infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.05.2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 [ stanovisko pléna / NYKODÝM / výz-1 ], paralelní citace: ST 25/49 SbNU 673 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:Pl.US:st.25.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Rozhodování o ústavní stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí za situace, kdy se stěžovatel ve vazbě již nenachází

Právní věta O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah – a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu – může projevovat v právní sféře stěžovatele. Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá.
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US-st.25.08.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 Stanovisko pléna Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Gűttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 6. 5. 2008 přijalo podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu toto stanovisko: O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah – a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu – může projevovat v právní sféře stěžovatele. Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. prosince 2005 se S. H., občan Švédského království, domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2005 sp. zn. Nt 449/2004, kterým nebyla přijata jeho nabídka peněžité záruky ve výši 100 000 Kč, nebyla přijata nabídka jeho písemného slibu a byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z (vydávací) vazby na svobodu, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2005 sp. zn. 1 To 43/2005, kterým byla jeho stížnost zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Tuto ústavní stížnost považuje II. senát za opodstatněnou, což vyjádřil již v podání návrhu podle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o němž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. Pl. ÚS 63/06 ze dne 29. ledna 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.). Pro stručnost se ve skutkových okolnostech případu odkazuje na uvedený nález. 3. Dne 19. prosince 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno rozhodnutí ministra spravedlnosti č. j. 3352/2004-MO-M/69 ze dne 18. prosince 2006, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, nebylo povoleno vydání k tomuto trestnímu stíhání a bylo nařízeno propuštění stěžovatele z (vydávací) vazby. Na základě toho vydal Městský soud v Praze dne 19. prosince 2006 příkaz k propuštění z vazby na svobodu a stěžovatel byl Vazební věznicí Praha-Pankrác téhož dne ve 14:15 hod. propuštěn na svobodu. 4. Došlo tedy k situaci, že o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných soudů týkajících se vazby bude Ústavním soudem rozhodováno v době, kdy se stěžovatel v této vazbě již nenachází. V takové situaci bylo v minulosti Ústavním soudem rozhodováno rozdílně, a judikatura je tudíž nejednotná. Jsou celkem čtyři skupiny rozhodnutí Ústavního soudu: a) rozhodnutí bylo zrušeno a porušení práv a svobod bylo konstatováno pouze v odůvodnění, b) rozhodnutí, kde ve výroku je konstatováno porušení práv a svobod, a rozhodnutí o vazbě bylo zrušeno, c) ústavní stížnost byla odmítnuta či zamítnuta, d) ve výroku nálezu bylo konstatováno porušení základních práv a svobod, avšak návrh na zrušení napadeného rozhodnutí byl odmítnut. 5. V nálezu sp. zn. I. ÚS 131/02 (N 98/27 SbNU 121) Ústavní soud zrušil rozhodnutí o vazbě a v odůvodnění konstatoval porušení práv stěžovatele. V argumentaci pro aktuálnost zásahu do práv stěžovatele a nutnosti zrušit rozhodnutí uvedl: „Ústavní soud tedy o ústavní stížnosti rozhoduje za situace, kdy již stěžovatel byl z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy již jeho osobní svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůže podstatně ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, neboť i v tomto případě je nutno vycházet ze zásady, že o aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah – a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu – může projevovat v právní sféře stěžovatele. Ústavní soud dovozuje, že v daném případě napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě představuje aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu, a že je proto namístě přezkoumat, zda je ústavní stížnost důvodná, tzn. zda byl tento zásah ústavně konformní či nikoliv.“. Procesně totožné rozhodnutí obsahuje nález sp. zn. I. ÚS 98/05 (N 229/39 SbNU 437), který se však problematickou otázkou nezabývá. 6. V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397) Ústavní soud konstatoval, že nabyl přesvědčení, že se napadená rozhodnutí mohou projevovat v právní sféře stěžovatele (tedy zřejmě nikoliv již bezprostředně) a konstatovaný protiústavní zásah vyžaduje jejich zrušení. Ve výroku konstatoval jak porušení práv, tak napadená rozhodnutí zrušil. Stejné procesní rozhodnutí obsahuje i nález sp. zn. I. ÚS 210/05 (N 30/40 SbNU 249), kde je skutkový základ odlišný v tom, že stěžovatelova vazba byla v době rozhodování Ústavního soudu nahrazena peněžitou zárukou, a tudíž původní vazební rozhodnutí se „bezpochyby i nadále projevovalo v právní sféře stěžovatele.“. V obou případech však nebyla zrušena předcházející rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to s odůvodněním, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě nejsou rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Počínaje nálezem sp. zn. IV. ÚS 482/03 (N 92/34 SbNU 3) rozhodoval Ústavní soud zásadně tak, že ve výroku nálezu vyslovil porušení práv, ale s odkazem na nemožnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost [dále nálezy sp. zn. IV. ÚS 503/03 (N 179/35 SbNU 385), II. ÚS 96/04 (N 104/37 SbNU 389); I. ÚS 586/04 (N 164/38 SbNU 313); II. ÚS 473/04 (N 105/37 SbNU 393); II. ÚS 481/04 (N 174/38 SbNU 393); II. ÚS 405/05 (N 193/39 SbNU 53); I. ÚS 66/05 (N 25/40 SbNU 207) nebo II. ÚS 692/06 (N 12/44 SbNU 167)]. 8. Argumentační základ k posledně uvedenému postupu byl vyjádřen již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 (U 56/15 SbNU 315), odmítajícím ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že: „Stěžovatel se tudíž nachází opět ve výkonu trestu. Z tohoto pohledu by případné zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu postrádalo za daného stavu věci jakýkoliv smysl. Nastala tedy situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl“ (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 250/99 ze dne 13. srpna 1999 týkající se zadržení a usnesení sp. zn. I. ÚS 502/2000 ze dne 14. ledna 2002, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na totožnou doktrínu odkazuje i zamítavý nález sp. zn. II. ÚS 78/02 (N 140/31 SbNU 249) a usnesení sp. zn. I. ÚS 313/06 (ze dne 13. června 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítající ústavní stížnost pro nepřípustnost. 9. Postup, při kterém je sice konstatována protiústavnost, avšak rozhodnutí obecných soudů není zrušeno, byl v odborné literatuře podroben kritice (Šimíček, V.: Ústavní stížnost. Praha: Linde, 2005. str. 104; Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 328, 454; Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. str. 498). Ta spočívá jednak v tom, že Ústavní soud nepostupoval podle §23 zákona o Ústavním soudu, tedy stanoviskem pléna. Vedle toho je pak dále poukazováno na to, že jakkoli je logické, že zrušení vazebního rozhodnutí v době, kdy se stěžovatel již nachází ve výkonu trestu nebo naopak na svobodě, nemůže mít dopad na jeho postavení z hlediska osobní svobody, je nutno takové rozhodnutí vidět i v širším kontextu, neboť zrušení rozhodnutí je předpokladem úspěšné žaloby proti nezákonnému rozhodnutí státu. Někteří kritici poukazují na to, že na rozdíl od ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kdy výrok o porušení práva může mít jakožto autoritativní deklarování nesprávného úředního postupu pro stěžovatele význam při uplatňování nároku na náhradu škody, v případě ústavní stížnosti proti rozhodnutí o vazbě takové konstatování může zůstat zcela bez významu, neboť rozhodnutí zrušeno nebylo, a není tedy založen nárok na náhradu škody [viz §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád): „Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán“]. Dále je poukazováno na to, že s ohledem na délku vyřizování ústavních stížností uvedený názor vede k tomu, že ve vazebních věcech budou nadále vydávána převážně rozhodnutí s toliko akademickým výrokem. Ústavní soud by proto měl stanoviskem pléna vyložit, jak by měly obecné soudy při tomto způsobu rozhodování Ústavního soudu postupovat. 10. Na jedné straně tak stojí argumenty spočívající v úvahách o neaktuálnosti zásahu orgánu veřejné moci a absenci vlivu případného kasačního rozhodnutí Ústavního soudu na právní postavení stěžovatele, na druhé straně stojí úvahy o nutnosti objektivní ochrany ústavnosti rozhodování orgánů veřejné moci a o možnosti otevřít stěžovateli přístup k odškodnění. S tím pak souvisí otázka, do jaké míry je Ústavní soud vázán tím, že zákon s podobnou situací, tj. s propuštěním z vazby a tím ztrátou aktuálnosti zásahu, nepočítá. 11. Pro věc je významné stanovisko, které zastává Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) k odškodnění za nezákonné zatčení a vazbu, vycházející z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého „každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění“. Ustanovení čl. 5 odst. 5 je tzv. normativním ustanovením Úmluvy, přiznává vůči státu právo, jehož porušení může být předmětem samostatné stížnosti k Evropskému soudu. Nejde o speciální ustanovení ve vztahu k čl. 41 Úmluvy. Evropský soud proto může přiznat spravedlivé zadostiučinění i podle čl. 41 Úmluvy v případě, že byl porušen čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Porušení vnitrostátního práva při zatčení, zadržení nebo vazbě vždy zakládá právo na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Vnitrostátní právo musí zabezpečovat odškodnění za nezákonné zatčení nebo vazbu za podmínek a v rozsahu stanoveném čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Evropskému soudu nestačí, že se stát odvolává na přímou aplikovatelnost Úmluvy ve vnitrostátním právním řádu, musí také prokázat, že existuje dostatečně jasná a ustálená judikatura, že stát skutečně odškodnění přiznává. Jediným důvodem odškodnění za zatčení a vazbu je jejich nezákonnost, buď pro rozpor s vnitrostátním právem či přímo pro rozpor s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. Nahrazuje se jak škoda hmotná, tak nehmotná, morální, např. poškození pověsti, morální strádání, ztížení společenského uplatnění. Obsahem nároku je náhrada škody v penězích (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 252 a 253). 12. V případu Smatana proti České republice (rozsudek ze dne 27. září 2007, č. 18642/04) Evropský soud víceméně v souladu se shora uvedenými stanovisky konstatoval, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/02 (viz výše) nevyplýval žádný důsledek pro právo stěžovatele zaručené čl. 5 odst. 5 Úmluvy. I kdyby Ústavní soud uznal porušení Úmluvy co do podstaty, nijak nenapravil škody, které stěžovateli údajně vznikly. Evropský soud uznal, že po zamítnutí návrhu Ministerstvem spravedlnosti (pro nesplnění podmínek uvedených v §8 a 9 zákona č. 82/1998 Sb. – rozhodnutí o vazbě nebylo zrušeno) se mohl stěžovatel dle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. obrátit na občanskoprávní soud. Avšak s odkazem na rozhodnutí Pavletić proti Slovensku (ze dne 22. 6. 2004, č. 39359/98, §69–74) uvedl, že občanskoprávní soudy nejsou příslušné k posuzování, zda byla vazba stěžovatele zákonná nebo zda došlo k porušení práv jednotlivce zaručených čl. 5 Úmluvy. Postup při posuzování návrhu založeného na §11 občanského zákoníku je odlišný, protože jeho smyslem je zjistit, zda nesprávný úřední postup mohl objektivně představovat zásah do osobnostních práv, zatímco přiznání náhrady na základě §8 a 9 zákona č. 82/1998 Sb. předpokládá předchozí zrušení nezákonného rozhodnutí nebo vydání rozhodnutí o zproštění obžaloby nebo o zastavení řízení. 13. Dále v této souvislosti Evropský soud uvedl, že úplné započtení vazby do výkonu trestu stanoveného vnitrostátními soudy obecně nezbavuje stěžovatele jeho postavení jakožto údajného poškozeného v důsledku nesplnění požadavků článku 5 odst. 3 Úmluvy. V odst. 141 Evropský soud částečně zmírnil své kategorické soudy o možnostech občanskoprávních soudů, když uvedl, že uplatnění nároku na náhradu morální újmy na základě zákona č. 82/1998 Sb. nebo občanského zákoníku (§11 a násl.), jehož se dovolávala vláda, by nezajistilo stěžovateli lepší šanci na úspěch než uplatnění nároku na náhradu materiální škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 17. srpna 2004, které bylo ministerstvem zamítnuto. Při nedostatku jasné a ustálené judikatury použitelné na stěžovatelův případ se totiž tyto návrhy jeví v praxi nejisté. 14. Druhý senát Ústavního soudu si v této souvislosti vyžádal statistiku případů odškodňování za nezákonnou vazbu, a to zejména s ohledem na nálezy, které na jedné straně konstatují porušení základních práv a svobod a současně odmítají zrušení napadených rozhodnutí z důvodů zjevné neopodstatněnosti pro absenci aktuálnosti zásahu. Dopisem ze dne 18. března 2008 bylo odborem odškodňování Ministerstva spravedlnosti sděleno, že jsou sledovány žádosti o odškodnění toliko podle jednotlivých titulů stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. Jako kategorie pro statistické účely jsou tedy rozlišovány nezákonná rozhodnutí, rozhodnutí o vazbě, rozhodnutí o trestu a nesprávný úřední postup. Z tohoto způsobu vedení statistické evidence tedy nelze stanovit zda, popř. v kolika případech, se žadatelé opírali o nález Ústavního soudu, který by sice konstatoval porušení základních práv, avšak nezrušil vazební rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena. Z téhož důvodu nelze uvést ani statistiku žalob podaných v těchto věcech k soudu. Z tohoto důvodu jsou zaslaná statistická data jako poklad pro rozhodnutí Ústavního soudu bez významu. 15. V této věci se nelze inspirovat ani praxí nám historickoprávně blízkého Ústavního soudu Slovenské republiky, který v takových případech rozhodnutí obecných soudů zruší, ale věc nevrátí k dalšímu řízení (např. sp. zn. II. ÚS 155/05 ze dne 15. února 2006 in http://www.concourt.sk/), neboť slovenská právní úprava pro případ, že je stížnosti vyhověno, ponechává na úvaze Ústavního soudu, zda po zrušení rozhodnutí vrátí věc k dalšímu řízení (§56 odst. 3 zákona č. 38/1993 Z. z., o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, o konaní pred ním a o postavení jeho sudcov, ve znění pozdějších předpisů). Slovenský Ústavní soud tak ruší vazební rozhodnutí, i když je obviněný už na svobodě, přičemž v případě vyhovění ústavní stížnosti může být současně poskytnuta náprava, např. v podobě přiměřeného finančního zadostiučinění (čl. 127 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky). Jedná se tedy o odlišnou právní úpravu jak na úrovni ústavního pořádku, tak i na úrovni podústavního práva. 16. Přiměřeně totéž je možné uvést na adresu praxe Spolkového ústavního soudu (SRN), který trvá na přezkumu i v případech, kdy již není stěžovatel ve vazbě a řízení je skončeno (sp. zn. 2 BvR 527/99, 2 BvR 1337/00, 2 BvR 1777/00 ze dne 5. prosince 2001), ovšem s tím, že je to podle něj obecný soud, kdo nemůže odmítnout opravný prostředek pro údajný zánik právního zájmu. 17. Spolkový ústavní soud poukazuje na souvislost s rozhodováním ve věci domovních prohlídek, což z pohledu praxe českého Ústavního soudu je zajímavé, neboť v těchto případech jsou totiž zásahy orgánů veřejné moci i v době rozhodování Ústavního soudu již ukončeny a v případě vyhovění je přesto rozhodováno tak, že se příkaz k domovní prohlídce ruší (např. pro neodůvodněnost, tedy pro vadu spočívající v samotném rozhodnutí) a případné porušení práv konstatuje v odůvodnění [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119); sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239) aj.]. 18. Konstrukci pominutí aktuálnosti zásahu je nutno uvážit i v souvislosti s tím, že v době doručení by mohla být ústavní stížnost důvodná a poté, pouze plynutím času, by se stala beze změny napadeného rozhodnutí zjevně neopodstatněnou, a to vlastně jenom proto, že Ústavní soud nejednal dostatečně rychle. Pokud by podle této logiky rozhodl Ústavní soud v době, kdy by se stěžovatel nacházel ještě ve vazbě, bylo by mu vyhověno, na rozdíl od případu, kdy by bylo rozhodnuto až později. To by zakládalo nerovnost mezi rychle a pomalu vyřízenými ústavními stížnostmi. Ústavní soud by tak pouze z důvodu personální a technické vybavenosti neochránil práva stěžovatele a ústavní stížnost by odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Choval by se tak pokrytecky i s ohledem na vlastní setrvalou judikaturu, v níž se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že organizace soudnictví a tím i jeho rychlost je věcí státu, která nesmí jít k tíži stěžovatele [nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 (N 42/2 SbNU 35) aj.]. V této souvislosti nelze přehlédnout, že by podle logiky tohoto postupu musely být z přezkumu vyloučeny například i domovní prohlídky, kde ale Ústavní soud již nyní judikuje tak, že zjistí-li porušení ústavně garantovaných práv, rozhodnutí ruší. 19. S ohledem na shora uvedené lze tedy učinit závěr v tom smyslu, že je namístě sjednotit postup Ústavního soudu tak, že v případě vyhovění ústavní stížnosti zruší napadené vazební rozhodnutí i v těch případech, kde stěžovatel již ve vazbě není. I formálně de lege lata (dle §8 zákona č. 82/1998 Sb.) tak bude umožněn přístup stěžovatele k odškodnění za nezákonné rozhodnutí. To materiálně bylo sice možné i doposud, avšak pochybnosti o aplikační činnosti Ministerstva spravedlnosti, potažmo obecných soudů, vznesené Evropským soudem ve věci Smatana proti České republice nebyly odstraněny. To platí i přes pokus Ústavního soudu zjistit ze statistických údajů Ministerstva spravedlnosti, jak je rozhodováno o náhradě škody v těch případech, kde bylo Ústavním soudem rozhodnuto tak, že sice bylo konstatováno porušení ústavně zaručených práv, avšak návrh na zrušení rozhodnutí byl odmítnut jako zjevně neopodstatnění proto, že chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Přitom otázka přiznání či výše odškodnění, zejména v případech, kdy bude stěžovateli započítána vazba do výkonu trestu, záleží na Ministerstvu spravedlnosti, resp. na rozhodovací činnosti obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavního práva. V určitých případech tedy bude možné pouhé konstatování nezákonnosti ve věci bez přiznání peněžité náhrady, čímž zůstane satisfakce pouze ve formě morální a zápočtu vazby. Tento postup nevylučuje ani rozhodnutí Smatana proti České republice, kdy je ze strany Evropského soudu především požadována existence nějakého reálného způsobu, jak se domoci zadostiučinění, přičemž nelze paušálně stěžovatele odbývat s poukazem na zápočet vazby. Není však vyloučen v některých případech zápočet vazby jako dostačující kompenzace. Ostatně pouhé vyslovení porušení práva bez přiznání peněžité satisfakce není výjimkou ani při rozhodování Evropského soudu (rozsudek ve věci Bohumír Mařík proti České republice ze dne 12. dubna 2005 č. 73116/01; rozsudek ve věci Martin Chmelíř proti České republice ze dne 7. června 2005 č. 64935/01; rozsudek ve věci Dana Milatová a ostatní proti České republice ze dne 21. června 2005 č. 61811/00; rozsudek ve věci Jiří Zedník proti České republice ze dne 28. června 2005 č. 74328/01; rozsudek ve věci Michal Klepetář proti České republice ze dne 21. února 2006 č. 19621/02; rozsudek ve věci Hasan Krasniki proti České republice ze dne 28. února 2006 č. 51277/99; aj.). Ani tam, kde nárok na odškodnění bude uplatněn ještě před pravomocným rozhodnutím o zápočtu doby nezákonné vazby do trestu, respektive v těch případech, kde s ohledem na stále probíhající trestní řízení ve věci, v níž byla vazba nařízena, není jisto, zda vůbec budou podmínky pro takový zápočet, nemohou vzniknout zásadní problémy s rozhodováním o takovém nároku. Nebudou-li zde důvody pro jeho zamítnutí, může být rozhodnuto částečným rozsudkem o peněžité satisfakci a ve zbytku řízení přerušeno do skončení trestního řízení nebo rovnou přerušeno, a to postupem podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. 20. Podle ustálených názorů rozhodovací praxe obecných soudů a doktríny (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2391, bod 9; Růžička, N.: Komentář k trestnímu řádu in systém Aspi; Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou, zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a předpisy souvisícími v úplném znění. 20. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2004. Praha: Linde, 2004. str. 53) ve věci zápočtu doby omezení osobní svobody se do doby trestu započítává i doba vazby, vykonaná na základě zrušeného rozhodnutí. Je tak zohledňováno faktické omezení na svobodě v rámci řízení. Podle §334 odst. 1 alinea sekunda trestního řádu se vazba započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena. Vazbou je třeba rozumět i dobu, po kterou byla osobní svoboda obviněného omezena zadržením podle §75 nebo 76 trestního řádu, a to bez ohledu na to, zda po zadržení následovalo rozhodnutí o vzetí do vazby nebo byla zadržená osoba propuštěna na svobodu či převedena do výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Omezením svobody ve smyslu §334 odst. 1 trestního řádu není však jakékoliv omezení podezřelého či obviněného, byť pro účely trestního řízení, a v tomto smyslu nelze zejména považovat držení obviněného ve zdravotním zařízení mimo vazbu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Tpj 34/88 ze dne 27. září 1988). Vazba se však započítává vždy od doby, kdy byla omezena osobní svoboda obviněného, a to i podle jiného zákona (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tvo 53/99 ze dne 7. dubna 1999). 21. Problematický by neměl být ani postup orgánů činných v trestním řízení po zrušení vazebního rozhodnutí v situaci, kdy stěžovatel byl již v mezidobí z vazby propuštěn na svobodu nebo mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, případně bylo řízení proti němu pravomocně skončeno uložením jiného trestu či bylo od uložení trestu upuštěno nebo bylo řízení pravomocně zastaveno. V takovém případě by nepřicházelo do úvahy rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu, a tedy ani postup podle §314h odst. 1 alinea prima trestního řádu. Fakticky by totiž odpadl důvod, aby orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, pokračoval v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí. Příslušný orgán trestního řízení v takových případech vezme rozhodnutí Ústavního soudu pouze na vědomí. V těchto případech, kde chybí bezprostřední a přítomný zásah do základního práva na respektování osobní svobody, je totiž jediným důvodem zrušení rozhodnutí o vazbě, aby i formálně de lege lata (dle §8 zákona č. 82/1998 Sb.) byl umožněn přístup stěžovatele k odškodnění za nezákonné rozhodnutí.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:Pl.US-st.25.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS-st. 25/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) ST 25/49 SbNU 673
Populární název Rozhodování o ústavní stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí za situace, kdy se stěžovatel ve vazbě již nenachází
Datum rozhodnutí 6. 5. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 5. 2008
Datum zpřístupnění 14. 5. 2008
Forma rozhodnutí Stanovisko pléna
Typ řízení O zaujetí stanoviska pléna - §23
Význam 1
Navrhovatel SENÁT ÚS - II.
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí Ústavního soudu; IV. ÚS 482/03
rozhodnutí Ústavního soudu; IV. ÚS 503/03
rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 96/04
rozhodnutí Ústavního soudu; I. ÚS 586/04
rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 473/04
rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 481/04
rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 405/05
rozhodnutí Ústavního soudu; I. ÚS 66/05
rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 692/06
rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 78/02
Typ výroku vyhověno
výrok interpretativní
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.3
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.5, čl. 13, čl. 41
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §334 odst.1, §75, §76, §179b odst.1 písm.i, §314h odst.1
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1 písm.a, §23
  • 40/1963 Sb., §11
  • 82/1998 Sb., §8, §9, §15 odst.2
  • 99/1963 Sb., §109 odst.2 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/zadržení a zatčení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /zásada existence skutečného sporu
Věcný rejstřík vazba
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Stanovisko Pl. ÚS-st. 25/08 pro řízení sp. zn. II. ÚS 732/05. Překonává nálezy IV. ÚS 482/03, IV. ÚS 503/03, II. ÚS 96/04, I. ÚS 586/04, II. ÚS 473/04, II. ÚS 481/04, II. ÚS 405/05, I. ÚS 66/05, II. ÚS 692/06. Potvrzuje I. ÚS 131/02, I. ÚS 98/05, I. ÚS 573/02, I. ÚS 210/05. Rozsudek ESLP Smatana proti ČR z 27. 9. 2007 č. 18642/04
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=St-25-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 58632
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08