ECLI:CZ:US:2009:3.US.3146.07.1
sp. zn. III. ÚS 3146/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. T., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem AK se sídlem Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. března 2007 č. j. 11 C 123/2006-106 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007 č. j. 51 Co 361/2007-140, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. prosince 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. března 2007 č. j. 11 C 123/2006-106, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007 č. j. 51 Co 361/2007-140 v částech, které se týkají stěžovatele, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. března 2007 č. j. 11 C 123/2006-106 byla zamítnuta žádost žalovaných ad 2 - ad 4) [žalovaný ad 4) v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"] o osvobození od soudních poplatků. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007 č. j. 51 Co 361/2007-140 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ohledně žalovaného ad 4) (stěžovatele) odvolací soud připomněl, že sama skutečnost, že žalovaný ad 4) je starobním důchodcem, nezakládá automatické přiznání osvobození od soudních poplatků dle ust. §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému ad 4) byl vyměřen starobní důchod ve výši, která přesahuje průměrný starobní důchod v České republice. Již z této skutečnosti je podle odvolacího soudu zřejmé, že sociální situace žalovaného ad 4) nezavdává zákonný důvod pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy prokázal věrohodným způsobem svoje majetkové poměry. Skutečnost, že mu je soudy podsouván podíl na rozsáhlé trestné činnosti, aniž by byl pravomocně odsouzen, považuje stěžovatel za nespravedlivé a za porušení principu presumpce neviny. A to zvláště za situace, kdy Obvodnímu soudu pro Prahu 1 je znám obsah zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve kterém vrchní soud k odvolání stěžovatele formuluje svůj právní názor tak, že dosavadní důkazní řízení (po téměř sedmi letech) neposkytlo důkazní předpoklady pro věcně správné a spravedlivé rozhodnutí o vině stěžovatele. Nedostatek majetku považuje stěžovatel za objektivní skutečnost, kterou s ohledem na svůj věk a vážné zdravotní problémy nemůže změnit. Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze ve svém potvrzujícím rozhodnutí poukázal na to, že stěžovateli je vyměřen nadprůměrný důchod, avšak nevzal v úvahu zdravotní stav stěžovatele, náklady na léčení, obecný nárůst životních nákladů. Stěžovatel je přesvědčen, že jsou dány důvody pro zásah Ústavního soudu, neboť v dané věci jde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 stěžovatel vytýkal, že se vůbec nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazů, zejména o jeho zdravotním stavu a argumentuje Ústavním soudem mnohokrát zdůrazňovanou povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Napadené rozhodnutí prý tento základní atribut zcela postrádá, navíc tvrzení, na němž zakládá soud zamítavý výrok, je nepravdivé. Stejný postup lze prý dovodit i v případě rozhodnutí Městského soudu v Praze. Argumentace Městského soudu v Praze, že starobní důchod nezakládá automatické přiznání osvobození od soudních poplatků, je podle stěžovatele přiléhavá, ovšem je třeba přihlédnout k výši vyplácených důchodů a porovnat ji s reálnými náklady na zachování lidsky důstojné existence.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné, pro posouzení věci významné skutečnosti, oba obecné soudy odkázaly toliko na právní závěry, které vyjádřily v napadených rozhodnutích, a proto Ústavní soud nezasílal tato vyjádření stěžovateli k replice.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Jeho argumentace se odvíjí na poli podústavního práva a v ústavní stížnosti v podstatě jen opakovaně poukazuje na svou majetkovou situaci. Stěžovatel se tak domáhá přezkumu uvedených rozhodnutí obecných soudů, čímž staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky.
Podle ust. §138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu přiznat zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje, je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši.
Osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 odst. 1 o. s. ř. je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat. Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. tedy ponechává obecnému soudu prostor k uvážení, zda osvobození od soudních poplatků účastníku řízení přizná. Jediným omezujícím předpokladem je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí, zda jsou tyto podmínky naplněny, však není zásadně otázkou v rovině ústavnosti.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000), rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. IV. ÚS 464/01, sp. zn. IV. ÚS 289/03 či sp. zn. II. ÚS 130/05 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků (stejně jako jeho odejmutí) záleží na úvaze předsedy senátu obecného soudu, a není-li jeho rozhodnutí ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, Ústavní soud není oprávněn do takového procesu zasahovat.
Současně však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (i při posuzování ústavnosti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků) připustil, že nesprávná aplikace jednoduchého (podústavního) práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesně právních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
O takový případ v přezkoumávané věci nejde, proto rozpor s principy spravedlivého procesu Ústavní soud neshledal.
K námitce stěžovatele, že obvodní soud své rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnil, přičemž se nevypořádal s návrhem stěžovatele na provedení důkazů, zejména důkazu týkajícího se zdravotního stavu, Ústavní soud připomíná, že uvedenou námitkou stěžovatele by se Ústavní soud mohl zabývat pouze tehdy, pokud by stěžovatel tuto námitku uplatnil v odvolacím řízení. Z přiloženého písemného vyhotovení odvolání Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel v odvolání neuplatnil, a proto se jí pro její nepřípustnost nemohl zabývat ani Ústavní soud.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy (ust. §138 o. s. ř.). Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy se dostatečně zabývaly majetkovými poměry stěžovatele v době, kdy mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno a v době současné a zřetelně vyložily, na jakém základě osvobození od soudního poplatku stěžovateli nepřiznaly. Takovýto právní závěr je výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního obstojí. Nedostatky odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pak byly napraveny rozhodnutím Městského soudu v Praze, které obsahuje dostatečné, přesvědčivé a ústavně konformní odůvodnění.
S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu