ECLI:CZ:US:2008:3.US.709.08.1
sp. zn. III. ÚS 709/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. I. K. a 2/ Ing. A. K., zastoupených JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, č.j. 12 Co 653/2005-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé (dále též "stěžovatelka 1/" a "stěžovatel 2/") se žalobou domáhali, aby byla vedlejšímu účastníkovi J. H., uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit jim částku 198 496,50 Kč z titulu vzájemného vypořádání závazků po zániku dříve založeného sdružení. Tvrdili, že stěžovatel 2/ s vedlejším účastníkem uzavřel dne 27. 12. 1991 smlouvu o sdružení, která byla "ukončena" dohodou ke dni 1. 4. 1995; co do aktivní legitimace stěžovatelky 1/ poukazovali na to, že do sdružení (jako manželé) vkládali společné prostředky, a to až do 18. 7. 2001.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č.j. 5 C 333/99-52, žalobu zamítl. Vycházel z toho, že vedlejší účastník listinu, obsahující smlouvu o sdružení nepodepsal, a dovodil, že obsah tvrzené (ústně uzavřené) smlouvy o sdružení je pochybný, a podnikání stěžovatele 2/ a vedlejšího účastníka "co do vzájemné koordinace činností" není náležitě prokázáno.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že stěžovatel 2/ a vedlejší účastník byli účastni sdružení, avšak došlo-li k jeho zániku 1. 4. 1995, promlčecí lhůta pro uplatnění souvisejících majetkových nároků uplynula dne 1. 4. 1998 (§841 obč. zák. ve spojení s §101 téhož zákona). Stěžovatelka 1/ zahájila předmětné řízení žalobou doručenou Okresnímu soudu v Třebíči až dne 31. 3. 1999 a soud prvního stupně připustil přistoupení stěžovatele 2/ do řízení na straně žalující (§92 odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 14. 12. 2004. Vedlejší účastník přitom námitku promlčení včas vznesl a její uplatnění není ani v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jak stěžovatelé namítali.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2007, č.j. 28 Cdo 3268/2006-112, jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], neboť shledal, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
V ústavní stížnosti stěžovatelé opětovně namítají, že odvolací soud měl náležitě posoudit námitku promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem, z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Poukazují na to, že vedlejšímu účastníkovi byla v rámci (jiného) řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíčí pod sp. zn. 10 C 1128/97 přiznána pohledávka z titulu nedoplatku kupní ceny za označenou část nemovitosti, a ten je "chce poškodit tím, že by za prodanou část nemovitosti dostal zaplaceno dvakrát"; poprvé na podkladě výsledku výše zmiňovaného řízení, podruhé peněžními prostředky vloženými stěžovatelkou 1/ na účet sdružení, k němuž "nemohla mít jiný důvod než úhradu části kupní ceny".
Odvolacímu soudu též vytýkají, že nevyvodil závěr z toho, že až do dne 18. 7. 2001 stěžovatel 2/ hradil dluhy vzniklé z činnosti sdružení ze společných prostředků jich obou.
Bez významu přitom údajně nemusí být ani "novela obchodního zákoníku provedená z. č. 370/2000 Sb. a účinná od 1. 1. 2001".
Dovolací soud, jehož usnesení není ústavní stížností napadeno, podle stěžovatelů nevěnoval adekvátní pozornost posouzení vztahu stěžovatele 2/ a vedlejšího účastníka, resp. aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 33, str. 235 a násl.).
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Především platí, že obecné soudy své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jejichž úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Výklad rozhodných podmínek závěru, že výkon práva vedlejšího účastníka (vznesení námitky promlčení) je "v rozporu s dobrými mravy" (§3 odst. 1 obč. zák.), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je však až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
V takto vymezeném ústavněprávním kontextu však není přesvědčivé námitky proti závěru, jejž vyslovil odvolací soud, že stěžovateli 2/ "nic nebránilo uplatnit včas svůj nárok u soudu a to, že patrně spoléhal (bez přiměřeného důvodu) na řešení určitých, mezi účastníky sporných otázek v rámci jiného soudního řízení, nelze ve vztahu ke vznesené námitce promlčení kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy".
Ačkoli není vyloučeno, že soud odepře účinky vznesené námitky promlčení právě s argumentem rozporu s dobrými mravy, jeho uplatnění nutno mít - se zřetelem k povaze institutu promlčení - za vskutku mimořádné, a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu odpovídající podmínky byly v dané věci splněny.
Jejich výjimečnost připomenul odvolací soud poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, což není od věci s tím, že ve vztahu k námitce promlčení tam řečené logicky platí tím spíše.
Námitka, že stěžovatel 2/ až do dne 18. 7. 2001 "hradil dluhy vzniklé z činnosti sdružení ze společných prostředků žalobců", jakož i poukaz na pozdější "novelu obchodního zákoníku" (účinnou od 1. 1. 2001) pak nemohou jakkoli otřást úsudkem, že běh promlčecí lhůty skončil uplynutím dne 1. 4. 1998.
Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyložil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již Nejvyšší soud představuje; ostatně nad tento rámec se i poctivě vyjádřil k právnímu posouzení věci a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat. Přiléhavě pak doplnil závěry odvolacího soudu i ve vztahu k nárokům tvrzeným stěžovatelkou 1/, jež adekvátně ukotvil v jejím postavení "třetí osoby" (§835 odst. 2 obč. zák.), a odůvodnil podrobně úsudek, že též její subjektivní právo, pakliže by existovalo, bylo promlčeno.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu