ECLI:CZ:US:2009:3.US.2942.08.1
sp. zn. III. ÚS 2942/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Michaelem Víchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 78, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, č.j. 3 Tdo 976/2008-327, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č.j. 6 To 93/2008-294, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2007, č.j. 3 T 59/2007-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným trestným činem pohrdání soudu podle §169b tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "v době od 16. 5. 2005 do 12. 9. 2005 v Ostravě - Moravské Ostravě na Havlíčkově nábřeží č. 1834 v budově Krajského soudu v Ostravě jako svědek, jež měl podat svědectví ve věci projednávané u Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 35 T 8/2004, opakovaně mařil jednání soudu tím, že se nedostavoval k hlavnímu líčení, přestože byl o povinnosti podat svědeckou výpověď poté, co nepřebíral předvolání k hlavnímu líčení, jež mu byla doručována poštou, vyrozumíván telefonicky dne 16. 5. 2005 předsedou senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. Karlem Gilem, ve dnech 21. 7. 2005 a 10. 8. 2005 odmítl převzít předvolání k tomuto soudu doručovaná prostřednictvím Policie ČR a poté, co byl k hlavnímu líčení dne 12. 9. 2005 předveden na podkladě nařízení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě, opakovaně se v průběhu hlavního líčení choval k soudu urážlivým způsobem, kdy v důsledku takovéhoto jednání nemohl soud vykonávat ve věci všechny úkony, které v jednání vykonávat zamýšlel, a znemožnil tak soudu ve věci rozhodnout."
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně bez předchozího vyrozumění, resp. jeho účasti (avšak za účasti státního zástupce) dne 26. 9. 2007 "provedl hlavní líčení", při kterém vyslechl svědka JUDr. Karla Gila, přičemž o tomto výslechu byl vyhotoven protokol (procesní spis, č.l. 229). Oponuje pak závěru odvolacího soudu, podle kterého výslech "nebyl použit jako důkaz, ze kterého by soud při svém rozhodování vycházel", a to námitkou, že protokol je obsahem spisu a pokud odvolací soud konstatoval, že "ani ve své výpovědi, která je zachycena v protokolu o výslechu mimo hlavní líčení ze dne 26. 9. 2008 JUDr. Karel Gil neuváděl žádné jiné skutečnosti, které nejsou obsahem jeho referátu nebo úředních záznamů ve spise sp. zn. 35 To 8/2004 Krajského soudu v Ostravě", je podle jeho názoru "jednoznačné", že "došlo ke komparaci listinných důkazů s výpovědí JUDr. Gila". V této souvislosti stěžovatel vyslovuje podezření, že procesní postup soudu prvního stupně nesl rysy "kabinetní justice", vedené "kolegialitou k soudci JUDr. Gilovi" a odtud vycházející snahou "ušetřit ho nepříjemné konfrontaci". Konečně stěžovatel zpochybňuje i názor odvolacího soudu, podle kterého "výslech svědka Karla Gila v řízení před nalézacím soudem ani před odvolacím soudem není nezbytně nutný, neboť skutečnosti které by mohly být z tohoto výslechu zjištěny, lze zjistit z listinných důkazů, navíc samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 se pokusila JUDr. Gila jako svědka u hlavního líčeni vyslechnout." Pokládal-li soud prvního stupně výslech JUDr. Karla Gila za "nadbytečný", zůstává podle stěžovatele nevysvětlitelné, proč jej přesto provedl. Pokud výslech proveden nebyl a soud se JUDr. Karla Gila vyslechnout toliko "pokusil", není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně "pokus o výslech" neopakoval. V takovém případě nastala procesní situace opomenutého důkazu, neboť se soudy s odpovídajícím důkazním návrhem vzneseným stěžovatelem "řádným a přesvědčivým způsobem nevypořádaly".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná. K jednotlivým námitkám stěžovatele se sluší poznamenat následující.
Odvolací soud konstatoval, o které důkazní prameny ("referát" a "úřední záznamy" založené ve spise vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 35 To 8/2004) se opírají skutková zjištění (soudu prvního stupně, jakož i vlastní) týkající se průběhu předmětného telefonického rozhovoru mezi soudcem JUDr. Karlem Gilem a stěžovatelem.
Z obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že ze sporné výpovědi soudy nevycházely (srov. stěžovatelem citovanou větu, podle níž "nebyla použita jako důkaz, ze kterého by soud při svém rozhodování vycházel"), a pokud odvolací soud poznamenal, že zde JUDr. Karel Gil "neuváděl žádné jiné skutečnosti", učinil tak evidentně již jen nad rámec rozhodovacích důvodů.
Odvolací soud stěžovatelův důkazní návrh na výslech JUDr. Karla Gila neopomenul, nýbrž nadbytečnost jeho provedení vysvětlil s poukazem na výše zmiňované listiny založené ve spise vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 35 To 8/2004.
Stěžovatelem kritizovaná formulace o "pokusu" vyslechnout JUDr. Karla Gila směřuje toliko k úsudku, že vzhledem k jinak opatřeným skutkovým zjištěním tento procesní postup soudu prvního stupně průmět do výsledku řízení mít nemohl.
Dovolací soud se rovněž přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřil k právnímu posouzení věci (včetně odkazů na související judikaturu) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat. Také dovolací soud se - adekvátně - vyjádřil k námitkám, jež stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Jak bylo výše předznačeno, Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Jan Musil
předseda senátu