ECLI:CZ:US:2009:3.US.2277.08.1
sp. zn. III. ÚS 2277/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DRIGA s. r. o., se sídlem v Praze 5, U Národní Galerie 478, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 6 Ads 77/2006-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cad 1/2004 se podává následující.
Rozhodnutím Městské správy sociálního zabezpečení (dálen jen "žalovaná") ze dne 25. 11. 2003, č. j. 332-6003-730-30.10.2003-Ně, byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ukončeného rozhodnutím žalované ze dne 27. 8. 2003, č. j. 332-6003-592/18.8.2003/Kom.
Žalobu stěžovatelky podanou proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č. j. 12 Cad 1/2004-50, zamítl; podle jeho názoru zákonem stanovené důvody obnovy řízení stěžovatelka nedoložila.
Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu zrušil a současně vyslovil, že se žaloba stěžovatelky odmítá. V odůvodnění uvedl, že v řízení před správním orgánem byla stěžovatelka zastoupena daňovou poradkyní Ing. J. R., a pakliže byl platební výměr č. 3/367/03/B správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 5. 2003, jímž byl stěžovatelce vyměřen nedoplatek na pojistném a odpovídající penále, doručen pouze stěžovatelce a nikoliv její zástupkyni, nebyly splněny podmínky řádného doručení, a rozhodnutí (platební výměr) dosud nenabylo právní moci. Nedostatek pravomocného rozhodnutí (srov. §62 odst. 1 správního řádu) pak překážel tomu, aby se žalovaná mohla návrhem stěžovatelky na obnovu řízení věcně zabývat. Žalobu stěžovatelky tedy měl soud odmítnout pro předčasnost, neboť lhůta k jejímu podání (§72 odst. 1 s. ř. s.) dosud nezačala běžet. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. tak učinil sám kasační soud, poté, co z uvedených důvodů napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
Stěžovatelka považuje za správný závěr, že platební výměr č. 3/367/03/B ze dne 21. 5. 2003 nenabyl právní moci; nesouhlasí však s tím, že kasační soud žalobu pro předčasnost odmítl a žalobou napadené rozhodnutí nezrušil, neboť závěr o předčasnosti žaloby je podle ní možný jen tehdy, nebylo-li žalobou napadené rozhodnutí dosud doručeno. O takovou situaci však v případě jí napadeného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu nejde, neboť posléze řádně doručeno bylo. Svým rozhodnutím Nejvyšší správní soud tak "chybně připustil", aby dál zůstalo v platnosti rozhodnutí žalované, jehož výrok je založen na nepravdivém odůvodnění, a to zejména ke sporné otázce doručení a nabytí právní moci rozhodného platebního výměru č. 3/367/03/B, a na něj navazujícího rozhodnutí o odvolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je (zde) povolán Nejvyšší správní soud.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a napadenému rozhodnutí, jde především o to, zda Nejvyšším správním soudem zvolený postup podle §110 odst. 1 s. ř. s. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Nic z řečeného stěžovatelka kasačnímu soudu nevytýká, což implikuje hodnocení její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ve vztahu k rozhodné námitce stěžovatelky, že kasační soud měl namísto odmítnutí žaloby zrušit napadené rozhodnutí žalované o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, je třeba v první řadě zdůraznit, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost, byť by byla dána, musí být posouzena - kromě reálného vlivu na výsledek sporu - právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06, III.ÚS 249/06).
Dále platí, že ústavněprávní přezkum je přezkumem ovládaným principem subsidiarity, jenž se neidentifikuje jen požadavkem vyčerpat všechny (opravné) procesní prostředky, jež zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ve formálním smyslu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž též ve smyslu materiálním; ústavní stížnost není pak opodstatněna tehdy, jsou-li k dispozici jiné (než opravné) procesní prostředky, jež jsou způsobilé ochranu práva stěžovatele zajistit rovněž, případně namísto těch, jež dosud stěžovatel zvolil.
I kdyby přicházel v úvahu procesní postup, jehož se dožaduje stěžovatelka, je z tohoto hlediska především rozhodné, že za situace, kdy rozhodnutí o uložení povinnosti k peněžitému plnění nebylo stěžovatelce řádně doručeno, platí, že poté, co je taková procesní vada odstraněna, je k dispozici řádný opravný prostředek (odvolání), způsobilý proti takovému rozhodnutí brojit. Ani skutečnost, že zde "zůstalo nedotčené" rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na obnovu řízení, tak nejenže není na překážku tomu, aby se stěžovatelka mohla i nadále řádně domáhat svých práv v dosud neukončeném správním (posléze soudním) řízení, nýbrž - právě pro "předčasnost" původního návrhu - není procesně vyloučeno ani případné opětovně zahájené řízení o obnově k návrhu posléze "včasnému" (bude-li takový postup poté přicházet v úvahu).
S ústavní stížností spojila stěžovatelka i návrh na zrušení ustanovení §106 odst. 2 věty první s. ř. s. Z jejího podání je však zjevné, že svůj návrh odvozuje z výsledku řízení v jiné její právní věci (byť i zde bylo z obdobného důvodu rozhodnuto o odmítnutí podané žaloby pro předčasnost), proti němuž však nyní projednávaná ústavní stížnost nesměřuje a uplatněním napadeného ustanovení zákona tak nenastala skutečnost, která je (nyní) předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona o Ústavním soudu).
Z tohoto pohledu, jakož i v této části ústavní stížnosti, tak jde o návrh, jenž podle §43 odst.1 písm. e) zákona o Ústavním soudu není přípustný.
Ústavní soud tedy, na základě shrnutí řečeného, posoudil ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil
předseda senátu