ECLI:CZ:US:2008:4.US.625.06.2
sp. zn. IV. ÚS 625/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Vlasty Formánkové - ze dne 25. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 625/06 ve věci ústavní stížnosti Komerční banky, a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 113/2006-74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006 č. j. 11 Ca 137/2006-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006 č. j. 8 Ca 169/2005-41 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007 č. j. 5 Afs 139/2006-104 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Ca 109/2007-126, jimiž bylo rozhodováno ve věci tzv. globální celní záruky vystavené stěžovatelkou, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Celního ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 113/2006-74, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006 č. j. 11 Ca 137/2006-79, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006 č. j. 8 Ca 169/2005-41, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007 č. j. 5 Afs 139/2006-104 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Ca 109/2007-126 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
1. Včas podanými ústavními stížnostmi, spojenými ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 625/06-57 ze dne 5. 11. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Dále měla být zkrácena v právu vlastnit majetek zaručeném v čl. 11 Listiny tím, že jí byl vyměřen celní dluh, čili daň a poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, bez zákonného důvodu. Konečně stěžovatelka žádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z podaných ústavních stížností a z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 109/2007, 11 Ca 113/2006, 8 Ca 169/2005 a 11 Ca 137/2006 zjistil Ústavní soud, že předmětné ústavní stížnosti se po obsahové a argumentační stránce shodují se stěžovatelčinými návrhy, o nichž Ústavní soud rozhodl nálezy sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685), sp. zn. III. ÚS 781/06 ze dne 22. 1. 2008 (N 17/48 SbNU 185), sp. zn. III. ÚS 783/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 210/47 SbNU 709), sp. zn. III. ÚS 924/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 211/47 SbNU 733), sp. zn. II. ÚS 107/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 4/48 SbNU 33), sp. zn. III. ÚS 109/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 212/47 SbNU 757), sp. zn. III. ÚS 151/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 213/47 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 319/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 214/47 SbNU 805), sp. zn. IV. ÚS 1329/07 ze dne 8. 1. 2008 (N 1/48 SbNU 3), sp. zn. II. ÚS 1759/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 6/48 SbNU 49), sp. zn. IV. ÚS 666/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 203/47 SbNU 623), sp. zn. IV. ÚS 669/06 ze dne 13. 11. 2007 (N 192/47 SbNU 533), sp. zn. IV. ÚS 624/06 ze dne 13. 11. 2007 (N 191/47 SbNU 527), sp. zn. I. ÚS 819/07 ze dne 22. 10. 2007 (N 167/47 SbNU 195). Rovněž okruh účastníků je téměř totožný s drobnou odchylkou spočívající v tom, že v některých z výše zmiňovaných řízení před Ústavním soudem je účastníkem řízení i Nejvyšší správní soud, zatímco ve zbylých ústavních stížnostech jeho rozhodnutí sice nejsou navrhována ke zrušení, ale svůj odraz nacházejí v rozhodnutích soudu prvního stupně, který byl jeho právním názorem vázán. S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud za nadbytečné reprodukovat skutkové a právní okolnosti projednávané věci.
3. Výjimku činí Ústavní soud toliko v případě vyjádření předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu, ve kterém nad rámec vyjádření předloženého jiným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 319/07 uvádí, že na základě vlastního rozboru příslušných ustanovení celního zákona účinného v rozhodné době a provedených důkazů ve správním a soudním řízení, jakož i na základě rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se právně i skutkově obdobných věcí, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, který je v ústavní stížnosti napaden. Nejvyšší správní soud na svém závěru trvá. Pokud jde o judikaturu Ústavního soudu, o niž opírá svůj právní názor, odkazuje na odmítavá usnesení Ústavního soudu ve skutkově a právně podobných věcech (byť v ústavní stížností napadeném rozsudku nezmiňovaná) sp. zn. I. ÚS 537/98 ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. III. ÚS 144/99 ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 281/99 ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 291/2000 ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 129/2000 ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 130/2000 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 340/01 ze dne 1. 11. 2001 a sp. zn. II. ÚS 537/98 ze dne 21. 12. 1999 (usnesení dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže Ústavní soud dospěl v uvedených věcech k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelů nebylo zasaženo, ovlivnil tak i následnou rozhodovací praxi, neboť vyslal jasnou zprávu, že v ní lze pokračovat. Při plnění úlohy svěřené mu Ústavou České republiky a zákonem nepostupoval by tak, že by ve skutkově a právně obdobných věcech některé ústavní stížnosti usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné a některým by nálezem vyhověl, aniž by rozdílnost rozhodovací praxe v uvedených věcech vysvětlil a odůvodnil, ale pouze konstatoval, že se svými usneseními necítí být vázán. Nejvyšší správní soud má za to, že rozhodovací praxe zavazuje, a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podle svého uvážení, neboť je mu znám nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06.
4. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci a poněvadž účastníci s tímto postupem souhlasili, Ústavní soud od konání ústního jednání ve věci podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil.
5. Ústavní stížnosti byly shledány opodstatněnými.
6. Stran důvodů, pro které Ústavní soud vyhověl stěžovatelčině návrhu žádajícímu kasaci v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, odkazuje Ústavní soud na nálezy citované v odstavci 2 tohoto rozhodnutí, neboť nemá důvod, proč by se od právního posouzení v nich obsaženého odchyloval, a to jednak proto, že nenalezl žádné okolnosti, které by projednávanou věc odlišovaly od procesního postupu posuzovaného v citovaných nálezech, a opodstatňovaly tak zaujetí jiného právního názoru, a jednak (především) proto, že takto nálezově traktované závěry necítí potřebu, maje je za správné, jakkoli korigovat.
7. Pokud Nejvyšší správní soud argumentoval starší judikaturou Ústavního soudu, v níž byl ve věcech skutkově a právně obdobných přijat závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, odkazuje Ústavní soud především na odstavce 38 a 40 výše zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06.
8. Jinými slovy, kvalitní a nově předestřená ústavněprávní argumentace stěžovatele, která vybídne Ústavní soud k nahlížení na problematiku dříve řešenou z dosud nepoužité perspektivy, může vést k tomu, že Ústavní soud takovou argumentaci posoudí jako natolik závažnou a přesvědčivou, že v dané věci přehodnotí svůj dosavadní právní názor vyslovený v usnesení, jímž nadto není vázán, a stěžovatelově ústavní stížnosti nálezem vyhoví. Ústavní soud si nenárokuje neomylnost; jeho judikatura nesmí ustrnout na určitém stupni dosaženého vývoje tak, že by se Ústavní soud slepě a sveřepě držel v minulosti utvořeného právního názoru, a z tohoto důvodu by odmítal vést jakýkoli dialog s účastníky řízení o možnosti posunu své rozhodovací praxe. K její změně je však nutno přistupovat opatrně a zdrženlivě, tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Aby se Ústavní soud nedopustil libovůle v rozhodování, a neporušil tak princip předvídatelnosti soudního rozhodování, je namístě, aby vlastní překonanou judikaturu nepřešel bez povšimnutí, ale naopak v odůvodnění svého rozhodnutí na ni upozornil a ozřejmil, jaké okolnosti jej vedly k zaujetí odlišného - nového právního názoru [obdobně srov. odstavec 25 v nálezu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107)]; k tomuto postupu také - jak je zjevné z odkazu a citace obsažených v odstavci 7 tohoto nálezu - došlo. V podrobnostech k závaznosti jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu odkazuje Ústavní soud též na nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465).
9. K opodstatněnosti požadavku stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod. Majetkové poměry stěžovatelky (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ani okolnosti projednávané věci (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) výjimečný opačný postup neopodstatňují.
10. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podané ústavní stížnosti důvodnými a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.