odbojovou činnost. Tím je však popřena základní myšlenka restitucí, tedy odškodnit některé křivdy spáchané komunistickým režimem, v důsledku čehož je M. L. přiznáno absolutní majetkové právo, které mu ze zákona nepřísluší; v této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03. Postup soudů je tak v rozporu se zásadou právní jistoty a současně s čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 2. 2008, č. j. 28 Co 34/2008-409, a dodává, že ve věci rozhodl v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 1706/2005-293, a č. j. 28 Cdo 3466/2006-359, které řešily zcela stejnou problematiku restituce ležící pozůstalosti, jejímž posledním knihovním vlastníkem byl F. Z. L.
Pozemkový fond ČR se vzdal podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.
Vedlejší účastník M. L. ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadený rozsudek je zcela v souladu s logikou, elementární spravedlností a principy restitučních zákonů a navíc konformní s opakovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ve zcela identických věcech týchž účastníků. Vedlejší účastník má zato, že stěžovatel konkrétně neuvedl, v čem spatřuje porušení jím citovaných ústavních práv, ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky již vesměs vznesené v předcházejícím soudním řízení. S ohledem na zásadu subsidiarity dle vedlejšího účastníka nejsou přípustné námitky stěžovatele vztahující se k tvrzené skutečnosti, že dcery původního vlastníka, které se přihlásily k dědictví, měly příbuzenské vazby k Německé říši, a proto nebylo nejen možno jim dědictví vydat, ale také, že jejich dědické právo podléhalo konfiskaci. Navíc se jedná o neopodstatněné námitky z oblasti jednoduchého práva, které nedosahují ústavněprávní roviny. To se ostatně týká i dalších námitek stěžovatele, se kterými se soudy vypořádaly ve svých předcházejících rozhodnutích. Vedlejší účastník dále ve svém vyjádření podrobně polemizuje s jednotlivými námitkami stěžovatele, přičemž na podporu svých tvrzení hojně cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky nicotnosti správních aktů, možnosti restitučního soudního přezkumu správního aktu konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a restituce neodevzdané ležící pozůstalosti. Pokud jede o námitku nečinnosti M. E. L., který se k dědictví jako jeho sestry nepřihlásil, zde vedlejší účastník odkazuje na podrobná odůvodnění cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kde se podává, že během války tak jmenovaný nemohl učinit vzhledem ke své odbojové činnosti a po případném návratu z exilové vlády se již jeho majetek stal objektem konfiskace. Vedlejší účastník se ohrazuje proti námitce stěžovatele, že pokud soudy obou stupňů zhojily svým postupem nečinnost M. L., jedná se jednoznačně o snahu soudů odměnit jeho odbojovou činnost. Narážky na skutečnost, že tímto postupem byla popřena základní myšlenka restitucí, tedy odškodnění některých křivd spáchaných komunistickým režimem, považuje naopak vedlejší účastník za znevažující vůči osobě jeho otce. Účelové zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. vyplývá již ze skutečnosti, že F. Z. L. se doby, za níž měly být generelně dekretem postiženy osoby německé národnosti, nedožil a na jeho majetek byla nacisty v březnu 1939 uvalena nucená správa. M. E. L. se snažil bránit neoprávněné konfiskaci majetku svého otce, avšak v době vydání konfiskační vyhlášky ONV Sedlčany ze dne 19. 4. 1948 byl již takový postup neúčinný. Konstantní judikatura Ústavního soudu opakovaně dovodila, že za takové situace bylo zjevně bezúčinné klást uvedenému postupu odpor. Vedlejší účastník uzavírá, že v řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období došlo k odnětí majetku zneužitím dekretu č. 12/1945 Sb., postupem, kdy konfiskační správní rozhodnutí nejednalo s ležící pozůstalostí, nebylo doručeno, nestalo se pravomocným a ani vykonatelným a bylo aplikováno na osobu, která nesplňovala podmínky ust. §1 a 2 cit. dekretu a stát tak převzal majetek postupem odpovídajícímu důvodu §6 odst. 1 písm. p) resp. r) zákona o půdě. Judikatura Ústavního soudu připouští restituci ležící pozůstalosti, proto vedlejší účastník považuje postup obecných soudů za správný a ústavně konformní.
Ústavní soud zaslal toto vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil.
Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že v předmětné věci bylo prokázáno, že F. Z. L. zemřel ještě před vypuknutím II. světové války a dědické řízení bylo zahájeno před odjezdem JUDr. M. E. L. do exilu. V dědickém řízení podaly přihlášku pouze sestry JUDr. M. E. L., nikoli on sám. Za této situace bylo právně vyloučeno, aby JUDr. M. E. L. mohl převzít dědický podíl, neboť se sám svou nečinností, nikoli svévolí komunistického režimu, vyloučil z možnosti převzetí dědictví. Pokud tedy byl komunistickým režimem konfiskován nemovitý majetek z pozůstalosti F. Z. L., pak se tímto nemohla stát majetková křivda JUDr. M. E. L. Soudy obou stupňů se zabývaly věcí z hlediska souladu konfiskace s právem a z hlediska naplnění formálních znaků oprávněné osoby, avšak zcela negovaly okolnosti vedoucí k nemožnosti vniku a existence majetkové křivdy na straně JUDr. M. E. L., když zcela bez jakéhokoli podkladu ztotožnily nezákonnost konfiskace majetku F. Z. L. se vznikem majetkové křivdy na straně JUDr. M. E. L. Tím došlo ke konstituování vlastnických práv vedlejšímu účastníkovi nad rámec kompetence obecných soudů na úkor majetkových práv stěžovatele.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 30/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 5. 2007, č. j. 12 C 30/2004-355, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 19. 9. 2007, č. j. 12 C 30/2004-383, bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí v k. ú. Habří, obec Vysoký Chlumec. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že rozsudek je popřením účelu dekretu č. 12/1945 Sb., který měl postihovat osoby německé národnosti, v tomto smyslu je třeba odmítnout argumentaci soudu prvního stupně, že F. Z. L. se nepřihlásil k německé národnosti, když v roce 1930 nepodepsal sčítací arch, a že nemohl být německé národnosti, neboť jeho syn Dr. M. L. byl členem československé exilové vlády. Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku převzetí majetku z pozůstalosti státem po přijetí dědictví je z hlediska zákona o půdě oprávněnou osobou dědic, který podal dědickou přihlášku. Takové závěry považuje stěžovatel za rozporné s §547 o. z. o., a naopak se domnívá, že pokud otec vedlejšího účastníka dědickou přihlášku nepodal, pak mu nemůže soud přiznat více práv, než kolik mu jich přiznává zákon. Předmětná konfiskační vyhláška měla dle stěžovatele pouze deklaratorní účinky a stát ve skutečnosti převzal majetek před rozhodným datem 25. 2. 1948. Podle stěžovatele tak vedlejší účastník nemůže být oprávněnou osobou, protože jí nebyl ani jeho otec. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl v odvolacím řízení potvrzen prvostupňový rozsudek s odůvodněním, že se odvolací soud shoduje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, který rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který v několika svých rozhodnutích řešil zcela stejnou problematiku restituce ležící pozůstalosti, jejímž posledním knihovním vlastníkem byl F. Z. L. Nejvyšší soud dospěl v těchto svých rozhodnutích k závěru, že po smrti F. Z. L. se k dědictví přihlásily jeho dcery, sestry JUDr. M. E. L., ty však v pozdějším období především vzhledem ke svým příbuzenským vazbám k osobám Německé říše nepřicházely v úvahu pro odevzdání dědictví. Jediným, kdo mohl reálně dědit, byl po skončení druhé světové války JUDr. M. E. L., ten se však reálně nemohl přihlásit k dědictví jako jeho sestry, neboť pracoval od tzv. druhé republiky a v době německé okupace v čs. exilové vládě v Londýně, kde se stal od 8. 6. 1942 velvyslancem a činnost v této funkci ukončil dne 1. 2. 1947, tedy v době, kdy již byly činěny konkrétní kroky ke konfiskaci majetku L. Za výše popsaného stavu nelze dle Nejvyššího soudu ČR přičítat JUDr. M. E. L. nepodání dědické přihlášky. Krajský soud se s těmito závěry Nejvyššího soudu ČR ztotožnil a dovodil, že pokud byla ležící pozůstalost způsobilá ke konfiskaci, bylo by proti smyslu a účelu zákona o půdě, pokud by nebyla způsobilá k restituci. S ohledem na specifické postavení otce stěžovatele, kterého lze považovat za původní oprávněnou osobu, je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá porušení "jednoduchého" práva obecnými soudy, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecného zákoníku občanského ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Napadené rozhodnutí nevykazuje žádné vady ústavněprávní povahy. Pokud stěžovatel tvrdí, že konfiskací nemovitého majetku z pozůstalosti F. Z. L. se nemohla stát majetková křivda vedlejšímu účastníkovi, neboť jeho otec M. E. L. se sám svou nečinností, nikoli svévolí komunistického režimu, vyloučil z možnosti převzetí dědictví, tuto námitku uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, který při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2006, č. j. 28 Cdo 1706/2005-293 a č. j. 28 Cdo 3466/2006-359. Soud prvním z výše jmenovaných rozsudků dovodil, že dědické řízení po F. Z. L. se dostalo do fáze, v níž na hereditas iacens již nelze - po dědických přihláškách - pohlížet jako na majetek zůstavitele, ale jako na předmět dědění s fikcí vlastnictví dědiců. Vznikla tu tedy otevřená možnost, aby se některý z dědiců, kteří přicházeli v úvahu ve vztahu k ležící pozůstalosti, která byla v roce 1945 konfiskována podle dekretu č. 12/1945 Sb. nesprávně jako vlastnictví zůstavitele, stal oprávněnou osobou. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti poukázal na "velmi specifické postavení" stěžovatelova otce JUDr. M. E. L., který "se totiž reálně nemohl přihlásit k dědictví jako jeho sestry, neboť - viz skutkové závěry první instance - pracoval od tzv. druhé republiky a v době německé okupace v čs. exilové vládě v Londýně, kde se stal od 8. 6. 1942 velvyslancem a činnost v této funkci ukončil dne 1. 2. 1947. Dědickou přihlášku by JUDr. M. E. L. býval mohl teoreticky podat od května roku 1945 (srov. výklad posledně citovaného Komentáře Roučka a Sedláčka k dědickému řízení, spec. k §798 o. z. o., ve III. díle na str. 501), ta by však musela nutně narazit na skutečnost, že majetek zůstavitele včetně předmětných pozemků se stal, s účinností od 23. 6. 1945, objektem konfiskace. Dovolací soud je toho názoru, že za výše popsaného stavu by bylo proti smyslu a účelu restitučního zákonodárství, kdyby JUDr. M. E. L. nebylo přiznáno, v rámci interpretace §547 o. z. o. o účincích přijetí dědictví, postavení oprávněné osoby (k výkladu restitučních zákonů viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, Sbírka ÚS sv. 23, č. 118, a mnoho dalších)." Takto řádně odůvodněný závěr obecného soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který se s uvedenou námitkou stěžovatele vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
Problematikou interpretace norem a termínů restitučních předpisů, mezi něž náleží taktéž zákon o půdě, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, v jejichž rámci mimo jiné judikoval, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů, čehož důsledkem je, že pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je nutno vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 35; dostupný také na www.judikatura.cz). Ve svém nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, pak Ústavní soud prohlásil, že: "Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 87; dostupný také na www.judikatura.cz). Takové pochybení ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal, naopak má zato, že obecné soudy rozhodovaly při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů v souladu s výše citovanými nálezy Ústavního soudu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že otec vedlejšího účastníka z výše popsaných důvodů nemohl svých dědických práv v plném rozsahu využít, a proto stěžovatelem namítaný argument uplynutí promlčecí lhůty uvedené v §1478, resp. v §1485 o. z. o. nelze v dané věci akceptovat. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že stěžovatelem předkládané námitky jsou námitkami v rovině jednoduchého práva. K námitce o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz sp. zn. I. ÚS 2/93, sv. I., str. 273). Ústavní soud, po prostudování napadeného rozhodnutí, nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecného soudu. Sama skutečnost, že obecný soud opřel své závěry o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel jako účastník správního řízení a žalobce v řízení před správním soudem nesouhlasí s právními závěry orgánů veřejné moci. Základní právo na spravedlivý proces, založené v čl. 36 Listiny, nelze ovšem vykládat tak, že zaručuje úspěch ve věci. Ústavní soud nemohl pustit ze zřetele, že ve věci stěžovatele jde o otázky, které byly opakovaně předmětem řízení před různými orgány veřejné moci, včetně řady obecných soudů, které postupovaly v intencích judikatury Ústavního soudu. Není úkolem Ústavního soudu ani není v jeho kompetenci, aby právní závěry všech předcházejících rozhodnutí detailně přezkoumával a nahrazoval je vlastním řešením. Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým kasačním nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu