ECLI:CZ:US:2009:3.US.188.09.1
sp. zn. III. ÚS 188/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, o ústavní stížnosti proti výroku 2. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008 sp. zn. 7 To 294/2008, a o návrhu na zrušení §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl výrok 2. v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo dle §262 tr. řádu (odvolacím soudem) nařízeno, aby věc byla soudem (nalézacím) projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu; to v návaznosti na výrok 1., kterým označený soud podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. února 2008 sp. zn. 9 T 12/2008 v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Stížnostní body návrhu stěžovatel vymezil v souladu se svým přesvědčením tak, že odvolací soud tímto svým již třetím zrušujícím rozhodnutím, kdy vrací věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, tentokráte ovšem v jiném složení senátu, usiluje o to, aby zvrátil (opakovaně vynesené) v jeho prospěch vyznívající rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že k tomuto postupu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, artikulované pojmem "z důležitého důvodu" obsaženým v §262 tr. řádu, resp. že soudem odvolacím nedošlo k náležitému a takto ústavně souladnému odůvodnění tohoto postupu. Přitom, jak stěžovatel dále v podrobnostech rozvedl, dle jeho přesvědčení nedostál kautelám uvedeným v nálezech sp. zn. II. ÚS 282/97, I. ÚS 112/98, III. ÚS 26/2000, III. ÚS 711/01, IV. ÚS 219/03 a I. ÚS 49/06. V návaznosti na předestřenou argumentaci stěžovatel následně vyjádřil svůj názor o protiústavnosti ustanovení §262 tr. řádu, neboť pro formulaci "z důležitého důvodu" jej shledává pro jeho neurčitost zakládajícím (možnou) libovůli soudu, a tudíž za rozporné s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z těchto důvodů se cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil výrok 2. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008 sp. zn. 7 To 294/2008 a dále (po postoupení tohoto návrhu plénu) rozhodl o zrušení §262 tr. řádu.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ve shodě s přístupem vyjádřeným kupř. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1913/07 Ústavní soud nejprve připomíná, že pokud by se v této fázi řízení zabýval těmi námitkami stěžovatele, které se (byť nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných.
Takto, jak je to v jeho rozhodovací praxi v návaznosti na ústavněprávní vymezení obvyklé, posoudil (věcně) námitky stěžovatele z pohledu předjímaného tím, zda nevykročují z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; čehož konsekvencí je úsudek učiněný v kontextu práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny), jichž se stěžovatel dovolává.
V tomto ohledu nutno ovšem jeho výtkám (pod aspektem postulátu zákazu svévole) upřít důvodnost. Městský soud v Praze adekvátním, přiléhavým a především ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru (podloženého §262 tr. řádu) vycházel (s. 6-18 usnesení). Proto postačí na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkázat (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Výtka stěžovatelem vznesená, dle níž odvolací soud nepoukázal, v čem "soud prvního stupně v původním složení senátu opakovaně a zcela zásadně nerespektoval právně závazné názory soudu odvolacího a neprovedl úkony a doplnění, které odvolací soud nařídil", postrádá opodstatnění. Z úvah odvolacím soudem vyložených dostatečně plyne, že jimi do hodnocení důkazní situace (důkazů), jak stěžovatel namítá, nezasahuje, nýbrž v jejich intencích míří k tomu, aby z hlediska skutkové podstaty ve věci relevantní byla učiněna (či vyloučena) odpovídající zjištění, jež její kvalifikaci ex lege zakládají, a to při dostatečném odůvodnění, které se k vypořádání se skutkovou situací připíná. Sluší se říci, že i v ostatním se v základu jedná o právně závazné názory odvolacího soudu, nikoliv imperativ směřující k podobě hodnocení důkazů.
Vyjádřeno jinak, rozhodnutí Městského soudu v Praze je v dostatečném rozsahu v mezích ustanovení §262 tr. řádu odůvodněno a nelze v něm spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov. k této kautele coby zábraně proti svévoli nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 a další).
Tím samým se potom stává nepřípadnou i kritika stěžovatele, dle níž je §262 tr. řádu v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti nutno poukázat na to, že dle judikatury Ústavního soudu při existenci v úvahu přicházejících více interpretačních alternativ je nutno zákonné ustanovení interpretovat způsobem ústavně souladným (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 2/97, Pl. ÚS 15/98, Pl. ÚS 41/02 a další). Vzhledem k větě druhé čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem) určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. V předmětné věci k ústavně konformní interpretaci a aplikaci ustanovení §262 tr. řádu, jak se z uvedeného podává, došlo (srov. i nálezy III. ÚS 90/95, II. ÚS 282/97; usnesení sp. zn. II. ÚS 24/05, I. ÚS 211/03, IV. ÚS 607/02, I. ÚS 184/01, I. ÚS 517/2000 a další), čímž postrádají z důvodů kontextuálních opodstatněnosti i námitky stěžovatele poukazující (ohledně souvisejících dílčích stížnostních bodů) na nálezy Ústavního soudu jím vyjmenované.
Vzhledem k uvedenému bylo o návrhu stěžovatele rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), písm. b), zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu