ECLI:CZ:US:2008:4.US.2441.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2441/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. března 2007 č. j. 7 C 95/2005-41, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. července 2007 č. j. 60 Co 215/2007-64 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2008 č. j. 22 Cdo 4571/2007-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. září 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích práv garantovaných čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 7 C 95/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne 5. dubna 2005 domáhala po JEDNOTĚ, spotřebním družstvu Kroměříž (dále jen "vedlejší účastník řízení") zaplacení 28 230,- Kč s přísl. z důvodu nezaplacení kupní ceny dohodnuté v kupní smlouvě o prodeji pozemku p. č. st. 58/2 k. ú. Litenčice, uzavřené mezi účastníky dne 25. listopadu 2003. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 6. března 2007 č. j. 7 C 95/2005-41 žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne ze dne 26. července 2007 č. j. 60 Co 215/2007-64 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak stěžovatelkou podané dovolání odmítl usnesením ze dne 10. července 2008 č. j. 22 Cdo 4571/2007-101 jako nepřípustné. Své rozhodovací důvody opřel Nejvyšší soud v daném případě o konstatování, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího je v souladu s obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 i v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 s tím, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními."
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům a svými rozhodnutími zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Svoji argumentaci vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Dále uvedla, že ve věci rozhodující soudy se při své rozhodovací činnosti vůbec nezabývaly tzv. euronovelou Ústavy a nerespektovaly ani čl. 10 Ústavy a čl. 87 Smlouvy o založení Evropských společenství.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s tvrzením stěžovatelky, dle něhož obecné soudy interpretovaly relevantní rámec podústavního práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejími shora označenými ústavně zaručenými základními právy, nelze souhlasit. Konsekvence, jež vyvodily z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jsou totiž naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou rozhodovací důvody napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat.
V návaznosti na to, že prakticky veškeré námitky navrhovatelky byly předmětem posouzení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 755/06, v nynějším případě rozhodující senát odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06, s jehož obsahem se ztotožňuje. Předmětný pozemek vedlejší účastník nabyl ex lege a z toho důvodu, mají-li být v těchto intencích pojaté úvahy konzistentní, i žaloba na plnění z neplatné smlouvy byla následně zamítnuta zcela důvodně. Řečeno poněkud jiným způsobem, právní závěry plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 takto ohledně právních úvah předurčují rovněž výsledek předmětného řízení o žalobě na plnění (srov. obdobně kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 210/08 a sp. zn. III. ÚS 1952/08 in http://nalus.usoud.cz).
Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze při tom ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Ústavní stížnost byla posouzena zcela shodně s judikaturou Ústavního soudu uvedenou v řadě rozhodnutí, ve kterých byla stěžovatelka účastníkem řízení a která jsou stěžovatelce známa (srov. rozhodnutí ve věci III. ÚS 1952/08, II. ÚS 2194/08, II. ÚS 2423/08 in http://nalus.usoud.cz.).
Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud dále uvádí, že pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti pokoušela vést obranu svého zájmu skrze poukazy na tzv. euronovelu Ústavy, čl. 10 Ústavy a čl. 87 Smlouvy o založení ES, ačkoliv tuto obranu neuplatňovala před obecnými soudy, nemohl ji Ústavní soud akceptovat, neboť tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 244/05 in http://nalus.usoud.cz).
Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
K namítanému porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů a vázanost soudce zákonem, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu