ECLI:CZ:US:2008:2.US.2767.07.1
sp. zn. II. ÚS 2767/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 2767/07 ve věci ústavní stížnosti M. D. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Az 12/2007-69, kterým bylo rozhodnuto ve správním soudnictví ve věci neudělení azylu stěžovateli, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2007 č. j. 5 Azs 66/2007-95, jímž byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a s návrhem na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2007 ve věci č. j. 28 Az 12/2007-69 se ruší.
II. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2007 ve věci č. j. 5 Azs 66/2007-95 se odmítá.
III. Zbývající návrhy se zamítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně měl být porušen čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby ve smyslu §83 odst. 1 tohoto zákona taktéž rozhodl, že náklady zastoupení zcela nebo zčásti uhradí stát.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2006 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 3. 2006, kterým ministerstvo neudělilo stěžovateli azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a současně rozhodlo, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Rozsudek krajského soudu posléze Nejvyšší správní soud zrušil a o věci znovu rozhodl krajský soud rubrikovaným rozsudkem, proti kterému podal stěžovatel kasační stížnost, jež byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta pro opožděnost.
Stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud rozhodl rubrikovaným rozsudkem dříve, než mu bylo doručeno kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z toho důvodu nebyl stěžovatel před jednáním krajského soudu seznámen s výsledkem řízení o kasační stížnosti, a nemohl se proto připravit na jednání krajského soudu, čímž měl být zkrácen ve svých procesních právech, neboť nemohl před krajským soudem uplatnit dosud neuplatněné námitky. Stěžovatel taktéž polemizuje se samotným meritorním rozhodnutím krajského soudu, neboť ten dle jeho mínění neprovedl všechny potřebné důkazy a dostatečně se nevypořádal s důkazy provedenými, čímž vybočil z mezí a zásad práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
Nadto stěžovatel zpochybňuje, že by v jeho případě bylo možno aplikovat fikci doručení, v důsledku které byla jeho kasační stížnost odmítnuta pro opožděnost, neboť rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručován na adresu ubytovny, v níž se skutečně zdržoval, avšak o uložení zásilky poštou údajně vyrozuměn nebyl. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že v místě hromadného ubytování většího počtu osob nemá a nemůže mít k dispozici vlastní poštovní schránku, a je zcela odkázaný na provozovatele nemovitosti, ve které se zdržuje.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti převážně odkázal na písemné vyhotovení rozsudku. Současně upozornil na informaci sdělenou Nejvyššímu správnímu soudu uvedenou v předkládací zprávě ke kasační stížnosti, že totiž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2007 nebylo technickým nedopatřením doručeno též zástupci stěžovatele a nové rozhodnutí ve věci samé krajský soud vynesl dne 28. 3. 2007, tedy za situace, kdy rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo pravomocné.
Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost odmítl pro opožděnost, dle svého vyjádření vycházel ze skutečnosti, že v předmětné věci byl napadený rozsudek krajského soudu doručen fikcí doručení, přičemž zdůraznil, že stěžovatel v této souvislosti nezpochybňoval ani svou přítomnost na místě doručení, ani nenapadal chybný postup pošty při doručení. Tvrzení, že se na adrese ubytovny zdržoval, avšak oznámením o uložení zásilky poštou vyrozuměn nebyl, uvedl stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti, což podle názoru Nejvyššího správního soudu snižuje jeho věrohodnost, neboť kdyby odpovídalo skutečnosti, pak by takovou námitku stěžovatel určitě uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vyjádřil předsvědčení, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno žádné právo stěžovatele, a proto navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opodstatněná.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podání stěžovatele obsahuje dva ústavněprávně relevantní okruhy námitek, přičemž první směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jenž (opětovně) rozhodl ve věci bez účasti stěžovatele, a druhý zpochybňuje platnost fikce doručení, na jejímž základě Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovu kasační stížnost.
Ohledně námitek směřujících proti aplikovatelnosti fikce doručení musí Ústavní soud konstatovat, že fikce doručení představuje ústavně konformní institut procesního práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 355/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), současně je ale třeba mít na zřeteli, že může být v konkrétní právní věci aplikována protiprávně, potažmo i protiústavně. Ústavní soud proto musel nejprve zkoumat, zda v posuzované věci fikce doručení, od níž se počítala lhůta k podání kasační stížnosti, nastala, přesněji řečeno, zda se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele, kterými použitelnost fikce na doručení napadeného rozsudku krajského soudu ve své kasační stížnosti zpochybňoval. Jinými slovy, Ústavní soud v rámci řízení o projednávané věci nezkoumal, zda fikce doručení napadeného rozsudku krajského soudu bez jakýchkoli pochybností skutečně nastala, nýbrž se soustředil toliko na zjištění, zda Nejvyšší správní soud svým postupem neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil aplikovatelnost fikce doručení a tvrdil, že se na ubytovně (v místě doručování) v době doručování zdržoval, a nechápe, z jakého důvodu nebyl pracovníky ubytovny na uložení zásilky upozorněn. Nejvyšší správní soud odkázal na svoji předchozí judikaturu a konstatoval, že tvrzení stěžovatele o nepředání oznámení o uložení zásilky majitelem nemovitosti (respektive jeho zaměstnanci) je ve vztahu k naplnění zákonných podmínek fikce doručení irelevantní, neboť je pouze věcí stěžovatele, jakým způsobem si zajistí přebírání zásilek. Uvedenou interpretaci fikce doručení, jež se nachází zásadně v pravomoci obecných soudů, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, byť si uvědomuje její problematičnost například v podmínkách ubytovacích zařízení podobných místu doručování stěžovatele. Ústavní soud dále vychází ze skutečnosti, že stěžovatel v rámci kasační stížnosti opravdu nenamítal chybný postup pošty, jenž by byl pro řešení dané právní otázky dozajista relevantní, a proto není možno v postupu Nejvyššího správního soudu, jenž se tudíž touto otázkou nezabýval, spatřovat pochybení ve smyslu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2756/99). Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto Ústavní soud neshledal projednávanou ústavní stížnost opodstatněnou.
Opodstatněnost naopak není možno posuzovanému podání upřít z pohledu námitek směřujících proti rozsudku krajského soudu. Na zřeteli je třeba mít dvě komplementární skutečnosti, na jejichž základě dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
V prvé řadě je nutno připomenout, že důvodem zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 31. 7. 2006 Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 11. 1. 2007 byla skutečnost, že krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, přestože stěžovatel ve lhůtě stanovené krajským soudem kvalifikovaně vyjádřil svůj nesouhlas s takovým postupem. Nejvyšší správní soud proto seznal, že krajský soud upřel stěžovateli bez rozumného důvodu právo na veřejné a ústní projednání věci.
Dříve než nabyl uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu právní moci (dne 26. 4. 2007), rozhodl krajský soud opětovně rozsudkem napadeným ústavní stížností (dne 28. 3. 2007), přičemž i v tomto případě bez přítomnosti stěžovatele, byť tentokrát jej soud k nařízenému jednání (řádně) předvolal. Ústavní soud v této souvislosti ponechává stranou otázku aplikovatelnosti fikce doručení, na jejímž základě bylo dané předvolání stěžovateli doručeno. Krajský soud sice před opakovaným rozhodnutím ve věci nařídil jednání, ke kterému (řádně) předvolal stěžovatele, avšak nelze pominout (druhou výše uvedenou) skutečnost, že krajský soud ve věci rozhodl dříve, než nabyl právní moci kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu. I kdyby Ústavní soud abstrahoval od faktu, že krajský soud - z hlediska právní teorie - rozhodl ve věci bez právního důvodu, neboť vydal rozhodnutí reflektující v té době nepravomocný kasační rozsudek, nemůže přehlížet, že krajský soud nařídil jednání na den, kdy se stěžovatel nejenže fakticky neseznámil s důvody, pro něž Nejvyšší správní soud zrušil původní rozsudek krajského soudu, ale, což je z hlediska posuzované ústavní stížnosti podstatnější, kdy se s těmito důvody ani seznámit nemohl, jelikož písemné vyhotovení rozsudku bylo stěžovateli na základě fikce doručení doručeno až téměř o měsíc později.
V souladu se svojí dosavadní judikaturou [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 294/01 ze dne 27. 2. 2003 (N 28/29 SbNU 241), nález ve věci sp. zn. II. ÚS 102/03 ze dne 3. 6. 2004 (N 77/33 SbNU 249) nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 729/01 ze dne 28. 8. 2002 (N 108/27 SbNU 205)] má Ústavní soud za to, že případné zásahy do práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny musí být interpretovány striktně restriktivně. Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 18/04 ze dne 19. 10. 2004 (N 148/35 SbNU 77)], od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 95/27 SbNU 99) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu v projednávané věci bylo porušeno právo stěžovatele, aby se mohl kvalifikovaným způsobem dovolávat před nezávislým soudem svých práv.
Návrh stěžovatele, aby náklady řízení před Ústavním soudem hradil stát, musel Ústavní soud zamítnout, neboť stěžovatel v řízení nepředložil žádné důkazy, jež by ve smyslu "osobních a majetkových poměrů" stěžovatele odůvodňovaly vyhovění tomuto návrhu podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K odkladu vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí neshledal Ústavní soud důvody.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2007 ve věci sp. zn. 28 Az 12/2007 zrušil. O zbývajících návrzích stěžovatele rozhodl Ústavní soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.