ECLI:CZ:US:2009:3.US.2305.08.1
sp. zn. III. ÚS 2305/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. Mgr. Z. T., Ph.D., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem se sídlem Brno, Náměstí 28. října 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008 ve věci sp. zn. 15 Co 473/2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. 10. 2007 ve věci sp. zn. 4 Nc 1515/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36, čl. 11 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, čl. 16 Evropské sociální charty a čl. 18 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte - v záhlaví označená rozhodnutí zrušil.
Napadeným rozsudkem stanovil okresní soud stěžovateli mj. povinnost přispívat na výživu nezletilé Jany (jedná se o pseudonym) za dobu od 1. 1. 2004 do 31. 3. 2007 částkou 1 500,- Kč měsíčně a od 1. 4. 2007 do budoucna částkou 2 000,- Kč měsíčně. Současně byl upraven styk s nezletilou jednou za 14 dnů v neděli od 14:00 do 17:00 hod v místě bydliště matky, a to za její přítomnosti. Krajský soud tyto výroky rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
Obsáhlá ústavní stížnost, již na tomto místě netřeba v úplnosti rekapitulovat, obsahuje především následující námitky a tvrzení.
K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že soudy nedodržovaly ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují zásady zjišťování skutkového stavu věci a odůvodnění vydaných rozhodnutí (§153 odst. 1 a §157 o. s. ř.). Podle stěžovatele bylo výživné především určeno na základě nesprávných skutkových závěrů, které jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, je nepřiměřené jeho možnostem a schopnostem a životní úrovni, jakož i věku a potřebám dítěte. Stěžovatel usuzuje, že v podobných případech je obvykle stanovováno výživné "maximálně poloviční", čímž je v jeho věci i v rozporu s dobrými mravy a porušuje jeho právo na přiměřenou životní úroveň a zachování lidské důstojnosti (nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 244/03).
Obecné soudy podle stěžovatele odmítly zohlednit (nadstandardní) majetkové poměry matky a v odůvodnění nadto neuvedly, proč tak učinily; to pokládá za nepřípustné, a odvolává se na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 244/08.
Stěžovatel dále namítl zjevný rozpor v napadených rozhodnutích, jestliže na jedné straně obecné soudy zohlednily jeho nevyhovující bytovou situaci ve výroku o styku s nezletilou dcerou, na straně druhé ji nebraly v potaz při rozhodování o výši výživného (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03, resp. ve věci sp. zn. I. ÚS 244/08). Poukázal též na existenci vyživovací povinnosti matky nezletilého dítěte vůči němu jakožto manželu, kterou soudy taktéž odmítly vzít v potaz (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/99), a na její protiprávní chování, pro které má být nucen bydlet v pronajatém bytě. Obecné soudy nadto ignorovaly sociální dávky vyplácené matce nezletilé, což odporuje závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 527/06.
Obecné soudy měly dle stěžovatele stanovit výživné v takové výši, aby byl schopen pronajmout si adekvátní byt, ve kterém by se mohl s nezletilou stýkat; jelikož tak nepostupovaly, porušily čl. 32 odst. 4 Listiny (opět s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03). Zmíněné jednání matky nezletilé vedlo k tomu, že je nucen vynakládat vyšší finanční částky na bydlení, čímž se snižuje jeho schopnost platit výživné, a proto má stěžovatel za to, aby se matka dítěte podílela na její výživě ve větší míře než on (jelikož mu brání v plnění vyživovací povinnosti formou osobní péče, což má s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 246/06 a IV. ÚS 257/05 představovat další důvod ke zvýšení její finanční spoluúčasti).
Dle názoru stěžovatele je životní úroveň nezletilé vyšší než životní úroveň jeho, a proto měly obecné soudy aplikovat §85 odst. 2 ve spojení s §87 zákona o rodině; ostatně je zde zjevný nepoměr mezi úpravou styku s nezletilou a výší pro ni stanoveného výživného (za vysoké výživné se mu nedostává adekvátního "protiplnění").
Soudy obou instancí měly pochybit i tím, že při stanovení potenciálně dosažitelného příjmu stěžovatele nezjišťovaly, zda bylo vůbec reálné uvažovaná pracovní místa získat (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 299/06). Zcela nedůvodně vycházely z průměru intervalu nabízených mezd, přičemž je ale zřejmé, že byl-li by na dané pracovní místo vůbec přijat, obdržel by mzdu ve výši dolní hranice tohoto intervalu. Stěžovatel přitom napadá užitou interpretaci §96 odst. 1 zákona o rodině, a připomíná, že se výhodněji placeného místa nevzdal, nýbrž jej pouze nezískal. Zpochybňuje též, že měl platit výživné i za období, kdy pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 3 154 Kč, jestliže za toto období stanovily soudy hypoteticky dosažitelný výdělek, přestože Úřad nebyl schopen mu v daném období zajistit odpovídající zaměstnání (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 376/2000).
Stěžovatel tvrdí, že není schopen zajišťovat ani vlastní životní potřeby, a proto soudy pochybily, když neaplikovaly ustanovení §88 zákona o rodině. Má za to, že mu bylo stanoveno neúměrně vysoké výživné a odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 Co 652/2003, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 Co 326/2004 a nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 601/02, IV. ÚS 125/05 a IV. ÚS 246/06; současně připomíná závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06, že není možné být diskriminován místní příslušností soudu, jestliže jiné soudy v obdobných případech stanovují výživné výrazně nižší. K zaplacení dlužného výživného ve výši 46 350 Kč mu byla nadto stanovena krátká lhůta šesti měsíců, přestože soudům muselo být zřejmé, že není schopen ze svého příjmu tuto částku uspořit.
Stěžovatel zpochybňuje rovněž názor obecných soudů, že výkon práce advokátního koncipienta není možno v kontextu dané věci považovat za zvyšování kvalifikace, a současně připomíná, že vykonání potřebné odborné praxe je podmínkou pro složení advokátní zkoušky. Poté by se mohl jeho příjem zvýšit, což by bylo bezesporu v dlouhodobém zájmu dítěte; obecné soudy však upřednostnily zájem krátkodobý na úkor zájmu tohoto.
Porušení práva na spravedlivý proces konečně stěžovatel dovozuje - v obecné rovině - i ze skutečnosti, že se obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly se všemi jeho námitkami, resp. s většinou jeho argumentů se podle jeho názoru vyrovnaly způsobem, jenž nemá oporu v platném právním řádu (stěžovatel přitom odkazuje na nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 519/04, I. ÚS 244/08, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 521/05, III. ÚS 103/99, III. ÚS 94/97, III. ÚS 61/94 a I. ÚS 336/2000, v němž se označuje tzv. zdůvodnění souhrnným zjištěním za nepřípustné).
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5).
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Ústavní soud též ve své judikatuře pravidelně uvádí, že mu nepřísluší - s výjimkou zjevných excesů, resp. výkladové "svévole" - přezkoumávat obecnými soudy aplikovaná kritéria rozhodování o výživném, jež jsou zakotvena především v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07). Necítí se tedy být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů povinného", a to i kdyby mohla být objektivně vyložena i jinak. Jen očividné a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení, zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, je způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny; jinak je na místě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán též tehdy, jestliže by obecné soudy přijatá rozhodnutí náležitě (logicky a srozumitelně) neodůvodnily.
Nic z toho obecným soudům v projednávané věci vytýkat nelze.
Stěžovatelovy námitky - navzdory častým citacím norem práva ústavního (respektive mezinárodního) a bohatým odkazům na judikaturu Ústavního soudu - mají toliko podústavní rozměr; je jimi zpochybňována věcná správnost napadených rozhodnutí, což však samo o sobě ani dovolávaného porušení stěžovatelových základních práv nedosahuje. Fakticky je stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu, aby je posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví, jíž ovšem není a být ani nemůže.
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se proto poznamenává následující.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaných institutů, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jejich rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 528/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 126), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený - jak bylo vícekrát zdůrazněno - až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/06). Není proto samo o sobě rozhodné, že význam interpretačních hledisek, jež obecný soud pokládal v konkrétní věci za určující, stěžovatel hodnotí jinak.
V rovině konkrétních námitek není možno stěžovateli přisvědčit, že by obecné soudy v projednávané věci nezohledňovaly majetkové poměry matky (srov. č.l. 39); za irelevantní je třeba označit skupinu námitek směřujících k "potenciálně dosažitelnému přijmu" stěžovatele, neboť stanovené výživné (nejen pro futuro) bylo vyměřeno z faktických příjmů stěžovatele (viz str. 10 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Za zcela nepřípadnou je nutno považovat jeho argumentaci, jíž dává do souvislosti výši výživného a úpravu styku s nezletilou, s poukazem na uvažovaná "protiplnění". Do stejné kategorie námitek potom jednoznačně spadá i stěžovatelova argumentace ustanovením §88 zákona o rodině, opakující se tvrzení o tom, že v důsledku údajného protiprávního chování matky nezletilé si musel pronajmout byt, jakož i poukaz na krátkou lhůtu pro zaplacení dlužného nájemného (stěžovatel již v průběhu řízení měl předpokládat, že mu nebude stanoveno ve výši 250 Kč měsíčně, jak si "sám stanovil" - viz jeho vyjádření na č.l. 263).
Zvláštní kategorii stěžovatelových námitek tvoří odkazy na řadu judikátů Ústavního soudu, jež jsou však v kontextu projednávané věci povýtce irelevantní: nález č. 231/2000 Sb. se týká regulovaného nájemného a na stěžovatelův případ nijak nedopadá; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 244/03 řeší otázku, kdy má povinný nízké měsíční příjmy, ale jeho celkové majetkové poměry jsou mnohem příznivější; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 244/08 se zabývá otázkou svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů, nikoliv výše výživného; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/99 posuzuje otázku společného bydlení manželů, jež je z výše uvedených důvodů v posuzované věci bezvýnamná; nález ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03 se týká odklonu odvolacího soudu od skutkových závěrů soudu nalézacího; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 527/06 spočívá - vedle otázky sociálních dávek matce - na kritice mechanického porovnání příjmů obou rodičů bez reflexe příjmů druha matky; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 299/06 hodnotí otázku "potenciálně dosažitelných příjmů"; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 376/2000 se týká vyživovací povinnosti mezi manžely, přičemž primárním kasačním důvodem bylo neprovedení důležitých navrhovaných důkazů; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 336/2000 se vůbec netýká rodinného práva a námitka "souhrnnými skutkovými zjištěními" je navíc zde zcela nepřípadná; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06 se vztahuje k situaci, kdy Nejvyšší správní soud porušil postup při změně své judikatury a stěžovatelem uváděná "diskriminace místní příslušností soudu" tu nijak dotčena není; a konečně nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 246/06 a IV. ÚS 257/05 se zabývají otázkou trvání fakticity výkonu vyživovací povinnosti rodičem ve formě naturálního plnění.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu