ECLI:CZ:US:2009:3.US.2565.08.2
sp. zn. III. ÚS 2565/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. H., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2008 č. j. 51 Co 24/2008-52 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2007 č. j. 11 C 37/2006-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené výroky usnesení obecných soudů o nákladech řízení o obnovu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 37/2006 se podává, že tamní soud usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 11 C 37/2006-32 zamítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení (výrok I.) a zavázal jej zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok II.) z důvodu jeho plného úspěchu ve věci. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2008 č. j. 51 Co 24/2008-52 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), taktéž potvrdil výrok o nákladech řízení, byť změnil jejich výši (výrok II.) a stěžovatele zavázal zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok III.), a to se shodným odůvodněním.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že návrh, aby v otázce náhrady nákladů bylo aplikováno ustanovení §150 o. s. ř., "zcela ignoroval" tím, že jeho "zamítnutí" neodůvodnil a nepokusil se zjistit, zda skutečně neexistují zvláštní okolnosti, jež by jeho uplatnění umožnily. V podrobnostech stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž se vyjádřil k principům rozhodování o nákladech řízení, včetně dovolávaného moderačního ustanovení. Zmiňuje povinnost obecných soudů zabývat se všemi okolnostmi případu a zkoumat dopady přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení (nález IV. ÚS 1391/07), vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k uplatnění moderačního práva soudem (nálezy II. ÚS 814/08, I. ÚS 188/08 a II. ÚS 828/06) a konečně povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž nestačí pouhý formální odkaz na zákonné ustanovení (nález III. ÚS 727/2000) či na úspěch ve věci v řízení, v němž byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků (nález IV. ÚS 454/04).
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde o to, zda absence výslovné reakce odvolacího soudu na stěžovatelův návrh, aby v jeho věci bylo aplikováno ustanovení §150 o. s. ř., nezaložilo nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí tím spíše, jde-li o posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř., neboť jím do "hry" vstupují "důvody zvláštního zřetele hodné", a tomu korespondující relativně široká diskrece obecných soudů.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal na straně k náhradě povinného účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu není (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005).
Nelze upřít oprávněnost stěžovatelovu tvrzení, že odvolací soud se explicite jeho návrhem, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že každý z účastníků si ponese náklady vlastní (§150 o. s. ř.), nezabýval, nicméně tato okolnost sama o sobě ještě ústavněprávní relevanci mít nemusí. Tím, že výrok o nákladech založil na zásadě úspěchu ve sporu (§142 odst. 1 o. s. ř.), dal odvolací soud najevo, že k jejímu prolomení neshledal důvody.
Moderační oprávnění soudu, jež předjímá ustanovení §150 o. s. ř., je výjimkou z pravidla, a slouží k tomu, aby - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - byly zmírněny situace, kdy jeho aplikace by vedla k přílišné "tvrdosti", resp. "nespravedlnosti" (nepřiléhavosti). Vzhledem k tomu, že však je vyhrazeno výlučně pro tyto specifické případy, nelze očekávat (tím spíše vyžadovat) jeho běžnou aplikaci vždy tehdy, když účastníku hrozící náhrada nákladů se jeví být citelnou. Nepříznivé sociální a hospodářské poměry účastníka dostatečným důvodem pro užití ustanovení §150 o. s. ř. být nemusí, byť za určitých okolností, zejména spolu s relevantními okolnostmi dalšími, mohou a v soudní praxi i bývají; neplatí však, že majetková nerovnost mezi účastníky řízení takovým důvodem je vždy.
Relevantními okolnostmi (coby "důvody zvláštního zřetele hodné") jsou typicky ty, jež se váží k předprocesnímu stadiu sporu a jeho příčinám, k chování účastníků jak v něm tak později v průběhu vlastního procesu, jakož i sama povaha uplatněného nároku, adekvátnost jeho uplatnění, případně přiměřenost obrany proti němu apod. Tomu odpovídá, že naopak není - bez dalšího - rozhodující, je-li povinným k náhradě nákladů řízení na základě §142 odst. 1 o. s. ř. ten z účastníků, jenž byl osvobozen od soudního poplatku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2935/07), jak se stěžovatel domnívá.
I kdyby bylo možné sdílet stěžovatelovy věcné námitky (o důsledcích jeho majetkové situace), dostatečně silný důvod k zásahu - ve smyslu kasačním - by zde proto přesto nebyl. Ústavní soud by musel totiž proti obecným soudům aplikovat hledisko přezkumu, spočívající než na argumentu, že je k dispozici "přiléhavější" řešení, resp. že on sám by danou procesní situaci "spíše" hodnotil jinak. Takové postavení však Ústavnímu soudu vůči soudům obecným, jak bylo výše řečeno, nepřísluší.
K nálezům Ústavního soudu, které stěžovatel v kontextu procesním cituje, je namístě konstatovat, coby rozhodné, že vycházejí z odlišných procesních poměrů. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 1391/07 obecný soud naopak moderačního práva využil, aniž však náležitě zjišťoval všechny rozhodné okolnosti případu. Nálezy sp. zn. II. ÚS 814/08, sp. zn. I. ÚS 188/08 a sp. zn. II. ÚS 828/06 reflektují procesní postup, kdy odvolací soud "z vlastní iniciativy" rovněž aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., avšak bez toho, že by s takovou možností předtím seznámil účastníky řízení. Vazby mezi osvobozením od soudních poplatků a aplikací ustanovení §150 o. s. ř. existují v nálezu sp. zn. I. ÚS 454/04, zde však šlo o účastníka, který soudní řízení neinicioval (žalovaného); stěžovatel oproti tomu v původním řízení vystupoval jako žalobce, a v řízení předmětném jako navrhovatel řízení o obnovu. Není pak zde od věci připomenout závěry obecných soudů, že stěžovatelův návrh na obnovu řízení neobstál prima facie, jestliže procesní důkaz, o který jej opřel, důvod obnovy ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. objektivně založit nemohl.
Stěžovatelem odkazované (procesní ) zásady vyslovené k §150 o. s. ř. se mohou logicky - nadto - prosadit jen tehdy, když moderace podle tohoto ustanovení přichází vůbec, resp. zjevně v úvahu. Pouze v případě, že dle soudního spisu je taková možnost - a to přesvědčivě - otevřená, je představitelné, že Ústavní soud v jejich duchu zasáhne.
Z řečeného je zjevné, že tak tomu v dané věci není. Tím nemá být řečeno, že obecné soudy neměly - z hledisek podústavní (procesní) korektnosti - postupovat při odůvodnění nákladových výroků obezřetněji, důsledněji a pečlivěji.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu