ECLI:CZ:US:2009:3.US.2417.08.1
sp. zn. III. ÚS 2417/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem Vsetín, Rokytnice 149, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2008 sp. zn. 11 Co 363/2008 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 5. 2008 č. j. 20 C 250/2007-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávní věci, a jimiž mu nebylo přiznáno (coby žalovanému) osvobození od soudních poplatků. Podle jeho názoru jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny"), čímž se prý ocitl "v nerovném postavení" vůči žalobci, pročež bylo i porušeno právo "na rovnost účastníků řízení", zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Napadeným usnesením soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, a odvolací soud roto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením potvrdil. Oba soudy konstatovaly, že "celkové zhodnocení majetkové situace" stěžovatele (jeho příjem, příjem manželky, vlastnictví pozemků a existence pohledávky vůči žalobci) podmínky pro osvobození podle §138 odst. 1 o. s. ř. nenaplňují. Připomněly též, že relevantní peněžité plnění stěžovateli (žalobcem) ze souvisejícího sporu (vedeného před Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 218/2002) je stěžovatelem blokováno, neplní-li v něm uzavřenou dohodu o narovnání, na jejím základě vzal předchozí žalobu (proti nynějšímu žalobci) zpět.
V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje porušení výše identifikovaných ústavně zaručených práv z tvrzení, že obecné soudy pochybily, pakliže "mezi jeho příjmy" zařadily nejen skutečně dosahované, nýbrž i příjmy "potenciální", jichž se mu má dostat od žalobce "v souvislosti s pronájmem a/nebo prodejem pozemků v jeho vlastnictví. Tím mu podle jeho názoru "de facto znemožnily ochranu svých práv" ("s důsledky na ustanovení zástupce dle §30 ve spojení s §138 odst. 3 o. s. ř."), čímž se prý současně ocitl v nerovném postavení ve vztahu k žalobci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; až teprve poté by mohlo být uvažováno o právech stěžovatelem namítaných, totiž rovnosti účastníků soudního řízení a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle §138 odst. 1 o. s. ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem, co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace §138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici. Není tedy spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá; to platí i ve vztahu k stěžovatelem namítaném zhodnocení i "potencionality" celkových poměrů, jelikož ani úvahy obecných soudů o souvztažnosti daného řízení s výše zmíněným řízením předchozím, resp. jeho výsledkem, nelze mít za nepřiléhavé.
Je konečně namístě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
O takový případ, jak bylo předznačeno výše, zde však nejde.
Shora předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde tedy splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu