ECLI:CZ:US:2008:3.US.3063.07.1
sp. zn. III. ÚS 3063/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CE WOOD, a. s., IČ: 60745479, se sídlem Zlínské Paseky 3662, 760 01 Zlín, právně zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem AK se sídlem Karolíny Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze vydaným dne 20. 8. 2007 pod č. j. 3 Cmo 233/2007-619, č. j. 3 Cmo 278/2007-137, č. j. 3 Cmo 228/2007-191, č. j. 3 Cmo 290/2007-1002, č. j. 3 Cmo 289/2007-119, č. j. 3 Cmo 288/2007-137, č. j. 3 Cmo 271/2007-113, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 12. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 4. 1. 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze vydaných dne 20. 8. 2007 pod č. j. 3 Cmo 233/2007-619, č. j. 3 Cmo 278/2007-137, č. j. 3 Cmo 228/2007-191, č. j. 3 Cmo 290/2007-1002, č. j. 3 Cmo 289/2007-119, č. j. 3 Cmo 288/2007-137, č. j. 3 Cmo 271/2007-113, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadenými usneseními ze dne 20. 8. 2007 změnil usnesení soudu prvního stupně v jejich výrocích o nákladech řízení tak, že stěžovatelce jako žalobkyni (v některých případech stěžovatelce jako první žalobkyni a dále druhé žalobkyni) náhradu nákladů řízení nepřiznal, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svých rozhodnutí odvolací soud dovodil, že je to žalobkyně (v některých případech stěžovatelka jako první žalobkyně a druhá žalobkyně), jíž vzniklo právo podle ust. §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na náhradu nákladů řízení, a tomu odpovídá povinnost žalovaných (v některých případech žalovaného) nahradit žalobkyni její náklady. Odvolací soud dále uvedl, že ovšem nemohl přehlédnout, že okolnosti, jak se ze spisu podávají, pro něž žalovaní (žalovaný) ukončili plnění smluv, ležely z valné části mimo jejich vliv a že to byl - navzdory svému postavení a účelu činnosti - Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS"), kdo přispěl podstatnou měrou ke vzniku stavu žalobou vytýkaného, spolu s nikoli jasnými a jednoznačnými zákonnými pravidly úpravy veřejných zakázek. Byl to dopad rozsáhlé živelní katastrofy z ledna 1997, jenž vytvořil nový stav, na který bylo třeba reagovat novými smluvními závazky a vedl také ke zrušení původně vyhlášených zadávacích řízení a následně k vyhlášení zadávacích řízení nových. Podle odvolacího soudu jsou proto pochopitelné důvody, pro něž žalovaní (žalovaný) brojí proti tomu, aby nesli náklady žalobkyň v řízení, v němž žalobní důvody zcela od počátku odmítali a jen v podstatě shodou dalších okolností nastal stav, žalobou žádaný. Odvolací soud na základě uvedeného a s přihlédnutím k dosud proběhlému řízení (včetně fáze o předběžném opatření, v němž žalobkyně neuspěla) - a to i s cílem spravedlivého uspořádání poměrů účastníků z tohoto řízení - dovodil, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž náhradu nákladů řízení žalobkyni (žalobkyním) nepřizná. S použitím ust. §150 o. s. ř. proto odvolací soud rozhodl tak, že žalobkyni (žalobkyním) náhradu nákladů řízení nepřiznal.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se svými jednotlivými podáními (v některých řízeních pak stěžovatelka společně s obchodní společností SOLITERA spol. s r. o.) domáhala toho, aby soud uložil žalovaným zdržet se plnění rámcových smluv na dodávky komplexních lesnických činností, smluv o provádění pěstebních činností a smluv o provádění těžebních činností uzavřených mezi Lesy České republiky, s. p., jako zadavatelem veřejné zakázky na základě výběrového řízení a ostatními účastníky. Jednotlivými podáními vzala stěžovatelka (v některých případech stěžovatelka a obchodní společnost SOLITERA spol. s r. o.) své žaloby zpět, neboť žalovaní formálně ukončili poskytování vzájemného plnění z uvedených smluv, a nastal tak stav žalobou žádaný. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné žaloby byly ve všech případech podány důvodně, domáhala se stěžovatelka, aby příslušné soudy uložily žalovaným v souladu s ust. §146 odst. 2 o. s. ř. povinnost uhradit společně a nerozdílně stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Příslušné prvoinstanční soudy vydaly následně usnesení, kterými rozhodly o zastavení jednotlivých řízení v předmětných právních věcech, a rozhodly dále, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení (v některých případech rozhodly, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení, v jedné právní věci pak soud rozhodl, že stěžovatelka a společnost SOLITERA spol. s r. o. jsou povinny zaplatit náklady řízení žalovaným). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shodně změnil ve všech odvoláním napadených prvoinstančních rozhodnutích výrok o náhradě nákladů řízení tak, že s odkazem na ust. §150 o. s. ř. vyslovil, že žalobci (stěžovatelce) náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Stěžovatelka uvádí, že Vrchní soud v Praze sice konstatoval, že je na místě na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat ust. §146 odst. 2 o. s. ř., vzápětí však poukázal na to, že jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné, pro které žalobkyni (stěžovatelce) nelze právo na náhradu nákladů řízení přiznat. Za důvody zvláštního zřetele hodné považuje Vrchní soud v Praze tu skutečnost, že důvody, pro které žalovaní ukončili plnění smluv, ležely z podstatné části mimo jejich vliv, přičemž poukazuje jednak na to, že ke vzniku stavu žalobou vytýkaného přispěl podstatnou měrou ÚOHS a dále, že v důsledku rozsáhlé živelní katastrofy z ledna 1997 (podle stěžovatelky správně z ledna 2007) došlo ke zrušení původně vyhlášených zadávacích řízení a následně k vyhlášení zadávacích řízení nových. S tímto závěrem vrchního soudu stěžovatelka nesouhlasí a je toho názoru, že role ÚOHS při vzniku a udržování stavu žalobami vytýkaného nebyla zdaleka tak významná, jak uvádí Vrchní soud v Praze, neboť ÚOHS nikterak nenutil žalované k plnění absolutně neplatných smluv. Pokud se pak jedná o živelní katastrofu z ledna 2007, stěžovatelka uvádí, že již pouze z časového porovnání je zřejmé, že živelní katastrofa z ledna 2007 nemohla mít jakýkoli vliv na ukončení plnění žalobami dotčených smluv. Stěžovatelka je přesvědčena, že Vrchní soud v Praze rozhodl o aplikaci ust. §150 o. s. ř. zcela svévolně, když nevytvořil pro účastníky jednotlivých řízení prostor, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř., a nezohlednil při posuzování okolností případně svědčících, resp. nesvědčících pro aplikaci tohoto institutu všechny relevantní skutečnosti. Tím, že soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy, a postupoval rovněž v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka dále namítá, že Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích nijak nezdůvodnil, v čem spatřuje nepřiměřenou tvrdost uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaným. Stěžovatelka uvádí, že v rámci jednotlivých řízení nebyly soudem nikterak zjišťovány ani posuzovány relevantní důvody (např. majetkové poměry žalovaných), jež by mohly vést k aplikaci ust. §150 o. s. ř.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se již ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva zaručeného ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost napadající rozhodnutí o nákladech řízení otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř., podle kterého soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V dané věci je přitom podstatné, že napadená rozhodnutí byla postavena právě na aplikaci ust. §150 o. s. ř., a stěžovatelka obecnému soudu vytýká nesprávnou aplikaci citovaného ustanovení.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele". Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů domnívá, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle ust. §150 o. s. ř. musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Hlediskem je především to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů se nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům.
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ust. §150 o. s. ř., jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (in Bureš, J., Drápal L., Krčmář Z.: Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 7. vydání. Praha. C. H. Beck. 2006, s. 673).
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. O protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. sp. zn. III. ÚS 48/06).
I přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, http://nalus.usoud.cz).
Úvaha obecného soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho aplikaci) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu ust. §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.
Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. §150 o. s. ř.
Žádné z výše popsaných možných pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal a napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Odvolací soud svá rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil; z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl tento soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky ústavně garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny či jiného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Vrchní soud v Praze nevytvořil pro účastníky jednotlivých řízení prostor, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř., a při posuzování okolností případně svědčících, resp. nesvědčících pro aplikaci tohoto institutu neposoudil všechny relevantní skutečnosti. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu před tím, než použije moderační právo podle ust. §150 o. s. ř., dát účastníkům řízení prostor k vyjádření a případnému předložení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí však na přezkoumávaná rozhodnutí vrchního soudu nedopadají. Za situace, kdy zde Ústavní soud (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. §150 o. s. ř., bylo by formalistické, pokud by trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití ust. §150 o. s. ř., a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka své argumenty ve vztahu k výroku prvostupňového rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení uplatnila již ve svém odvolání, ke kterému se žalovaný (druhý žalovaný) vyjádřil; v případech, kdy odvolání podala strana žalovaná, se pak stěžovatelka vyjadřovala k odvolání podanému druhou stranou. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, zda a jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 19, str. 327, viz. též usnesení sp. zn. I. ÚS 288/05).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ve vztahu k tvrzenému porušení článku 90 Ústavy ČR Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu