ECLI:CZ:US:2009:1.US.1920.09.3
sp. zn. I. ÚS 1920/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: TEKAZ, s. r. o., se sídlem Cheb, Podhradská 7, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, čj. 51 Co 181/2008 - 89, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2009, čj. 28 Cdo 1347/2009 - 111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, z nichž prvým Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemků ve výroku rozsudku specifikovaných, zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že označenými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Uvedl, že podal určovací žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem proti osobám, které si toto vlastnické právo nárokovaly z titulu nabytí podle předpisů o restituci. Svůj vlastnický nárok dovodil z vydržení těchto nemovitostí, v rámci procesu privatizace po roce 1993, který založil jeho oprávněnou držbu v dobré víře, a z následného vydržení po dobu nerušené držby deseti let. Stěžovatel nevěděl a ani nemohl, s ohledem na všechny okolnosti, vědět, že na nemovitost je uplatněn restituční nárok. O jeho existenci se dozvěděl až v roce 2004, tedy po uplynutí desetileté vydržecí lhůty. Poté podal žalobu na určení vlastnického práva z důvodu vydržení.
V postupu Městského soudu v Praze došlo, podle stěžovatele, k porušení principu právní jistoty a ochrany dobré víry, a tím porušení jeho práva vlastnit majetek. Stěžovatel doložil, že nemovitost nabyl na základě privatizačního projektu a že učinil vše potřebné pro vyloučení možnosti, že na nabývané nemovitosti byl uplatněn restituční nárok. Učinil tak m.j. dotazem na současného vlastníka a prověrkou privatizační dokumentace těsně před privatizací. Podle tehdejších předpisů měla být informace o uplatnění restitučního nároku uvedena ve formuláři, který zpracoval státní orgán v rozsahu své působnosti.
Stěžovatel uplatnil řadu námitek proti rozhodnutí dovolacího soudu, který především nijak nereagoval na jeho právní argumenty. Dovolací soud argumentoval kolizí práv plynoucích z privatizace a práv uplatněných v restituci. O kolizi těchto práv však ve sporu nešlo, protože vydržení není právo, které by bylo možno odvodit z privatizace, ale jedná se o originální nabytí vlastnického práva.
Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že oba soudy nesprávně hodnotily věc jako kolizi různých právních titulů a právního režimu privatizace a restituce. Odvolací soud tak učinil výslovně, soud dovolací jen v náznacích, nepříliš pochopitelných. Tento postup stěžovatel považuje za nesprávný, neboť o kolizi práv věcně a právně nešlo. Vydržení je specifickým projevem existence vlastnického práva, které má podle čl. 11 věty druhé Listiny základních práv a svobod ve všech případech stejnou ochranu.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10, rozsudkem ze dne 27. 11. 2007, čj. 23 C 267/2004 - 63, určil, že stěžovatel je vlastníkem pozemků označených ve výroku rozsudku. Po odvolání žalovaných Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že smlouva, na jejímž základě stěžovatel nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. I když orgán státu ujistil stěžovatele o tom, že k předmětným nemovitostem nebyl uplatněn restituční nárok, další právní úkony činil již poté, co byl restituční nárok včas a řádně uplatněn. Pouhé ujištění státního orgánu, zvláště v době, kdy byly restituční nároky vznášeny "každým dnem", nemohlo být způsobilé zajistit dobrou víru stěžovatele. Stěžovatel se měl ujistit, že prohlášení státního orgánu z roku 1991 bylo platné i v době uzavření smlouvy v prosinci 1993. Bylo jeho pochybením, pokud se spolehl na vyjádření prodejce dva roky staré a skutečný stav věci si neověřil. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 5. 2004, čj. PÚ 2288/99, které bylo provedeno k důkazu před obvodním soudem, vyplývá, že zpracovatel privatizačního projektu, státní podnik PREFA Praha, byl osobou povinnou k vydání předmětných nemovitostí v restituci podle §5 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb. Je tedy pojmově vyloučeno, aby o uplatněném restitučním nároku nevěděl a založil svoji dobrou víru pouze na schváleném privatizačním projektu. Za této situace stěžovatel nemohl mít za to, že mu předmětné pozemky náleží, neboť bylo zřejmé, že privatizační projekt byl schválen a předmětné pozemky převedeny na stěžovatele v přímém rozporu se zákonem.
Odvolací soud dále poukázal zejména na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/99, že není možno upřednostňovat privatizaci před restitucí, zvláště ne za situace, kdy privatizační projekt byl proveden v rozporu se zákonem, neboť na privatizátora byly převedeny nemovitosti, které podléhaly blokační klauzuli, podle §6 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Jedná se o typický příklad počáteční právní nemožnosti plnění, kdy předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době, kdy byl právní úkon učiněn. Stěžovatel tedy uzavřel s Fondem národního majetku neplatnou kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo plnění nemožné.
Pokud se stěžovatel dovolává dobré víry, odvolací soud poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc patří, se zřetelem ke všem okolnostem. Tyto podmínky musí být splněny současně. Zda je držitel v dobré víře, je vždy třeba hodnotit objektivně, k čemuž m.j. patří i posouzení, zda držitel, při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří.
Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínka "obvyklé míry opatrnosti" nebyla na straně stěžovatele splněna, zejména s ohledem na uvedená skutková zjištění, tj. že smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena dva roky poté, co byl stěžovatel pouze "ujištěn" prodávajícím, že k prodávaným pozemkům nebyl uplatněn restituční nárok. S ohledem na dobu, ve které byly restituční nároky průběžně uplatňovány a dobu uplynulou mezi tímto ujištěním a datem uzavření smlouvy, nelze dovodit obvyklou míru opatrnosti na straně stěžovatele. Soud zdůraznil, že žalovaní svůj restituční nárok uplatnili řádně a včas. Není jejich vinou, že restituční řízení probíhalo dvanáct let. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, čj. PÚ 2288/99, ze dne 19. 5. 2004, byli žalovaní určeni spoluvlastníky nemovitostí. Toto rozhodnutí však nebylo způsobilé vlastnictví žalobců konstituovat jako nově vzniklé, pouze jej deklarovalo tak, aby žalovaní mohli být zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí. Je zřejmé, že žalovaní byli spoluvlastníky nemovitostí již dříve, na základě restitučního zákona č. 229/1991 Sb. Dobrovolné vydání těchto nemovitostí jim bylo odpíráno, proto se museli svého restitučního nároku domoci úřední cestou.
Odvolací osud poukázal na čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na Preambuli Ústavy ČR, která není jen politickou deklarací, ale i obecným prostředkem její interpretace. Vyjadřuje odhodlání řídit se všemi osvědčenými principy právního státu. Stejně i čl. 1 Ústavy ČR charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka. Tím je vyslovena výchozí teze primátu práva nad státem. Respektování této teze znamená dodržování elementárních právních zásad, mezi které patří i stabilita práva a s ní související ochrana nabytých práv. Rozhodnutí o privatizaci a s tím spojené rozhodnutí o převodu předmětných nemovitostí na stěžovatele nebylo vydáno ve veřejném zájmu. Jelikož Ústava ČR nezná jinou možnost zbavení vlastníka jeho majetku, je jednoznačné, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku dne 1. 12. 1993 byla uzavřena nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s Ústavou ČR. Uvedenou smlouvou totiž byli žalovaní zbaveni protizákonně svých vlastnických práv k vlastněnému majetku, pouze proto, že nebylo respektováno jejich řádné a včasné uplatnění restitučního nároku k předmětným nemovitostem. Je tedy nutné, aby vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, specifikovaným ve výroku rozsudku obvodního soudu, zůstalo zachováno, neboť žalovaní své vlastnictví na stěžovatele nikdy nepřevedli.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Odkázal m.j. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97, podle kterého nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů. Dále odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 50/04, podle něhož dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za výsledek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitostí. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné proto, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě jeho přesvědčení, že taková smlouva k nabytí nemovitosti postačuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata daného sporu spočívala v posouzení, zda stěžovatel držel a užíval předmětné nemovitosti v dobré víře a zda tedy vydržel své vlastnické právo k těmto nemovitostem. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil prokázat, že splnil všechny zákonné podmínky pro vydržení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Jak již mnohokrát Ústavní soud konstatoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR, v Listině základních práv a svobod a mezinárodních dokumentech. Není tedy oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí senát Ústavního soudu uzavírá, že k takovému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Zejména odvolací soud se velmi podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a beze zbytku se s nimi vypořádal. Zabýval se i ústavně právní dimenzí dané věci a v této souvislosti nelze než odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, ze kterého byly podstatné závěry shora reprodukovány. V daném případě stěžovatel nebyl oprávněným držitelem, tedy se zřetelem ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře o tom, že mu předmětné nemovitosti, na základě uzavřené smlouvy, patří (§130 - §134 ObčZ). Otázku oprávněné držby odvolací soud podrobně vyložil. Nelze také souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se odvolací i dovolací soudy zabývaly pouze kolizí právního režimu privatizace a restituce. Touto otázkou se odvolací soud zabýval až poté, co dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o vydržení vlastnického práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu