ECLI:CZ:US:2008:3.US.1269.08.1
sp. zn. III. ÚS 1269/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. V. H., zastoupený JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 7 Tdo 57/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2007 sp. zn. 8 To 83/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 43 T 7/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluvy").
Stěžovatel žádá o rozhodnutí věci mimo pořadí dle §71d zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným v bodě 1. rozsudku trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2. rozsudku pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Dále mu soud uložil podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil, že se zabírá ve výroku konkretizovaný zásobník zbraně spolu s označenými náboji. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je podle §256 tr. ř. (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně polemizuje s hodnocením provedených důkazů a se soudy dovozenými skutkovými zjištěními. Má zato, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť důkazy byly "chybně zhodnoceny", a namítá také, že nebyly akceptovány všechny důkazní návrhy, které by vyvracely jeho vinu. Tento stav nebyl napraven ani soudem odvolacím, který se podle jeho názoru "řádnému posouzení a přezkoumání (jeho) odvolacích námitek vyhnul", a podobně soud dovolací se posléze "skryl za jím tvrzenou nepřezkoumatelnost skutkových zjištění a provedeného dokazování". Subjektivní stránka trestného činu uvedeného pod bodem 1. rozsudku přitom "nebyla doložena", přičemž ohledně trestného činu uvedeného pod bodem 2. "jsou možné minimálně dvě verze", přičemž verze, již předkládal, spolehlivě vyvrácena nebyla, a tím ani jeho vina nebyla "jednoznačně" prokázána. Stěžovatel je konečně přesvědčen, že přístup obecných soudů byl diskriminační se zřetelem k okolnosti, že je státním příslušníkem Vietnamské republiky.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu Vrchního soudu v Praze s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dokazování před soudem nemůže být "bezbřehé", pročež soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, jak dovozuje stěžovatel. Poukázal též na to, že svědci byli vyslýcháni za přítomnosti stěžovatelova obhájce, který měl možnost jim klást otázky, a stěžovatel měl prostor, aby se k podaným výpovědím vyjádřil. Podle předsedy senátu proto k porušení práva na obhajobu dojít nemohlo. Na námitky stěžovatele, že odvolací soud rozhodoval s neznalostí spisu, že věc v podstatě "odpinknul" a rozhodoval podjatě, předseda senátu nepovažoval za "vhodné" reagovat, pokládaje je za urážku odvolacího soudu a "zjevné pitomosti". Ohledně hodnocení důkazů pak odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že s "neustále se opakujícími" stěžovatelovými výhradami se vypořádal již soud prvního stupně. Z uvedených důvodů předseda senátu považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i protokoly z hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání. Je toho názoru, že stěžovateli byly poskytnuty dostatečné možnosti pro obhajobu a jeho právo na spravedlivý proces tak nebylo porušeno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel mimo jiné dovolával) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud nemůže mít výhrady ani vůči postupu odvolacího soudu, pakliže neakceptoval stěžovatelův požadavek zopakovat téměř všechny důkazy, když dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně nevzbuzují důvodné pochybnosti.
Ve vztahu ku stěžovatelově námitce, že v případě trestného činu uvedeného pod bodem 2. výrokové části rozsudku "jsou možné minimálně dvě verze", je zapotřebí poukázat na to, že odvolací soud se jí podrobně zabýval, a předložil přesvědčivou argumentaci ve prospěch učiněného závěru, že verze stěžovatelova je "nevěrohodná", resp. "absurdní". Ani zde proto Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Za neopodstatněnou nutno mít též námitku, že orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči stěžovateli diskriminačně z důvodu jeho vietnamské národnosti. Je tomu tak již proto, že své tvrzení stěžovatel nikterak nedokládá (neoznačuje konkrétní okolnosti, v nichž by se takový postup mohl zjevovat), pročež ji nelze hodnotit jinak, než jako pouhou spekulaci, resp. nepodloženou úvahu, bez adekvátní procesní relevance.
K námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu dle §185 odst. 1 tr. zákona, se adekvátně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, a proti jím uplatněnému hodnocení není z hlediska ústavněprávního námitek.
Ani proti rozsahu dovolacího přezkumu (ve vazbě na přípustné dovolací důvody), jak jej vymezil Nejvyšší soud v napadeném odmítavém rozhodnutí, nemohou být vážné výhrady; ostatně stěžovatel ani žádné námitky věcné povahy zde nevznesl.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Na stěžovatelovu žádost o projednání jeho věci mimo pořadí dle §71d zákona o Ústavním soudu již nebylo zapotřebí formálně reagovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu