ECLI:CZ:US:2008:3.US.1367.08.1
sp. zn. III. ÚS 1367/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 2. 2008 č. j. 13 To 503/2007-1031 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 6. 2007 č. j. 2 T 14/2007-976, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 7 T 14/2007 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresního soudu") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 2. 2007 č. j. 2 T 14/2007-906 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců; dále mu byl uložen trest propadnutí specifikované věci.
K odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 4. 2007 č. j. 13 To 131/2007-941 odvoláním napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl poté stěžovatel v bodě A. I. výrokové části uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a) tr. zákona, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, a pod bodem A. II. výroku rozsudku byl uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců; dále mu byl uložen trest propadnutí (konkretizovaných) věcí a povinnost zaplatit poškozené společnosti částku 31 924,24 Kč z titulu náhrady škody.
Odvolání stěžovatele a státního zástupce krajský soud taktéž napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu námitek, směřujících zejména proti postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazních prostředků.
V podrobnostech namítá následující:
1) Před provedením prohlídky jeho osobního automobilu nebyl dodržen zákonný postup dle §82 a násl. tr. řádu, jelikož nebyl řádně vyslechnut (viz §84 tr. řádu) a nedal ani kvalifikovaný souhlas k provedení prohlídky (viz §83a odst. 3 tr. řádu).
2) V protokolu o ohledání místa činu "nebylo uvedeno nic o předchozím výslechu" (viz §85 odst. 3 tr. řádu).
3) Nebyl sepsán protokol o vydání či odnětí věci (6 ks vrtáků) dle §79 odst. 5 tr. řádu.
4) Zajištění pachové stopy (podle záznamu o odběru otisků pachových stop ze dne 29. 9. 2006) bylo nezákonné; jsou pochybnosti o tom, zda s igelitovou taškou obsahující nářadí, na kterém byla zajištěna pachová stopa, nebylo manipulováno, jakož i o tom, zda se jedná o totéž nářadí (sadu 6 ks vrtáků), které bylo zajištěno při prohlídce jeho vozu dne 31. 8. 2006. Záznam o odběru srovnávacích pachových konzerv ze dne 26. 9. 2006 neobsahuje zákonem požadované náležitosti, tj. evidenční číslo pachových stop a podpis.
6) Vyšetřovací pokus ze dne 8. 11. 2006 byl proveden nesprávně; byla projížděna jiná trasa, než o které vypověděl svědek J. D.
7) Protokol o ohledání místa ze dne 31. 7. 2006 je "přinejmenším diskutabilní", když je uvedeno, že ohledání započalo dne 31. 7. 2006 a skončilo dne 26. 7. 2006.
Stěžovatel poukazuje také na to, že:
D
8) Při jeho zadržení byla zajištěna pokladnička, ve které bylo 4 621 Kč; přestože poškozený uplatnil nárok na částku 2 080 Kč, byla mu - "nezákonně" - vydána částka 4 621 Kč. Ačkoli byl pro tento skutek obžaloby zproštěn, je nutno k uvedeným skutečnostem přihlížet v kontextu celého vyšetřování.
9) Ani jeden ze svědků jej nepopsal tak, aby mohl být úspěšně ztotožněn.
10) "Dle opětovného vyjádření poškozené spol. Telefónica OS, Czech Republic, a. s., bylo tísňové volání i po vloupání plně funkční a nedošlo k porušení provozu obecně prospěšného zařízení a stěžovateli nebyl prokázán úmysl poškodit toto zařízení". Přes tuto skutečnost byl však odsouzen i za spáchání trestného činu dle §182 odst. 1 písm. a) tr. zák.
11) Byl zadržen policisty K. a V., kteří se nadále podíleli na přípravném řízení, ačkoli byli vůči němu podjati, neboť na tyto policisty podal stížnost, která byla prošetřována Inspekcí ministerstva vnitra. Je přesvědčen, že v jeho případě šlo o "osobní mstu výše jmenovaných policistů".
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2008 stěžovatel odůvodněnost argumentace o nezákonnosti prohlídky automobilu dokládá odkazem na odůvodnění rozsudku (v jeho dřívější trestní věci) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2005 č. j. 3 To 673/2004 (str. 12-15) a poukazuje též na rozhodnutí "SR 72/1998".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných rozhodnutích) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Uplatněnou argumentací se stěžovatel blíží v judikatuře vymezené procesní situaci, kdy konkrétní důkaz nebyl získán v jednotlivých dílčích fázích procesu dokazování procesně přípustným způsobem (srov. sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Ohledně stěžovatelem namítaného hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již v přípravném řízení orgánům činným v trestním řízení a poté obecným soudům, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, a na úrovni jimi aplikovaného práva.
K námitce, že stěžovatel nebyl v souvislosti s provedením prohlídky svého osobního automobilu řádně vyslechnut a nedal ani kvalifikovaný souhlas k ní, se vyjádřil jak státní zástupce (viz č. l. 57 vyžádaného spisu) tak posléze i krajský soud. V dané věci je pak relevantní, že stěžovatel s prohlídkou (oproti tomu) souhlasil, což potvrdil svým podpisem v protokolu o výslechu podezřelého; prohlídka vozidla proto náležitosti zakotvené v §83a tr. řádu splňuje.
Není udržitelná ani výhrada (s odkazem na §85 odst. 3 tr. řádu), že v protokolu o ohledání místa činu "nebylo uvedeno nic o předchozím výslechu"; místo činu, pokud je (tak jako ve stěžovatelově případě) veřejně přístupné, však není "jiným prostorem" nebo pozemkem ve smyslu dovolávaného ustanovení.
Tvrzení, že nebyl sepsán protokol o vydání či odnětí věci (6 ks vrtáků) vyvrací protokol o vydání (odnětí) věci ze dne 31. 7. 2006 (v němž pod bodem 2 je uvedena plastová krabička s 6 ks vrtáky), založený na č. l. 398 spisu.
Není pravdivý údaj, že záznam o odběru srovnávacích pachových konzerv ze dne 26. 9. 2006 neobsahuje evidenční číslo pachových stop ani stěžovatelův podpis, neboť opak se podává ze záznamu na č.l 296 spisu; odebrané pachové konzervy jsou řádně označeny a záznam je podepsán stěžovatelovým obhájcem.
Ve skutečnosti, že protokol o ohledání místa činu ze dne 31. 7. 2006 chybně uvádí datum jeho ukončení, nelze spatřovat pochybení významné.
Byla-li vydána částka 4 621 Kč poškozené telekomunikační společnosti, byl takový postup zcela namístě, neboť peněžní prostředky byly vloženy v pokladně veřejného telefonního automatu, který byl vlastnictvím této společnosti.
Ohledně námitky, že byl nesprávně odsouzen za trestný čin dle §182 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboť tísňové volání bylo i po (jeho) vloupání do veřejných telefonních automatů plně funkční a k porušení provozu obecně prospěšného zařízení nedošlo, platí, že skutečnost, že možnost tísňového volání byla zachována, soudy nepřehlédly, a využily ji v stěžovatelův prospěch, když oproti obžalobě, která jednání stěžovatele kvalifikovala jako trestný čin dle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, došly k závěru, že k naplnění znaku této přísnější kvalifikace nedošlo. Okolnost, že ohrožení provozu telekomunikačních zařízení nastalo, však z logiky věci (jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí) nepochybně vyplývá.
Kritiky postupu policistů při vyšetřování byly adekvátně prošetřovány a stěžovatelovy opakované stížnosti byly shledány neodůvodněnými (viz č. l. 85, 88 spisu). Stěžovatelův úsudek, že šlo ze strany policistů o "osobní mstu", soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozsudku (na str. 12) vyvrací. Z procesního spisu se nepodává, že by stěžovatel v přípravném řízení, kdy měl jím tvrzený důvod podjatosti policistů vzniknout, námitku podjatosti uplatnil. Skutečnost, že stěžovatel podal na policisty stížnost, není sama o sobě způsobilá založit ve smyslu §30 a násl. tr. řádu důvod k vyloučení policistů z provádění úkonů v trestním řízení.
Stěžovatelovy dohady, zda bylo či nebylo manipulováno s igelitovou taškou obsahující nářadí, a zda trasa, která byla projížděna při vyšetřovacím pokusu ze dne 8. 11. 2006 byla jiná, než o které svědčí výpověď svědka J. D., lze odůvodněně ponechat bez odezvy, neboť první je pouhou spekulací a druhá nemá pro posouzení stěžovatelovy trestní věci zásadní význam.
Shrnutím řečeného je pak zřejmé, že v rovině ústavněprávního přezkumu není důvod pochybovat, že soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. [Ve vztahu k těm konkrétním jednáním, při jejichž objasňování nebyly provedeny důkazy, které by beze vší pochybnosti stěžovatele z předmětné trestné činnosti usvědčovaly, byl obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. řádu.]. I kdyby soudy učiněné závěry mohly být kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobod základních, chráněných ústavním pořádkem".
Na tomto základě je namístě uzavřít, že není opory pro úsudek, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla konkrétně porušena.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu