ECLI:CZ:US:2009:1.US.3208.08.1
sp. zn. I. ÚS 3208/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.K., advokáta, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 11 To 83/2008-1302, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2008, č. j. 1 Nt 351/2004-1270, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2008, č. j. 1 Nt 351/2004-1270, bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli v postavení obhájce byla přiznána odměna za poskytování právních služeb v celkové výši 69 300,- Kč a náhrada hotových výdajů v celkové výši 39 626,- Kč; celkem tedy 108 926,- Kč. V ostatním byl návrh stěžovatele zamítnut. Stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 11 To 83/2008-1302, zamítnuta.
Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o úvahy, v nichž hodnotily, zda úkony účtované stěžovatelem byly úkony mimořádně obtížnými ve smyslu §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž dospěly k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není namístě uvedené ustanovení aplikovat, neboť zvýšená medializace případu a zájem novinářské veřejnosti nepřesáhly únosnou míru zátěže obhájce. Dále interpetovaly pojem „časové náročnosti“ ve smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu ve vztahu k určitým úkonům vykázaným stěžovatelem. Rovněž se zabývaly hodnocením, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad s klientem odpovídá rozsahu a složitosti projednávané věci; kromě šestnácti byly ostatní kvalifikovány jako nadbytečné, a to úměrně k počtu ostatních úkonů právní služby, po posouzení obtížnosti věci a náročnosti obhajoby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve vztahu k části napadených rozhodnutí, ve kterých nebyly přiznány účtované násobky ve vztahu k uskutečněným poradám s klientem, se závěry obecných soudů nesouhlasí, avšak vzhledem k dostatečnému odůvodnění je nečiní předmětem ústavní stížnosti. Ve vztahu k dalším částem napadených rozhodnutí však považuje napadená rozhodnutí za neodůvodněná a zasahující do základních práv. Ve vztahu ke své argumentaci o mimořádné obtížnosti účtovaných úkonů stěžovatel poukazuje na toliko demonstrativnost výčtu uvedeného v ustanovení 12 odst. 1 advokátního tarifu a na publikované názory odborné veřejnosti. Skutkově podrobně poukazuje na průběh soudního jednání za účasti veřejnosti a médií a vypjatou atmosféru v soudní síni za přítomnosti ozbrojených složek. Dále rovněž polemizuje se závěry obecných soudů ve vztahu k charakteru řízení o obnově podle §277 a násl. trestního řádu v souvislosti s komplikovaným skutkovým stavem. Dílem se obecné soudy s argumenty stěžovatele, podle jeho názoru, vyrovnaly pouze nedostatečně, dílem na jeho námitky vůbec nereagovaly.
Zásadní nesouhlas vyjadřuje stěžovatel se skutečností, že mu obecné soudy přiznaly odměnu za uskutečněné porady pouze v počtu šestnácti z celkového počtu třiceti šesti. Namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, resp. rozporné se skutečností v části, kde se zabývá důsledky výše účtované odměny na klienta „pokud bude uznán vinným“ a hovoří o ustanoveném obhájci, zatímco se ve skutečnosti jednalo o obhájce zplnomocněného. Především však zdůrazňuje, že obhájce má právo na odměnu za každou poradu s klientem, přesahuje-li jednu hodinu, a to podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Možnost redukovat počet účtovaných porad stěžovatel považuje za možný jedině v extrémních případech, kdy je zjevné, že jejich počet je nepřiměřený. Považuje za nepřípadné uvažovat o tom, že by stěžovatel úmyslně uměle navyšoval počty porad s klientem, a to ani vzhledem k pozdějšímu rozhodnutí o obhajobě bezplatné a zájmům klienta. Advokátní tarif dle názoru stěžovatele, neumožňuje libovolně rozhodovat o účelnosti či nadbytečnosti úkonů. Rovněž stěžovatel namítá, že právní názory z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 782/07, který citoval soud druhého stupně, na nynější situaci nedopadají. Stěžovatel zdůrazňuje, že veškeré porady vykonal s ohledem na počet a obsáhlost jiných úkonů trestního řízení a na žádost klienta, a to v komplikovaném řízení trvajícím několik let. Pokud by snad rozhodnutí obecných soudů v této části bylo shledáno ústavně konformní, stěžovatel se domnívá, že by mu přesto náležela náhrada hotových výdajů, v čemž poukazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/99. Porada obviněného s obhájcem by totiž neměla být omezena ekonomickými vlivy. Z uvedených důvodů navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, jak již bylo uvedeno.
V rámci řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud od Krajského soudu v Plzni vyžádal kopii napadeného usnesení č. j. 1 Nt 351/2004-1270.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Nutno předeslat, že Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti rovněž znám obsah ústavní stížnosti JUDr. K.S., advokátky, a obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 3211/08 (toto a ostaní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná skrze http://nalus.usoud.cz). Protože z napadených rozhodnutí se podává, že JUDr. K.S., vystupovala ve stejné věci jako stěžovatel v pozici druhého obhájce, a to na základě plné moci ze dne 10. 11. 2004, rovněž účtovala odměnu a náklady za vykonané úkony obhajoby, z nichž některé jí nebyly přiznány v požadované výši nebo vůbec, jedná se pro hodnocení předestřeného skutkového stavu Ústavním soudem i obecnými soudy o skutečnost úzce související.
Stejně jako v usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 3211/08, i nyní Ústavní soud poukazuje na své závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 782/07, a svou ustálenou judikaturu ohledně možnosti omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami (nález ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 31/97), ohledně kritérií posuzování omezení základního práva nebo svobody ve prospěch jiného základního práva nebo svobody – princip přiměřenosti při posuzování mezí základních práv (nález ze dne 17. 2. 1999, sp.zn. Pl. ÚS 16/98), a ohledně výkladu čl. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého svoboda člověka znamená nejen možnost činit vše, co mu není zákonem zakázáno, ale i to, že nese odpovědnost za své jednání s tím, že pokud zneužije některé právo v rozporu s Listinou či zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené právo a z toho důvodu se na něj nevztahuje ani čl. 3 odst. 3 Listiny (usnesení ze dne 23. 4. 1998, sp.zn. II. ÚS 20/98).
K výkladu pojmů „mimořádná obtížnost“ a „časová náročnost“ obsažených v §12 odst. 1 advokátního tarifu obecné soudy v obou napadených rozhodnutích připojily ústavně zcela konformní výklad, který v plném rozsahu dává odpovědi na argumentaci stěžovatele. Není úkolem Ústavního soudu korigovat interpretaci a aplikaci jednoduché práva, která zjevně není extrémně vybočující z mezí spravedlivého procesu, resp. důsledkem libovůle soudního rozhodování.
Stejně tak otázce počtu, resp. „nadbytečnosti“ určitých úkonů, je v napadených rozhodnutích věnována dostečná pozornost a Ústavní soud tak může konstatovat, že stížnostní soud tento postup dostatečně konkrétně odůvodnil, když podstatou úvah obou soudů bylo, za okolností, které shledaly dostatečně specifickými, poměřování celkového počtu, frekvence a časové posloupnosti jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtu a charakteru prováděných úkonů. Při svých úvahách se stížnostní soud držel i již citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 782/07. V rozsahu námitek stěžovatele, které nyní uplatnil i v ústavní stížnosti, proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2009
František Duchoň
předseda senátu