ECLI:CZ:US:2009:3.US.1999.09.1
sp. zn. III. ÚS 1999/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti jiným zásahům orgánů veřejné moci - postupům Policie České republiky, Obvodního oddělení Čáslav, ve věci č.j. KRPS-11592/TČ-2009-010510, Obvodního státního zastupitelství v Kutné Hoře ve věci 1 ZN 111/2008, a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. KZN 164/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá postup policejního orgánu při vyřizování jeho oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, k němuž mělo dojít "průjezdem těžké stavební mechanizace" přes jeho blíže specifikované pozemky v souvislosti s výstavbou průmyslového areálu. Odložením podání podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora označený policejní orgán po provedeném šetření ve věci nezahájil úkony trestního řízení podle ustanovení §158 odst. 3 tr. řádu, jelikož sice bylo zjištěno, že došlo k poškození pozemků stěžovatele, avšak nebyla ztotožněna odpovědná osoba (srov. §257 tr. zák.).
Okresní státní zastupitelství shledalo postup policejního orgánu věcně správným; konstatovalo, že zásahu do práv stěžovatele si je společnost provádějící výstavbu vědoma, a poukázalo též na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu.
V návaznosti na stěžovatelův podnět k výkonu dohledu, ve smyslu ust. §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v rozhodném znění, krajské státní zastupitelství neshledalo v postupu okresního státního zastupitelství pochybení.
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí. Je přesvědčen, že "existuje důvodné podezření, že došlo k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem, při kterém došlo k poškození sféry stěžovatele, a orgány činné v trestním řízení neposkytly svojí nečinností stěžovateli ochranu, zaručenou zákonem". Dovozuje, že byl spáchán trestný čin poškozování cizí věci dle §257 tr. zák. se zaviněním ve formě nepřímého úmyslu. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že odkaz na postup předvídaný občanským zákoníkem a občanským soudním řádem není namístě, neboť je "naprosto nepřijatelné, aby kdokoliv beztrestně zasahoval do práv vlastníka nemovitosti způsobem, odpovídajícím kvalifikaci podle některé ze skutkových podstat trestního zákona".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se policejní orgán vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení §158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označených, ale ani jakýchkoli jiných ústavně garantovaných subjektivních práv, nelze. Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem. Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody.
Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, například v usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 343 a násl., nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl. Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 Listiny". Z usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 436/98 se pak podává - coby zásada - že žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není; o připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 231/07).
Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu