ECLI:CZ:US:2009:1.US.2799.08.1
sp. zn. I. ÚS 2799/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, č. j. 1 Afs 124/2008-42, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2008, č. j. 30 Ca 181/2007-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „KS“) usnesením ze dne 6. 6. 2008, č. j. 30 Ca 181/2007-19, odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „FŘ“) ze dne 25. 10. 2007, č. j. 9509/07-1300-607589. [Předmětným rozhodnutím FŘ nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi (dále jen „FÚ“) ze dne 24. 1. 2005, č. j. 4636/05/233911, který vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2004 ve výši 0,- Kč. Stěžovatel požádal o přezkum citovaného rozhodnutí FÚ dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“)].
KS odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vztahující se k problematice soudního přezkumu rozhodnutí o nepovolení přezkoumání daňových rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb. a uzavřel s tím, že napadené rozhodnutí postrádá materiální znaky „rozhodnutí“ dle §65 s. ř. s., neboť se jím nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu (stěžovatele).
NSS rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, čj. 1 Afs 124/2008 - 42, kasační stížnost stěžovatele zamítl. Poukázal na správnost argumentace KS, který odkázal na judikaturu NSS, jenž se otázkou, zda rozhodnutí správce daně o nepovolení přezkoumání daňových rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb. podléhá soudnímu přezkumu, opakovaně zabýval. NSS odkázal zejména na vlastní usnesení č. j. 6 A 153/2002–18, a na rozsudky č. j. 1 Afs 21/2006–52, a č. j. 1 Afs 56/2004–14. NSS dospěl k závěru, že přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b citovaného zákona je pouhým výkonem dozorčího práva správního orgánu a žádost o ně nezakládá právní nárok daňového subjektu na meritorní projednání; rozhodnutí, jímž nebylo přezkoumání povoleno, není tedy rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť se jím nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu, a není proto ve správním soudnictví podle §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. přezkoumatelné. NSS uvedl, že nemá důvod svůj názor měnit a poukázal na shodný právní názor Ústavního soudu (připomněl stanovisko Pléna ÚS ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, a dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 440/03, III. ÚS 328/03, IV. ÚS 516/03, II. ÚS 382/06).
NSS konečně poznamenal, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svém právu domoci se přezkoumání citovaného rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi využitím řádných opravných prostředků (podáním odvolání) a dále pak, případným podáním správní žaloby proti rozhodnutí FŘ. Stěžovatel tuto možnost měl a nevyužil ji, aniž by byl tvrdil existenci mimořádných okolností, které by mu v tom bránily. Proto ani z tohoto hlediska nemohl mít NSS rozhodnutí KS o odmítnutí správní žaloby za nesprávné.
Rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2008, č. j. 1 Afs 124/2008-42, a usnesení KS ze dne 6. 6. 2008, č. j. 30 Ca 181/2007-19, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž stručně zrekapituloval průběh řízení před finančními orgány a oběma správními soudy.
Stěžovatel v podstatě uvedl, že FŘ bez hlubšího prozkoumání spisového materiálu nepovolilo přezkoumání rozhodnutí FÚ podle §55b zákona č. 337/1992 Sb.; to za situace, kdy prý při vydání dodatečného platebního příkazu došlo k porušení §46 odst. 2 citovaného zákona, neboť z vyměřovacího spisu nebylo zřejmé, na základě jakých pomůcek či na podkladě čeho se FÚ při stanovení základu daně odchýlil od dodatečného daňového přiznání.
Stěžovatel se domnívá, že postupem finančních orgánů i správních soudů došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Proto navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů zrušena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Oba soudy na základě dostatečných skutkových zjištění zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily, jak je uvedeno shora. Jejich rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou (a výše dostatečně uvedenou) judikaturou jak správních soudů, tak i Ústavního soudu. Rozhodnutí FŘ, kterým nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí FÚ, není rozhodnutím ve věci samé, kterým by byla přímo dotčena práva nebo povinnosti stěžovatele, není tudíž proti němu přípustné podat správní žalobu. Nelze než se dovolat rozhodnutí Ústavního soudu i NSS, která na daný případ dopadají a na něž NSS v odůvodnění svého rozsudku odkázal.
Ústavní soud v uvedených souvislostech současně zdůrazňuje (NSS ostatně připomenutou) skutečnost, že se otázkou soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb. již v minulosti zabývalo Plénum Ústavního soudu, které v této věci vydalo sjednocující stanovisko Pl. ÚS-st.-12/2000. Ústavní soud v něm uvedl, že rozhodnutí, o nepovolení přezkoumání rozhodnutí vydaného dle citovaného ustanovení, má procesní povahu a nepodléhá proto soudnímu přezkumu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že se „jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou to prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) – tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se stěžovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno“.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobod, jich se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud konečně uvádí, že obdobnou věc téhož stěžovatele, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1601/08, jako návrh zjevně neopodstatněný rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu