ECLI:CZ:US:2008:3.US.3202.07.1
sp. zn. III. ÚS 3202/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Mutinou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Pionýrů 2069, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007 sp. zn. 5 To 451/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 104 T 33/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených články 2 odst. 2, 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"), jakož i článku 90 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh návrhu, byl stěžovatel soudem prvého stupně shledán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že (zkráceně řečeno) se záměrem nedostát podmínkám ústní dohody vylákal z poškozeného L. Š. mobilní telefon Nokia N70 se SIM kartou účastnického čísla a následně tento telefon užíval k běžné denní potřebě, aniž však v rozporu s výše uvedenou dohodou s poškozeným hradil náklady spojené s provozem telefonu. Takto měl až do doby, kdy byla SIM karta poškozeným zablokována, poškozenému způsobit škodu v celkové výši 20 161,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k náhradě škody.
Zásadní porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy dle jeho názoru náležitým způsobem nereagovaly na jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka, který mohl podpořit obhajobu stěžovatele. Stěžovatel odkázal na protokol o veřejném zasedání před odvolacím soudem, z nějž je zřejmé, že stěžovatel navrhoval výslech svého syna J. K., který dle stěžovatele může potvrdit předávání peněz za náklady spojené s provozem mobilního telefonu poškozenému, jemuž byl dle tvrzení obhajoby uvedený svědek přítomen. Stěžovatel dále upozornil na notářsky ověřené čestné prohlášení J. K., jež odvolací soud na žádost obhájce přečetl a založil do spisu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu nelze prakticky najít žádnou zmínku, kterou by se odvolací soud s navrženým důkazem vypořádal, ač bylo na místě, aby odvolací soud navržený důkaz buď provedl a řádně jej vyhodnotil nebo aby ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč jej provádět nebude. Za situace, kdy se tak nestalo, lze mít dle názoru stěžovatele za to, že se jedná o případ tzv. opomenutého důkazu ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu.
V další části své argumentace stěžovatel brojil proti vlastní důvodnosti jeho trestního stíhání, jímž dle jeho názoru bylo suplováno řízení občanskoprávní. Zdůraznil, že i kdyby nesplnil svůj závazek z ústní dohody s poškozeným, nedokazuje to ještě naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dle názoru stěžovatele totiž nebylo prokázáno, že uvedenou dohodu s poškozeným uzavřel v úmyslu neposkytnout poškozenému smluvené plnění nebo je neposkytnout v požadovaném rozsahu. Stěžovatel přitom odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Ústavním soudem vyslovený princip trestního stíhání jako ultima ratio.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
Problematice tzv. opomenutých důkazů se Ústavní soud ve své judikatuře věnoval již opakovaně (viz i stěžovatelem citované nálezy I. ÚS 74/06, IV. ÚS 802/02, III. ÚS 51/96, dále např. rozhodnutí ve věcech III. ÚS 359/05, III. ÚS 139/05, I. ÚS 549/2000 a řadu dalších, dostupných www.judikatura.cz a http://nalus.usoud.cz), přičemž vyslovil zásadu, že je povinností obecných soudů reagovat na uplatněný důkazní návrh účastníka řízení; pokud soud návrhu nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů se tak stalo. Do kategorie tzv. opomenutých důkazů lze zařadit i situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (např. je-li takový důkazní návrh v odůvodnění rozhodnutí zmíněn zcela okrajově či obecně způsobem neodpovídajícím povaze a závažnosti daného důkazu). V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné (viz rozhodnutí ve věcech I. ÚS 425/97 či III. ÚS 1775/07).
V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že se o případ tzv. opomenutého důkazu, jež by zakládal rozpor napadených rozhodnutí s citovanými články Listiny a Úmluvy, nejedná. Ač soud odvolací v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 10. 2007 uvedenému důkaznímu návrhu na výslech syna stěžovatele žádnou pozornost nevěnoval, je třeba poukázat na skutečnost, že se s tímto důkazním návrhem vypořádal obecný soud již v rozhodnutí prvoinstančním, a to způsobem zcela vyčerpávajícím. Tento soud uvedený návrh jako nadbytečný zamítl s ohledem na skutečnost, že stěžovatel výslech zmíněného svědka navrhl až po provedeném dokazování, přestože při prostudování spisu v přípravném řízení neměl žádné další návrhy na doplnění dokazování. Obecný soud dále připomněl, že se stěžovatel o svém synovi, který měl být údajně přítomen předávání peněz mezi stěžovatelem a poškozeným (popř. prostředníkem mezi oběma jmenovanými), nikdy nezmínil ani ve své výpovědi v přípravném řízení ani u hlavního líčení. Obecný soud dále zohlednil samu skutečnost, že navržený svědek je synem stěžovatele a dospěl k závěru, že by výpověď tohoto svědka nemohla na skutkových zjištěních soudu prvého stupně nic změnit. Takovýto postup obecného soudu lze považovat za plně souladný s výše uvedenými zásadami dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud ovšem musí vytknout soudu odvolacímu, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval žádný prostor opětovanému návrhu stěžovatele na provedení důkazu, ani čestnému prohlášení, jež bylo během veřejného zasedání přečteno a založeno do spisu. I přesto, že se jednalo o důkazní návrh již odmítnutý jako irelevantní soudem prvého stupně, měl odvolací soud povinnost na tento návrh, včetně čestného prohlášení svědka, v odůvodnění svého rozhodnutí přinejmenším stručně reagovat. Toto pochybení odvolacího soudu však nedosahuje takové intenzity, aby odůvodňovalo kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem. K takovému kroku totiž Ústavní soud, věren zásadě sebeomezení, přistupuje jen tehdy, pokud lze ve věci reálně očekávat rozhodnutí obecných soudů stěžovateli příznivější. Tak tomu ale v projednávaném případě není. Z kontextu celé řady dalších skutečností, jež v řízení před obecnými soudy vyšly najevo a jež jsou podrobně zhodnoceny v odůvodnění napadených rozhodnutí, je zřejmé, že případný výslech syna stěžovatele nelze považovat za důkaz, jež by mohl obecný soud vést ke změně skutkových zjištění a tím i trestněprávní kvalifikace případu ve prospěch stěžovatele, neboť již soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a tyto důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Zásadní je ovšem fakt, že se s tímto důkazním návrhem zevrubně vypořádal již soud nalézací, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
Pokud jde o další část argumentace stěžovatele, Ústavní soud může odkázat na svou judikaturu, ostatně stěžovatelem zmiňovanou, podle níž trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, která má soukromoprávní základ, je třeba považovat za krajní právní prostředek, jenž nemůže zásadně nahrazovat ochranu práv a oprávněných zájmů individuálních (viz publikované nálezy sp. zn. I. ÚS 84/99, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 445/05, rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 741/06, III. ÚS 8/03). Jak Ústavní soud zdůraznil, je nepřijatelné, aby ochranu subjektivních práv jednotlivce, k níž má docházet na bázi civilního práva, primárně přebíraly orgány činné v trestním řízení. Zároveň Ústavní soud opakovaně deklaroval, že v rámci českého právního řádu nelze dovodit subjektivní právo na trestní stíhání jiného (v nedávné době viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06). Jak sám stěžovatel ve své argumentaci správně podotýká, pod normy trestního práva nelze bez dalšího podřazovat případy nedodržení závazků ze smluv občanskoprávního charakteru. Ústavní soud však neshledal, že by se o takovýto nesprávný postup obecných soudů, zakládající rozpor s kautelami práva ústavního, jednalo v projednávané věci.
V trestní věci stěžovatele je ve výše uvedeném ohledu klíčovou otázka náležitého zjištění subjektivní stránky trestného činu, konkrétně zavinění ve formě úmyslu. Jako každý znak skutkové podstaty trestného činu jsou i znaky subjektivní stránky předmětem dokazování, byť okolnosti subjektivního charakteru lze často dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k okolnostem subjektivním (blíže srov. např. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, str. 157 a judikaturu obecných soudů tam citovanou). Uvedeným způsobem postupovaly i obecné soudy v projednávané věci, jež na základě prokázaného chování stěžovatele dovodily závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu, o němž nelze mít důvodné pochybnosti. Na tomto místě lze odkázat jak na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu, jenž danou otázku zavinění k námitkám stěžovatele přehledně shrnuje, tak samozřejmě i na podrobné odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu nalézacího. Dle obecných soudů je stěžovatel z úmyslného spáchání trestného činu usvědčován nejen výpověďmi poškozeného Š. a svědka D., ale i zprávami společnosti Vodafone Czech Republic, jakož i dalšími okolnostmi, v napadených rozhodnutích zmíněnými. Naopak obhajobu stěžovatele obecné soudy shledaly odůvodněně jako rozporuplnou.
Nalézací soud především poukázal na rozpory ve výpovědích stěžovatele v přípravném řízení a u hlavního líčení, a to jak ohledně částky, za níž si dle vlastního vyjádření předmětný mobilní telefon od poškozeného zakoupil, tak i ohledně toho, komu údajně platil již uvedené náklady na provoz mobilního telefonu. Tyto rozpory nebyl stěžovatel s to jakkoli smysluplně vysvětlit. Soudy vzaly za prokázané, že uvedený mobilní telefon byl stěžovateli toliko zapůjčen pod podmínkou, že stěžovatel bude hradit pravidelné měsíční náklady na provoz telefonu. Skutečnost, že měl stěžovatel od samého počátku úmysl uvedené náklady nehradit, vyplývá, jak odvolací soud zdůrazňuje, z toho, že stěžovatel hned následující den po aktivaci tzv. SIM karty požádal u operátora o změnu telefonního čísla, opětovně kontaktoval oddělení péče o zákazníky s prosbou o urychlenou změnu telefonního čísla, přičemž tak činil bez vědomí poškozeného, na nějž byly telefony registrovány. Záhy po změně telefonního čísla stěžovatel v rozporu s dohodou s poškozeným provedl změnu tarifu volání. Mobilní telefon stěžovatel poškozenému nikdy nevrátil. Z tohoto chování stěžovatele obecné soudy dovodily, že zjevně musel být od samého počátku přinejmenším srozuměn s tím, že dohodnuté náklady za provoz mobilního telefonu hradit nebude. Citovanou argumentaci lze i dle názoru Ústavního soudu mít za logickou a věcně přesvědčivou, dostatečně prokazující subjektivní stránku trestného činu a vcelku jasně z ní vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k takovým pochybením, jež by zakládala porušení základních práv stěžovatele, garantovaných výše citovanými články Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu