ECLI:CZ:US:2008:4.US.1344.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1344/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem, AK se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008 čj. 9 Cmo 214/2008-80 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 29. 5. 2008, doplněným a opraveným dne 25. 6. 2008, se Ing. V. Š. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze týkající se nepřiznání osvobození od soudního poplatku.
II.
Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Městského soudu v Praze 50 Cm 3/2004 a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 1 548 000,- Kč s příslušenstvím; současně požádal o osvobození od soudního poplatku za žalobu.
Soud prvního stupně dne 2. 1. 2008 návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku za žalobu zamítl; své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
Dne 12. 5. 2008 Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce napadené usnesení potvrdil; shodně se soudem I. stupně neshledal podmínky pro vyhovění návrhu, byť se neztotožnil s jeho názorem ohledně podílu třetích osob na úhradě soudního poplatku.
Ve věci, stejně jako o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, dosud nebylo rozhodnuto.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nepřiznáním osvobození od soudního poplatku obecné soudy porušily základní právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání a své rozhodnutí nedostatečně, nepřesvědčivě, nepřezkoumatelně a tedy i nezákonně odůvodnil. Majetkové poměry rozhodné pro přiznání osvobození od soudního poplatku obecné soudy nesprávně zjistily a posoudily. Stěžovatel poukázal na jiná probíhající řízení před Městským soudem v Praze, v nichž mu osvobození bylo přiznáno.
IV.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při výkladu a aplikaci ust. §138 odst. 1 o. s. ř. nepochybil a k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele tudíž nedošlo. Napadené rozhodnutí vychází z konstantní judikatury, která v rámci posouzení celkových poměrů žadatele o osvobození od soudního poplatku vyžaduje přihlížet k tomu, zda tvrzená (dokládaná) nepříznivá majetková, resp. finanční, situace není případně způsobena okolnostmi majícími původ ve vlastním jednání žadatele, tedy nikoliv vyšší mocí, trestnou činností jiné osoby či dlouhodobou nemocí žadatele či rodinných příslušníků (osob odkázaných na něj výživou). Nad rámec odvolacího řízení byl stěžovatel seznámen s možností požádat o odklad placení soudního poplatku.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s vyžádanými spisy Městského soudu v Praze 14 Cm 7/2004, 3 Cm 113/2004, 37 Cm 41/2004 a 3 Cm 4/2005 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku za žalobu, zejména posouzením jeho poměrů ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož je mu údajně bráněno v přístupu k soudu. Stěžovatel tvrdí porušení základního práva na soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny a principů spravedlivého procesu při odůvodnění soudního rozhodnutí.
Relevantní ustanovení §138 o. s. ř. zní:
"§138
(1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
(2) Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly."
Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatel ve své stížnosti poukázal, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá.
O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy by však na určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, a to zejména s ohledem na jejich znění, které zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím tato ustanovení zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení o občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Právní stát si proto lze jen stěží představit bez možnosti přístupu k soudům v občanskoprávních záležitostech.
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu.
V nálezu IV. ÚS 289/03 [Sb. n. u., sv. 34, str. 281 (283-284)], Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že: "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.
V případě stěžovatele nalézací soud dospěl k závěru, že: "nesluší se žalovanému přiznati dobrodiní ust. §138 odst. 1 o. s. ř.", neboť na jeho straně předpoklady pro osvobození od soudního poplatky nejsou dány, a toto své zjištění náležitě odůvodnil. Se závěry nalézacího soudu se v podstatné části ztotožnil i odvolací soud. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily; tomu, že by v posuzované věci byly stěžovatelem kritizované právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nic také nenasvědčuje. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro svůj zásah.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu