ECLI:CZ:US:2009:3.US.1974.09.1
sp. zn. III. ÚS 1974/09
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 10. září 2009 sp. zn. III. ÚS 1974/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2009 č. j. 8 As 24/2009-37 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2009 č. j. 29 Ca 266/2008-12, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení dvou rozhodnutí Policie České republiky v částech týkajících se JUDr. P. Š., za účasti 1. Nejvyššího správního soudu a 2. Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. července 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2009 č. j. 8 As 24/2009-37, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2009 č. j. 29 Ca 266/2008-12, a to pro porušení článku 1, 2, a 4 Ústavy České republiky, článku 1, 2, 3, 4, 5, 17, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a dále článku 1, 6, 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení "rozhodnutí Policie ČR ze dne 24. září 2008 č. j. ORVY-5055/ČJ-2008-16-HO v části týkající se JUDr. P. Š. a rozhodnutí Policie ČR ze dne 7. srpna 2008 č. j. ORVY-5055/ČJ-2008-16-HO rovněž v části týkající se JUDr. P. Š.". Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. ledna 2009 č. j. 29 Ca 266/2008-12 žalobu odmítl. Uvedl, že napadené správní akty jsou přípisem vedoucího oddělení žalované, kterým sdělil žalobci, že policejní orgán neshledal v jeho oznámeních žádné skutečnosti odůvodňující další šetření ve věci, kterou proto postoupil jako stížnost na postup soudce a justiční stráže předsedovi Okresního soudu ve Vyškově. Podle krajského soudu se jednalo o úkon žalované, jímž informovala žalobce o postoupení jeho oznámení věcně příslušnému orgánu. Krajský soud pak uzavřel, že se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, "kterým by byl zrušen úkon policejního orgánu, jehož předmětem bylo sdělení žalobci, že jeho oznámení bylo postoupeno věcně příslušnému orgánu k vyřízení. Jedná se tak o věc, která nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví ... Správní soudy totiž nemají jakoukoliv kompetenci přezkoumávat postup policejních orgánů v rámci trestního řízení či vyřizovat stížnosti na správný postup či nečinnost orgánů činných v trestním řízení ...". Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2009 č. j. 29 Ca 266/2008-12 kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2009 č. j. 8 As 24/2009-37 byla kasační stížnost stěžovatele směřující proti výše uvedenému usnesení zamítnuta.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel kasační stížností zpochybnil závěr krajského soudu, že posuzovaná věc nespadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na své usnesení ze dne 21. srpna 2003 č. j. Na 579/2003-10, podle kterého ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by správním soudům byla založena kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech nebo ve věcech přestupkových, přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení nebo prošetřovat a vyřizovat stížnosti na jejich tvrzený nesprávný postup. Podobný závěr, byť ve vztahu ke státnímu zastupitelství, nikoliv k Policii České republiky, učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. října 2005 č. j. 6 As 58/2004-45 a v rámci řízení o ochraně před nezákonným zásahem také v rozsudku ze dne 28. dubna 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69. Tento závěr Nejvyšší správní soud zopakoval přímo ve vztahu k Policii České republiky v jiných věcech stěžovatele (rozsudky ze dne 23. července 2008 č. j. 8 As 28/2008-29 a ze dne 30. července 2008 č. j. 8 As 30/2008-27). Nejvyšší správní soud ani v této věci neshledal důvod se od své ustálené judikatury odchýlit. Nejvyšší správní soud dovodil, že přestože na základě této judikatury nelze učinit závěr, že je jakékoliv rozhodnutí Policie České republiky, resp. jakýkoliv postup či nečinnost Policie České republiky vyňat z přezkumu soudů ve správním soudnictví, je tomu tak v případech, kdy se Policie České republiky nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení. Přestože skutková zjištění v posuzované věci nevedou bez dalšího k závěru, že se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí vydaného v řízení o přestupcích, poukázal Nejvyšší správní soud pro úplnost také na to, že by stěžovatel v takovém řízení zřejmě nedisponoval žalobní legitimací.
II.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí a namítá, že ve věci rozhodující soudy při svém rozhodování "zneužily zákon k jiným účelům". Napadené usnesení Krajského soudu v Brně je podle stěžovatele nicotné, neboť nebylo vyhlášeno jménem republiky. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele nepřistupoval k účastníkům řízení rovným způsobem, neboť zkoumal právní náležitosti kasační stížnosti podané stěžovatelem, ale právní náležitosti usnesení žalovaného nezkoumal.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost vyznívá chaoticky a nekoncepčně a kromě pouhého odkazu na jednotlivé články ústavněprávních dokumentů, jejichž porušení je namítáno, neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, pokud by šlo o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. O takový případ aplikace práva se ovšem v tomto případě zjevně nejedná, napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž právní závěry v nich obsažené jsou logicky konzistentní. Za těchto okolností Ústavní soud existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval v posledním stupni, je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (U 39/33 SbNU 591), usnesení ze dne 10. září 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. září 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 (ve SbNU nepublikována, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz], přičemž uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud souhlasí se závěrem učiněným obecnými soudy, že správní soudy nemají pravomoc přezkoumávat postup policejních orgánů v rámci trestního řízení či vyřizovat stížnosti na správný postup či nečinnost orgánů činných v trestním řízení.
Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.