ECLI:CZ:US:2009:1.US.2629.08.1
sp. zn. I. ÚS 2629/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. Ch. a 2) A. M., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 7. 2008, čj. 14 To 150/2008 - 51, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 8. 2008, čj. 14 To 183/2008 - 69, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2008, čj. 7 Nt 774/2008 - 59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se S. Ch. a A. M. (dále jen "stěžovatelé") domáhali zrušení uvedených usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení blíže neurčených ústavních práv, zaručených jim Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Prvně uvedeným usnesením odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích na vyloučení zvoleného obhájce JUDr. Vladimíra Vaňka, podle §37a odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soud prvního stupně zvoleného obhájce JUDr. V. Vaňka, vyloučil z obhajování stěžovatelů v jejich trestní věci vedené u Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, sp. zn. ÚOOZ-115/V7-2006. Stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení soudu prvního stupně odvolací soud zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelé jsou trestně stíháni pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2, písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a obchodování s lidmi podle §232a odst. 2, písm. c), odst. 4, písm. c) TrZ účinného do 22. 10. 2004, spáchaných ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ a stěžovatel S. Ch. sám pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 TrZ. Těchto trestných činů se měli dopustit (zkráceně řečeno) tím, že jako jednatelé společnosti BAYAN spol. s r. o., a poté UNITEX spol. s r. o., jako členové organizované skupiny, působící na území České republiky a na území Ukrajiny v období nejméně od roku 2001 do současné doby, najímali na Ukrajině pracovníky různých dělnických profesí. Zprostředkovali jim zaměstnání u různých firem v České republice. Využíváním jejich závislosti a výhrůžkami je nutili pracovat za neúnosných pracovních podmínek, nutili je pracovat přesčas bez nároku na řádný odpočinek, dovolenou a řádné nemocenské dávky a takto měli kořistit z jejich práce.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě zopakovali námitky, tvrzené již v řízení před obecnými soudy. Tvrdili, že jejich zájmy nejsou v kolizi, neodporují si a vyloučení zmíněného obhájce z jejich obhajování považují za zásah do práva obhájce si zvolit. Obecné soudy spatřovaly kolizi ve výpovědi stěžovatele A. M. ze dne 20. 5. 2008, kde je uvedeno, že do výslechu zasáhl obhájce, který požádal o poradu s klientem. Po ní stěžovatel prohlásil, že k otázkám, týkajícím se stěžovatele S. Ch., již nebude vypovídat. Stejně posoudil odvolací soud i námitku obhájce proti způsobu výslechu a obsahu kladených otázek policejním orgánem, vznesenou při výslechu stěžovatele S. Ch. ze dne 29. 5. 2008, kdy konstatoval, že obdobná situace nastala i při tomto výslechu. Podle názoru stěžovatelů, vyloučit zvoleného obhájce lze pouze při aktuálně existující kolizi. V dané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že zásahem obhájce do těchto jejich výslechů již nastala kolizní situace, když žádná taková situace ani při jednom z uvedených výslechů nenastala.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §37a odst. 2 TrŘ, neboť zájmy stěžovatelů nebyly ve vzájemné kolizi, čímž došlo k porušení jejich práva na obhajobu.
K otázce kolize zájmů spoluobviněných, zastoupených týmž advokátem a z toho vyplývající aplikaci ustanovení §37a odst. 2 TrŘ, se Ústavní soud poměrně obšírně vyjadřoval např. již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 382/02 a sp. zn. I. ÚS 306/04 (dostupných v internetové databázi Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), kde konstatoval, že ústavně zaručené právo na obhajobu a z toho vyplývající právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) nelze chápat pouze jako oprávnění samotného obviněného a vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Jedná se o ústavní zásadu, která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 TrŘ). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje ustanovení §37a odst. 2 TrŘ, a to v těch případech, kdy objektivně existující rozpor mezi zájmy spoluobviněných obhájce, event. i samotní spoluobvinění, popírají, případně určité kolizní situace považují za nepodstatné, nemající vliv na konečné rozhodnutí ve věci, kterýžto postoj ve svých důsledcích znamená, či může znamenat, porušování práva na obhajobu samotným obhájcem. Citované ustanovení má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí, vydaném ve smyslu tohoto ustanovení, si obviněný zvolil jiného obhájce podle vlastního výběru.
Není vyloučeno, aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obviněných (§38 odst. 2 TrŘ), avšak pouze tehdy, je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Vyjde-li však v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle ustanovení §37a odst. 2 TrŘ. Při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou, jako je tomu v dané věci, stíháni jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 TrZ.
V dané věci byl obhájce stěžovatelů vyloučen podle §37a odst. 2 TrŘ. Toto ustanovení je účinné od 1. 1. 2002 a je samostatným důvodem k vyloučení advokáta (zvoleného obhájce) v případě, kdy vykonává obhajobu dvou nebo více obviněných, jejichž zájmy jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje na ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle §20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§18 odst. 2 zákona o advokacii), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v §19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996, v čl. 7 odst. 2, 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech. Proto by měl advokát převzít zastoupení dalšího spoluobviněného až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými rozpor zájmů, neboť rozpor mezi spoluobviněnými není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit až na základě později vzniklých skutečností a advokát by svým případným vyloučením mohl poškodit zájmy spoluobviněných, svých klientů (blíže Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65 nebo Vantuch, P.: Obhajoba obviněného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 57 a násl.).
Z odůvodnění usnesení obecných soudů vyplývá, že v daném případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §37a odst. 2 TrŘ. Obecné soudy při rozhodování vzaly v úvahu stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah předmětných výpovědí stěžovatelů, charakter stíhané trestné činnosti, její rozsah a formu účasti jednotlivých stěžovatelů a dospěly k odůvodněnému závěru, že zájmy stěžovatelů, zastoupených tímž obhájcem, lze považovat za kolizní. Stěžovatelé sice trestnou činnost popřeli a odmítli se vyjádřit k činnosti druhého výlučně z důvodu příbuzenského poměru, ale nelze opomenout, že trestnou činnost měli spáchat ve spolupachatelství jako jednatelé společnosti BAYAN spol. s r. o., resp. UNITEX spol. s r. o. Svou roli při fungování obou společností zlehčovali s tím, že ze své pozice nemohli nic ovlivnit, čímž tak nepřímo odkazovali na druhého. Za podstatnou však považovali část výpovědi stěžovatele A. M., v níž popsal fungování obou společností a vyjádřil se k roli S. Chonky při chodu společností, zejména v části, týkající se mzdy zaměstnanců, způsobu jejího stanovování, zvyšování a vyplácení, když uvedl, že on osobně neměl s penězi pro zaměstnance nic společného, o mzdách rozhodoval S. Ch., od něhož dostával výplatní listiny, podle nichž pouze vybral peníze z účtu a rozdělil je do obálek pro jednotlivé zaměstnance. Teprve poté obhájce zasáhl do výslechu a následně stěžovatel ve vztahu k činnosti S. Ch. odmítl vypovídat. Obdobně pak odmítl vypovídat i později vyslýchaný S. Ch.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že kolizní situace, předpokládaná ustanovením §37a odst. 2 TrŘ, objektivně nastala. Označená část výpovědi stěžovatele A. M. může být totiž hodnocena k tíži stěžovatele S. Ch., neboť důležitou otázkou v trestním řízení bude zjištění, kdo organizoval práci, stanovoval výši mzdy a vyplácel ji, když z práce dělníků z Ukrajiny, jejich minimální mzdy a neúnosných pracovních podmínek mělo být kořistěno a spáchán tak trestný čin. Stěžovatel A. M. svoji činnost při řízení obou společností zlehčoval, zatímco rozhodující činnost (týkající se opatřování dělníků na Ukrajině, jejich převoz do republiky, otázku výše a výplaty jejich mzdy apod.) sváděl na spoluobviněného S. Ch. Tím se jejich zájmy dostaly do rozporu (konečně již i samotné rozdělení rolí a jejich činnost při fungování obou společností lze považovat za kolizní) a je v jejich zájmu, aby každého z nich obhajoval jiný obhájce. Bylo by porušením jejich práva na obhajobu, pokud by obhajoba jednoho z obviněných musela být zaměřena tak, že by byla, byť třeba pouze v hypotetické rovině, k neprospěchu druhého obviněného.
Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že k vyloučení obhájce došlo jen na základě zásahu obhájce do výslechu a odmítnutí výpovědi stěžovatelů k činnosti druhého obviněného z důvodu příbuzenského vztahu. Popsaná důkazní situace totiž svědčí o existujícím konfliktu zájmů mezi stěžovateli, který byl důvodem pro vyloučení zvoleného obhájce z obhajování stěžovatelů v jejich trestní věci. Ti sice mají právo na svobodnou volbu obhájce [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], ovšem z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) současně vyplývá povinnost obhájce podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona. S ohledem na shora uvedené je zjevné, že v projednávané věci obhájce stěžovatelů nevěnoval dostatečnou pozornost zjevně hrozícímu, resp. již existujícímu konfliktu zájmů obou stěžovatelů, stíhaných ve spolupachatelství, ač byl na tuto skutečnost a z toho vyplývající případnou aplikaci ustanovení §37a odst. 2 TrŘ upozorněn odvolacím soudem (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 14 To 150/2008). Tímto postupem tak zapříčinil situaci, kdy byl nucen ukončit obhajobu obou stěžovatelů, čímž mohl, zejména stěžovatele S. Chonku, ve svém důsledku, poškodit.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž odlišný názor stěžovatelů na existenci tzv. "kolize" lze hodnotit jen jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která však sama o sobě neopodstatňuje zásah Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu