ECLI:CZ:US:2008:4.US.2701.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2701/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 10. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 ve věci ústavní stížnosti města Hulína proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-73, kterým bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti příkazu soudního exekutora o úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu v Kroměříži jako účastníka řízení a Mgr. J. H., soudního exekutora, a JUDr. M. M., advokátky, správkyně konkursní podstaty úpadce Pily Rajnochovice, s. r. o., jako vedlejších účastníků řízení.
Usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-73 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nerespektováním právního názoru Ústavního soudu porušil Okresní soud v Kroměříži v uvedeném řízení též čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou osobně k Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jím měly být porušeny i základní principy právního státu zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
2. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 1. 2007 č. j. 12 Nc 3103/2007-5 byla proti stěžovateli (v řízení před obecnými soudy povinnému) nařízena exekuce na jeho majetek k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 21 300 000 Kč s 20% úrokem z prodlení z částky 21 300 000 Kč od 1. 3. 2003 do zaplacení a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.
3. Vedlejší účastník Mgr. J. H., soudní exekutor, vydal dne 23. 2. 2007 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 30/07-71, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby mu uhradil náklady exekuce vzniklé dosud v exekučním řízení, které se ke dni vydání tohoto rozhodnutí skládaly z odměny exekutora ve výši 1 250 000 Kč, náhrady za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 238 165 Kč.
4. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele podle §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, proti uvedenému příkazu exekutora o úhradě nákladů exekuce tak, že napadené rozhodnutí soud jako věcně správné potvrdil (soud ho však nesprávně ve výroku označil jako "další" příkaz, ten však byl vydán až dne 28. 2. 2007). Soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí exekutora splňuje veškeré náležitosti uvedené v §88 odst. 2 exekučního řádu a je řádně odůvodněno.
III.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na dle jeho názoru nepochopitelné preferování formalistického pojetí zákona, neboť se soud zaměřil pouze na posuzování náležitostí příkazu uvedených v §88 odst. 2 exekučního řádu a přitom opomenul, do jaké míry se exekutor podílel na vymožení plnění. V této souvislosti odkázal na vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční tarif") a na názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.). Stěžovatel byl od počátku ochoten zcela dobrovolně, bez součinnosti exekutora oprávněné plnit a za tím účelem se s ní také sešel. V projednávaném případu považoval vliv exekutora na vymožené plnění za nulový. Stěžovatel si k úhradě dluhu vzhledem ke stavu obecního rozpočtu musel vzít úvěr. Podle ustanovení §85 písm. j) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), (dále jen "zákon o obcích") je pouze zastupitelstvu svěřeno rozhodování o uzavření smlouvy o přijetí úvěru. Stěžovatel argumentoval povinným postupem při svolávání zastupitelstva, zejména nutností vypracování pořadu jednání, vyvěšení informace o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání. V případě, kdy se obec rozhodne vzít si úvěr, je povinna vyhlásit výběrové řízení dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), které je také vázáno lhůtami pro podání nabídek či uplatnění opravných prostředků. Výběrové řízení mezi peněžními ústavy bylo uzavřeno 8. 2. 2007 a následně byla celá vymáhaná částka zaplacena. To, že exekutor nepřispěl k vymožení žádné částky, dovodil stěžovatel i z toho, že jako způsob vymáhání pohledávky zvolil prodej nemovitostí, přestože závazek byl uhrazen z avizované úvěrové smlouvy.
6. Okresní soud v Kroměříži ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 11. 2007 uvedl, že vycházel z ustanovení §5 odst. 1 věty druhé exekučního tarifu, tj. že za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal rozhodnutí podle §44 odst. 2 exekučního řádu. Není tedy rozhodující, zda povinný po nařízení exekuce plnil dobrovolně, či zda exekutor vymohl plnění v rámci exekuce.
7. Vedlejší účastník Mgr. J. H., soudní exekutor, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 11. 2007 nejprve podrobně zrekapituloval celý průběh exekuce od jejího nařízení shora uvedeným usnesením okresního soudu až po napadené usnesení. Cílem stěžovatele je dle jeho názoru pouze získat majetkovou výhodu, a to tím, že soudnímu exekutorovi nebude částečně nebo zcela přiznána jeho odměna. Vedlejší účastník od počátku vyvíjel poměrně rozsáhlou exekuční činnost směřující k vydobytí pohledávky. I když v rámci součinnosti měl dostatek údajů k obstavení účtů stěžovatele, nezvolil tuto formu, aby neochromil činnost stěžovatele, a raději zvolil formu exekuce prodejem nemovitostí. Stěžovatel věděl o existenci svého dluhu již od roku 2003 a rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 14. 9. 2006. Až důsledným postupem správkyně konkursní podstaty (oprávněné) a soudního exekutora byl stěžovatel donucen obstarat si finanční prostředky a dluh uhradit. Stěžovatel začal jednat až po nařízení exekuce. Také vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že závazek byl splněn zcela dobrovolně, bez součinnosti exekutora, neboť k plnění došlo po vydání usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, po doručení výzvy soudního exekutora ke splnění povinnosti a marném uplynutí lhůty stanovené v této výzvě, po vydání exekučních příkazů k provedení exekuce prodejem nemovitostí, které byly povinnému doručeny dne 23. 1. 2007, a po osobním jednání povinného s exekutorem v sídle povinného. Snahou stěžovatele je řízení prodlužovat, což se projevuje i v podávání všech dostupných procesních prostředků. Z těchto skutečností dovodil nedůvodnost ústavní stížnosti.
8. V replice k vyjádření soudního exekutora stěžovatel znovu zdůraznil povinnosti uložené mu zákonem o obcích a zákonem o veřejných zakázkách. Zpochybnil postupy exekutora jako nezvykle rychlé a odmítl tvrzení, že by se v řízení dopouštěl obstrukcí.
9. Účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
10. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen ověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu.
11. V tomto směru zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou k jejímu podání oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o přípustný návrh nevykazující rysy zjevné neopodstatněnosti; bylo proto možno přistoupit k posouzení její důvodnosti.
V.
12. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 12 Nc 3103/2007, spis soudního exekutora Mgr. J. H. sp. zn. 030 EX 30/07 a po zhodnocení skutkových a právních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná je.
13. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to je případ stěžovatele.
14. Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelovými argumenty upínajícími se ke specifickému právnímu postavení obcí; ty nemohou rychle reagovat na potřebu úhrady závazků, jsouce vázány procesními postupy zakotvenými v zákoně o obcích a v zákoně o veřejných zakázkách.
15. Ze spisu vyplynulo, že výrokem I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005 č. j. 1 Cm 17/2004-71 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci 21 300 000 Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento výrok byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006 č. j. 5 Cmo 456/2005-106, který nabyl právní moci 19. 12. 2006.
16. I když rozhodnutí ukládající stěžovateli povinnost zaplatit určitou částku nabylo právní moci až více jak tři měsíce po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, nelze uznat argumenty, že se stěžovatel na tuto povinnost potvrzenou rozhodnutím odvolacího soudu nemohl připravit. Již po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně mu reálně hrozilo uložení této povinnosti, po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byla již tato povinnost najisto postavena a stěžovatel mohl započít s přípravou na splnění povinnosti. Exekuce byla nařízena usnesením okresního soudu ze dne 10. 1. 2007. Až do této chvíle mohl stěžovatel splnit své povinnosti, aniž by mu hrozily náklady exekuce. Nelze klást k tíži exekutora, že ještě téhož dne zaslal povinnému výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, a to do tří dnů od doručení této výzvy č. j. 030 EX 30/07-9, a následně začal činit úkony směřující k vymožení exekuované částky. Z těchto důvodů shledal Ústavní soud neopodstatněnými stěžovatelova tvrzení upínající se k údajné nemožnosti zaplatit exekuovanou pohledávku dříve.
17. Napadené rozhodnutí je však přesto zatíženo protiústavností, a to ze dvou níže uvedených důvodů.
18. Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 271/96, III. ÚS 170/99, IV. ÚS 1007/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 24, svazek 18, nález č. 96, svazek 46, nález č. 145).
19. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá tato povinnost i ve vztahu k rozhodnutí obecného soudu o námitkách proti příkazu k úhradě exekuce; zejména je soud povinen uvést, jaké úvahy ho vedly k jím použitému výkladu aplikované normy, stejně jako se přesvědčivě vypořádat se všemi výhradami proti příkazu v námitkách proti němu uplatněnými (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 630/03, II. ÚS 336/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 162, svazek 38, nález č. 170).
20. Shora uvedeným požadavkům nemůže vyhovět napadené rozhodnutí, jehož odůvodnění sestává z jedné obecné věty o tom, že soud rozhodnutí exekutora přezkoumal. Z toho vyplývá, že okresní soud svým rozhodnutím vykazujícím znaky libovůle porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Stěžovatel ve svých námitkách vyjádřil přesvědčení, že stanovená odměna je v rozporu s dobrými mravy. I když na toto tvrzení částečně reagoval již Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 19. 4. 2007 č. j. 16 Co 235/2007-65, kterým odmítl odvolání stěžovatele proti nařízení exekuce, bude namístě, aby se v novém projednání věci okresní soud s uvedenou námitkou alespoň stručně vypořádal.
22. Stěžejním pochybením okresního soudu v projednávané věci však je nereflektování judikatury Ústavního soudu při aplikaci protiústavní (a navíc zrušené) normy. Ústavní soud přijal dne 1. 3. 2007 plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.), kterým mimo jiné zrušil ustanovení §5 odst. 1 věty druhé exekučního tarifu, jehož se okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dovolává. Okresní soud tedy ve svém rozhodnutí ze dne 3. 9. 2007 aplikoval protiústavní normu zrušenou s účinností k 27. 4. 2007 (vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů).
23. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 mimo jiné uvedl: "Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy.".
24. Uvedený nález pléna Ústavního soudu tak značně reviduje dosavadní použití ustanovení §11 odst. 2 exekučního tarifu, na základě kterého byl námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán. K možnostem postupu obecného soudu do vydání nové podzákonné (či zákonné) právní úpravy se vyjádřila již i odborná literatura [Kasíková, M., a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář, Praha, C. H. Beck, 2007, s. 303-305, 451]. V souladu se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu se bude muset soud zabývat exekuční činností soudního exekutora v projednávaném případu. Z vyžádaného exekutorského spisu je zřejmé, že exekutor v souladu se svými povinnostmi zahájil činnost ihned po vydání usnesení o nařízení exekuce. Jakkoliv Ústavní soud nehodlá vstupovat do hodnocení konkrétních skutkových okolností případu (to je vyhrazeno obecnému soudu), je nucen připomenout, že toto hodnocení a z něho vyplývající právní závěry musí se pohybovat v ústavně konformním rámci. I když tedy je na obecném soudu, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přizná, je jeho povinností učiněný názor ústící do výroku jeho rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu se zákonnou úpravou i judikaturou Ústavního soudu.
25. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy České republiky, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, které musí být nejen ve formální shodě s právními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování nálezu Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě, a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96, III. ÚS 648/2000, III. ÚS 686/04, III. ÚS 561/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 29, svazek 22, nález č. 60, svazek 36, nálezy č. 45 a 54).
26. Souhrnně lze tedy konstatovat, že okresní soud tím, že své rozhodnutí de facto neodůvodnil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále soud aplikací zrušené právní normy a nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu (a to aniž by takovýto postup podepřel adekvátní argumentací - srov. nálezy III. ÚS 252/04, IV. ÚS 301/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16, svazek 47, nález č. 190) porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, což ve svém důsledku vedlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
27. Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.