ECLI:CZ:US:2008:3.US.93.08.1
sp. zn. III. ÚS 93/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ E. J., 2/ J. O. a 3/ Ing. P. J., zastoupených JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2007, č.j. 22 Co 256/2007-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek krajského soudu, neboť jím podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č.j. 4 C 618/2001-287, rozhodl o žalobě stěžovatelů proti žalovaným 1/ BOTAS, a. s., se sídlem ve Skutči, Smetanova 842, a 2/ Botana XCT, s.r.o., se sídlem v Poličce, Hegerova 945, (dále též "prvnímu", resp. "druhému vedlejšímu účastníku") tak, že:
1/ "žaloba se v části, kterou se žalobci domáhali vůči prvému žalovanému vydání nemovitostí, a to pozemkové parcely č. 965/3 - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 493 m2 a budovy bez č. p./č. e. - výroba na témže pozemku, pozemkové parcely č. 965/4 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 406 m2 a budovy bez č. p./č. e. - výroba na témže pozemku, pozemkové parcely č. 965/5 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 123 m2 a budovy bez č. p./č. e. - výroba na témže pozemku, pozemkové parcely č. 2373 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 94 m2 a budovy bez č. p./č. e. - výroba na témže pozemku, zapsaných na listu vlastnictví č. 1490 pro obec a k.ú. Polička do jejich podílového spoluvlastnictví, zamítá" (výrok I.), a
2/ "žaloba se v části, kterou se žalobci domáhali vůči druhému žalovanému určení, že vlastníky domu č.p. 345 na st. p. č. 965/1 a st. p. č. 965/1, vše v obci a k.ú. Polička, byli M. Z. ke dni svého úmrtí dne 18. 4. 1980 v rozsahu jedné poloviny a J. Z. ke dni svého úmrtí dne 9. 4. 1981, v rozsahu jedné poloviny, zamítá" (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Ohledně žalobního návrhu na vydání nemovitostí (respektive na uzavření dohody o vydání věci) odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) konstatoval, že "privatizovaný majetek včetně způsobu a rozsahu vypořádání restitučních nároků žalobců (stěžovatelů) ve vztahu k nemovitostem v Poličce byl jednoznačně vymezen v samotném rozhodnutí o schválení privatizačního projektu" společnosti Botana Skuteč, a. s. (nyní BOTAS, a. s.) Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 3. 4. 1992, a toto rozhodnutí počítalo též s privatizací nemovitostí nárokovaných stěžovateli.
Není proto určující, že v samotném privatizačním projektu, který "je třeba považovat za součást rozhodnutí o privatizaci", "již nebyly dále řešeny sporné nemovitosti, a tudíž v něm absentovalo i ... vymezení jejich účetní hodnoty". Ku podpoře tohoto závěru odvolací soud uvedl, že podle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákona č. 92/1991 Sb."), rozhodnutí o privatizaci nepodléhají "obecnému režimu neplatnosti či neúčinnosti právních úkonů", resp. "režimu rozhodnutí vydaných ve správním řízení", v důsledku čehož se v daném řízení neotevírá možnost jejich přezkumu.
Odvolací soud též poukázal na odůvodnění (v předmětné věci vydaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, č.j. 29 Cdo 898/2000-194, podle něhož "je-li privatizována majetková účast státu v již před tím vzniklé akciové společnosti, je v již vydaných akciích materializován příslušný hmotný majetek včetně věcí nemovitých, a po vydání akcií nelze již proto vydat věci, neboť ty již byly privatizovány do formy akcií a nejde proto o majetek státní, nýbrž o majetek soukromoprávního subjektu - akciové společnosti".
Jelikož rozhodnutí o privatizaci ze dne 3. 4. 1992, navzdory výše "naznačeným nedostatkům", "dopadá na sporem dotčený majetek", uplatní se podle odvolacího soudu právní názor Nejvyššího soudu, že nelze uspokojit restituční nárok vydáním věcí, a tudíž stěžovatelům "zůstává nárok na vydání akcií vůči Ministerstvu financí ČR", na něž odpovídající povinnost přešla podle §2 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky.
Odvolací soud též podotkl, že je třeba na střet restituce a privatizace nahlížet dle článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., a tedy že "je zde zákonná překážka pro vydání nemovitostí" stěžovatelům.
Ohledně žalobního návrhu na určení vlastnictví výše specifikovaných nemovitostí podle obecných občanskoprávních předpisů [§80 písm. c) o. s. ř.] odvolací soud rekapituloval závěry soudu prvního stupně, podle kterého první žalovaný, resp. první vedlejší účastník tyto nemovitosti nabyl vydržením, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, N 31/40 SbNU 257, však konstatoval, že "neshledal důvod pro věcný přezkum rozhodnutí o určovací vlastnické žalobě, neboť nemohl přehlédnout vývoj soudní judikatury v otázce vztahu restitučních nároků a vlastnické žaloby".
Odvolací soud dospěl k závěru, že ať již v rozhodném období stát převzal věc bez právního důvodu ("ujal se držby nemovitosti na základě neplatného právního úkonu") anebo nemovitosti nabyl na základě smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. g) a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.], mohli stěžovatelé takto nastolený stav zvrátit jen v režimu restitučních předpisů, což však v dané věci neučinili.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti setrvávají v přesvědčení, že nemovitosti, jejichž vydání se domáhali, rozhodnutím o privatizaci ze dne 3. 4. 1992 do privatizačního procesu pojaty nebyly. Uvádí, že z kritické věty tohoto rozhodnutí, podle níž "z důvodu nevyřešeného restitučního nároku na závod Polička zůstanou až do soudního rozhodnutí tohoto sporu v majetku Fondu národního majetku ČR akcie ve výši zůstatkové hodnoty tohoto závodu tzn. 7 062 000 Kčs", není zřejmé, zda "se jedná o nárok stěžovatelů či jiných osob, zda se jedná o majetek, který je předmětem žaloby či nikoliv", "proč zrovna akcie v hodnotě 7 062 000 Kč", a že "zejména není zřejmé, zda tento majetek privatizován byl či nebyl", přičemž vyslovují podezření, že "k doprivatizaci došlo až v r. 1996 a to opětovně v rozporu s ust. §20a zákona č. 171/91 Sb.". Stěžovatelé dále podotýkají, že "nebyli uvědomeni ve smyslu §47 odst. 1 zákona č. 92/91 Sb. o rozhodnutí o privatizaci ani o schváleném způsobu a rozsahu vypořádání jejich nároků", a tento způsob "vyřešení" jejich nároku s nimi nebyl projednán. Pokud rozhodnutí o privatizaci, které by se týkalo sporného majetku, nebylo vydáno do 31. 12. 1994 a jejich nároky nebyly vypořádány postupem podle §47 odst. 1 až 3 zákona č. 92/1991 Sb., jsou názoru, že mají nárok na vydání věci ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vztahu k žalobě na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. stěžovatelé bez bližšího odůvodnění dávají najevo, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se nemohou domáhat určení vlastnického práva, jestliže mohli uplatnit nárok na vydání věci podle restitučních předpisů. Zpochybňují (též s poukazem na výzvu Marie Oudové ze dne 12. 3. 1991 adresovanou Ministerstvu pro správu národního majetku a privatizace ČR, která podle jejich názoru "byla schopna narušit či přerušit tvrzenou dobrou víru oprávněné držby druhého vedlejšího účastníka resp. jeho právních předchůdců"), naplnění zákonných předpokladů, aby vlastnické právo bylo vydrženo vedlejším účastníkem prvním.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o. s. ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
K uvedenému jen lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Posuzována z vyložených hledisek ústavní stížnost stěžovatelů neobstojí.
Ústavnímu soudu přísluší soustředit se k úsudku, že nemá rozumnou oporu názor, že ve skutkových zjištěních ohledně věcného dosahu rozhodnutí o privatizaci ze dne 3. 4. 1992 je zahrnut prvek libovůle, a že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelů vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Že výsledek řízení o návrhu na vydání nemovitostí je založen na "extrémním nesouladu" mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, ostatně stěžovatelé ani netvrdí; uznávají, že "Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší hodnocení provedených důkazů a toto ani nežádají".
Nelze ničeho vytknout obecnými soudy (s poukazem na §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.) uplatněnému názoru, že z rozhodnutí příslušného orgánu o privatizaci bylo nutné vycházet.
Jelikož předmětné nemovitosti byly právním předchůdcům stěžovatelů "znárodněny zestátněním na základě vyhlášky ministra průmyslu ze dne 27. 6. 1948, uveřejněné v Úředním listu republiky Československé, v částce 126, pod číslem 1254, položka I, pořadové číslo 53", a "znárodnění bylo provedeno podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945, o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění článku II zákona č. 114/1948, o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků" (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 1994, č.j. 12 Co 677/93-71), jde v posuzované věci o situaci předvídanou v ustanovení §2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zákona č. 92/1991 Sb. (srov. zejména jeho §47).
Poněvadž na obecnými soudy zjištěný skutkový stav nelze aplikovat ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. - jelikož bylo dovozeno, že privatizační proces byl (včetně nároku stěžovatelů) včas dokončen - pak o eventualitě další kolize titulu restitučního a privatizačního (ve prospěch titulu prvního) již uvažovat nelze. Jak bylo výše zaznamenáno, obecné soudy dovodily, že stěžovatelům "zůstává nárok na vydání akcií vůči Ministerstvu financí ČR".
Jen na vysvětlenou stěžovatelům je namístě uvést, že odkaz odvolacího soudu na článek II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. není výstižný. Zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozšířil s časovým odstupem od účinnosti zákon č. 87/1991 Sb. okruh oprávněných osob o další kategorii osob, a tím i rozsah možných restitučních nároků s vědomím, že je třeba chránit i práva a oprávněné zájmy nových vlastníků věcí nabytých v souladu se zákonem o privatizaci. Článek II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. má pak za cíl "ochranu majetku", který byl právě zákonem č. 116/1994 Sb. dodatečně zahrnut do restitucí (což podle údajů z procesního spisu nebyl případ stěžovatelů), přičemž však současně šlo o majetek, s nímž se mohlo až do této doby volně nakládat, tedy i privatizovat jej (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, 281/1998 Sb., N 103/12 SbNU 71, nález ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, N 47/17 SbNU 327). Tato výhrada však na výsledek sporu vliv nemá.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu stěžovatelů na určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů [§80 písm. c) o. s. ř.].
Zůstává nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém vyznění v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení vztahu nároků na vlastnickou obnovu podle restitučních předpisů a nároků na určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů [§80 písm. c) o. s. ř.] vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s .ř., a tedy není dán ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Na tyto závěry (připomenutím nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, N 31/40 SbNU 257), jakož i jemu obdobné, vyjádřené dříve v judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již odvolací soud.
Citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je senát při své rozhodovací činnosti, a tudíž i ve věci posuzované, vázán.
Výhrady stěžovatelů proti závěrům soudu prvního stupně týkající se "dobré víry oprávněné držby druhého vedlejšího účastníka resp. jeho právních předchůdců" zcela míjí prostor, jenž byl pro - toto - posouzení (odvolacím soudem) rozhodný.
Řečeným se dokládá, co bylo již předznačeno, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu