ECLI:CZ:US:2008:2.US.455.05.1
sp. zn. II. ÚS 455/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2008 ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 ve věci sp. zn. 3 Tdo 404/2005, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004 ve věci sp. zn. 2 To 89/2004, jímž byl v odvolacím řízení stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 2 To 89/2004 a usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 3 Tdo 404/2005 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno také právo stěžovatele zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu a ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let s vyslovením dohledu a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce člena obecní rady v obci K. na dobu 5 let.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel i státní zástupce v jeho neprospěch odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu a ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Vrchní soud taktéž změnil výrok o trestu a stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Stěžovatelovo dovolání bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Napadeným rozhodnutím vrchního soudu měl být stěžovatel zkrácen na svých ústavně garantovaných právech tím, že odvolací soud rozhodl ve věci rozsudkem, přestože dle §259 odst. 3 trestního řádu může aplikovat tuto formu rozhodnutí pouze tehdy, provedl-li v řízení sám podstatné důkazy. Vrchní soud však žádné podstatné důkazy neprovedl, pouze sběrným spisem doložil již dříve zjištěnou skutečnost. Podle názoru stěžovatele proto odvolací soud provedl tento důkaz čistě účelově jen proto, aby mohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že meritorně neprojednal jeho dovolání, a přestože v něm nastolil právní otázku v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, odmítl Nejvyšší soud jeho podání jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom podle názoru stěžovatele zřejmé, že Nejvyšší soud právní argumentaci stěžovatele zcela nepochopil a stěžejní část svého rozhodnutí nadto v podstatě ani neodůvodnil.
Vrchní soud ve vyjádření účastníka řízení ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že právní názor stěžovatele, že odvolací soud nemůže rozhodnout rozsudkem, pokud neprovede podstatné důkazy, považuje za mylný. V případě právních nedostatků prvoinstančního rozhodnutí přezkoumávaných v odvolacím řízení nejsou k dispozici jiné formy rozhodnutí, které by tyto nedostatky odstraňovaly. V případě skutkových zjištění se potom nabízí širší paleta možné formy rozhodnutí. V předmětné věci se nicméně jednalo převážně o odstranění právních nedostatků a ve skutkové rovině se řešil toliko jeden dílčí skutkový závěr. Stanovisko stěžovatele by přitom mohlo dle názoru vrchního soudu vést k bizarnímu závěru, že odvolací soud nemůže skutkové závěry nalézacího soudu měnit ani v detailech, pokud nezopakuje celý úhrn důkazů provedených již v řízení před soudem prvního stupně. Vrchní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelovy námitky byly v jejich relevantní části Nejvyšším soudem přezkoumány a na podkladě tohoto přezkumu byly přijaty i odpovídající závěry.
Stěžovateli byla doručena vyjádření účastníků řízení a stěžovatel využil práva repliky. V souvislosti s vyjádřením vrchního soudu stěžovatel s odkazem na komentářovou literaturu zdůraznil, že odvolací soud, nezopakuje-li nebo neprovede-li nové (podstatné) důkazy, je vázán skutkovým stavem zjištěným soudem první instance. Stěžovatel nadto připomíná, že odvolací soud je dle §263 odst. 7 trestního řádu vázán nejen zjištěným skutkovým stavem, ale i hodnocením důkazů, které nalézací soud provedl. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně proto odvolací soud, s výše uvedenou výjimkou, dle názoru stěžovatele měnit nemůže. Odvolací soud proto podle stěžovatele pochybil, neboť se při nezměněné důkazní situaci odchýlil od zjištěného skutkového stavu.
V části repliky týkající se vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že se Nejvyšší soud ve vyjádření vůbec nevyrovnal s jeho námitkami a připomíná Ústavním soudem v minulosti kritizovaný restriktivní výklad §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud se přitom vůbec nevyjádřil, zda je ochoten akceptovat výklad uvedeného ustanovení trestního řádu, který zaujal Ústavní soud. Stejně tak se Nejvyšší soud nevyjádřil k tvrzení stěžovatele, že nemohl dovolání odmítnout, když shledal, že v části odpovídá dovolacímu důvodu. V této části musel Nejvyšší soud dle mínění stěžovatele dovolání meritorně přezkoumat a poté jej případně zamítnout, nikoli však odmítnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud, jenž není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale pouze jejím petitem, se nevěnoval pouze stěžovatelem uvedeným námitkám směřujícím proti rozhodnutím obecných soudů, nýbrž ve smyslu práva na spravedlivý proces přezkoumal řízení před dotčenými soudy jako celek.
Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv jsou námitky stěžovatele (částečně) opodstatněné, samy o sobě - tak, jak je stěžovatel popsal - identifikují toliko pochybení obecných soudů, která bez dalšího ústavně relevantní intenzity, jež by odůvodňovala kasační intervenci Ústavního soudu, nedosahují. Ústavní soud musí nicméně hodnotit spravedlivost řízení jako celek. Z vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že trestní řízení vedené proti stěžovateli vykazuje i další dílčí vady, v důsledku jejichž souhrnného působení bylo napadenými rozhodnutími zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Jako první posuzoval Ústavní soud námitku stěžovatele, že v předmětném řízení nebyly splněny zákonné podmínky, aby odvolací soud rozhodl ve věci sám rozsudkem. Stěžovateli v této souvislosti není možno přisvědčit potud, že by odvolací soud v trestní věci nemohl sám rozhodnout rozsudkem, pokud neprovede nějaký nový podstatný důkaz. Stěžovatel ve své argumentaci vychází pouze ze znění §259 odst. 3 trestního řádu, přičemž toto ustanovení vytrhává z celkového kontextu právní úpravy odvolacího trestního řízení, zvláště pak po novelizaci provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Po výrazném posílení apelačních prvků odvolacího řízení je třeba §259 odst. 3 vykládat striktně v kontextu §259 odst. 1 trestního řádu, ze kterého je zřejmé, že se odvolací soud má naopak k použití kasačního rozhodnutí uchýlit pouze ve výjimečných případech předvídaných hypotézou tohoto ustanovení. V případě interpretace třetího odstavce §259 trestního řádu proto není možno zvolit stěžovatelem navržený přístup, jenž by jednoznačně odporoval prvému odstavci téhož paragrafu.
Velkou novelou trestního řádu z roku 2001 posílené "nalézací" pravomoci odvolacího soudu není nicméně možno vykládat zcela bezbřeze. Aplikace §259 odst. 1 proto nesmí odporovat zásadám uvedeným v §263 odst. 6 a 7 trestního řádu. Pro posouzení ústavnosti postupu odvolacího soudu v dané věci je přitom zásadní ustanovení sedmého odstavce, přičemž Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud v posuzované věci liteře tohoto ustanovení sice dostál, naplnit je nicméně nutno i ratio legis této procesní normy.
Smyslem ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 trestního řádu je, aby odvolací soud svoje nové meritorní rozhodnutí, vydané ve formě rozsudku, založil pokud možno na soudem první instance správně učiněných skutkových zjištěních. V případě, že se odvolací soud s hodnocením některého důkazu (a z něj vyvozených skutkových závěrů) neztotožňuje, musí daný důkaz provést sám v rámci veřejného zasedání, případně může skutková zjištění změnit či doplnit na podkladu zcela nového (nalézacím soudem neprovedeného) podstatného důkazu. Obě uvedená ustanovení upravují "relativní nezměnitelnost" skutkových zjištění nalézacího soudu modifikovanou taxativně uvedenými výjimkami, do nichž se primárně promítá obecný princip bezprostřednosti trestního řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání (č. l. 1314) provedl důkaz přečtením podstatného obsahu sběrného spisu v trestní věci A. B. sp. zn. 3 To 204/2001, a to zejména rozsudky krajského a vrchního soudu. Na základě tohoto nového důkazu pozměnil část skutkových závěrů (týkající se určení, účelu získaných finančních prostředků) a z nich potom vyvodil vyšší společenskou nebezpečnost skutku spáchaného stěžovatelem. Dle mínění Ústavního soudu se nicméně o nový důkaz nejednalo, neboť onen důkaz byl proveden již před soudem nalézacím, což ostatně uvádí i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (č. l. 1335). Z toho důvodu nemohl vrchní soud aplikovat §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu, mohl však - přestože formulace "doplnil dokazování" (č. l. 1335) tomu příliš nenasvědčuje - aplikovat hypotézu uvedenou pod písmenem a). Aby tak ovšem mohl učinit, musel by ve veřejném zasedání provést pro skutkové zjištění skutečně podstatný důkaz, přičemž odvolacím soudem v předmětné věci provedený důkaz čtením sběrného spisu za podstatný důkaz ve smyslu §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu označit nelze. Právně relevantně provedený důkaz ve smyslu tohoto ustanovení totiž musí být dle názoru Ústavního soudu pro daná skutková zjištění nezpochybnitelně podstatný, nestačí, že jej za takový provádějící soud toliko označí.
Z odůvodnění odvolacího soudu (č. l. 1335) je zřejmé, že oním podstatným důkazem bylo pro Vrchní soud v Olomouci odůvodnění soudního rozhodnutí ze sběrného spisu v trestní věci A. B., ze kterého mělo podle odůvodnění odvolacího soudu vyplynout, že A. B. finanční prostředky "lákala pod záminkou zajištění úvěru pro obžalovaného S., a to na jeho podnikání". Z této skutečnosti potom vrchní soud dovodil vyšší společenskou nebezpečnost činu spáchaného stěžovatelem.
V uvedeném postupu vrchního soudu spatřuje Ústavní soud pochybení. Nejenže, jak výše uvedeno, nelze považovat takový důkaz za podstatný ve smyslu §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu, ale je pochybné, zda uvedený důkaz - tak jak byl proveden - může z hlediska základních principů trestního řízení jako procesně relevantní důkaz vůbec obstát. Prizmatem zásady bezprostřednosti, která v této souvislosti nabývá ve spojitosti s právem na spravedlivý proces ústavněprávní relevanci, je totiž více než problematické, jestliže pro skutková zjištění, a zvláště pak pro výši a povahu uloženého trestu, z hlediska odůvodnění odvolacího soudu klíčový (podstatný) důkaz představuje skutkové zjištění učiněné v jiné trestní věci. Nelze odhlédnout od faktu, že toto skutkové zjištění (zajištění úvěru pro podnikání obžalovaného S.) mohlo být a pravděpodobně i bylo učiněno v jiném kontextu, než v jakém bylo učiněno v trestní věci stěžovatele. Odvolací soud tedy použil jako důkaz pro svoje skutkové závěry závěr soudu v jiné trestní věci, v níž precizace určitého skutkového zjištění nebyla pro danou věc - na rozdíl od věci stěžovatele - vůbec relevantní.
V konkrétní rovině to znamená, že A. B. vylákané finanční prostředky měly dle zjištění soudu obžalovanému S. sloužit "na jeho podnikání". Toto obecné konstatování v trestní věci A. B. bylo pro soud dostačující, neboť relevantní pro danou věc nebyl účel úvěru, ale skutečnost, že obžalovaná peníze od S. podvodně vylákala. Vrchní soud nadto inkriminovaný "podstatný" důkaz vůbec nekonfrontoval s výpovědí svědkyně A. B., kterou učinila před nalézacím soudem, kde za účel úvěru označila plynofikaci (č. l. 1084). Vrchní soud v Olomouci tedy nejenže pro své závěry velmi nestandardně upřednostnil obecný pojem (podnikání) před konkrétním (plynofikace), ale navíc dal při hodnocení důkazů přednost výpovědi svědkyně učiněné v její trestní věci před její svědeckou výpovědí učiněnou přímo před soudem prvního stupně v trestní věci stěžovatele. Takovým postupem vrchní soud prakticky popřel princip bezprostřednosti.
Ústavní soud musí rovněž upozornit na svoji ustálenou judikaturu v otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, o niž se jedná tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících, a rozhodl sám bez dokazování, aniž by umožnil stěžovateli se vyjádřit k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161)]. Z výše (i níže) uvedených důvodů je rozhodnutí vrchního soudu v projednávané věci možno označit za překvapivé a sotva předvídatelné.
Nepředvídatelnost rozsudku vrchního soudu přitom nespočívá pouze ve změně uloženého trestu, nýbrž hlavně v tom, že se tato změna opírá o toliko zdánlivý nový podstatný důkaz, o němž - jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1314) - mohl stěžovatel i jeho advokát jen stěží předpokládat, že představuje onen klíčový důkaz, jenž má sílu změnit skutkové závěry nalézacího soudu a konsekventně odůvodnit i uložení podstatně přísnějšího trestu. Až do vynesení rozsudku neměl stěžovatel a jeho advokát důvod předpokládat, byť ve věci podal odvolání i státní zástupce, že by se stěžovatelovo postavení mohlo oproti rozsudku nalézacího soudu jakkoli zhoršit; stěžovatel se proto nemohl proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění účinně bránit, neboť z probíhajícího veřejného zasedání nebylo lze učinit domněnku, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít. Stěžovateli tak bylo před odvolacím soudem fakticky zabráněno provádět efektivní obhajobu.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu. Není nicméně možno přehlížet, že vrchní soud podstatnou změnu výroku o trestu odůvodnil dosti lakonicky: "... přichází do úvahy pouze přísnější trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, který je trestem ze zákona nepodmíněným ..." a na rozdíl od soudu nalézacího vůbec nebral do úvahy osobu pachatele a otázku účelu uloženého trestu. Represivní složka trestu tak v dané věci - de facto bez jakéhokoli odůvodnění - jednoznačně převážila složku preventivní, čímž se napadený rozsudek vrchního soudu dostal do rozporu s §23 trestního zákona [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313)].
Ústavní soud dospěl k závěru, že se Vrchní soud v Olomouci v posuzované věci dopustil pochybení, jež svým souhrnným působením způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. V důsledku indikovaného porušení základního práva stěžovatele musel Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal další rozhodnutí ve věci, rozsudek vrchního soudu zrušit. Námitkami směřujícími proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se Ústavní soud již věcně nezabýval. Kasaci rozsudku vrchního soudu totiž muselo automaticky následovat i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jež by v opačném případě bez návaznosti na předchozí rozhodnutí zůstalo osamoceno, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)].
Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl tak, jak bylo ve výroku uvedeno.