ECLI:CZ:US:2009:4.US.2274.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2274/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Bc. Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Přemysla Otakara II. č. 32, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2008 čj. 22 Co 596/2008-232 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2007 čj. 10 C 480/2005-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 5. září 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 8. září 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 C 480/2005 (dále jen "soudní spis") se podává, že AB-CREDIT a. s. (dále jen jako "žalobce") se návrhem na vydání platebního rozkazu podaným původně k Okresnímu soudu v Jihlavě domáhal po stěžovateli zaplacení 3 089,83 Kč s přísl. z titulu vzniklého dluhu na osobním účtu stěžovatele a na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 17. listopadu 2004 mezi obchodní společností eBanka, a. s. a žalobcem. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil a v řízení uplatňoval řadu námitek hmotně právního i procesně právního charakteru, zejména pokud jde o místní příslušnost soudu a podjatost soudců, opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce soudem a rovněž zpochybňoval výši žalované částky. Po provedeném řízení Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. června 2007 čj. 10 C 480/2005-153 uložil stěžovateli povinnost žalovanou částku 3 089,83 Kč včetně nákladů soudního řízení ve výši 600,- Kč žalobci zaplatit. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. května 2008 čj. 22 Co 596/2008-232 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v řízení před obecnými soudy došlo k nespravedlivému řízení, spočívajícímu v porušení a krácení procesních práv stěžovatele, ke kterým mělo dojít pochybením soudů při doručování písemností stěžovateli, v neosvobození stěžovatele od soudních poplatků, v neustanovení zástupce a v tom, že rozhodoval místně nepříslušný soud. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že jednal v jeho nepřítomnosti a nesplnil svoji poučovací povinnost. Stěžovatel dále zpochybňoval i důvodnost podané žaloby. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. IV. ÚS 271/2000 a sp. zn. IV. ÚS 289/03.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená usnesení obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna (§157 o. s. ř.) a v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatele, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. K namítanému porušení procesních práv, konkrétně práva na zákonného soudce, práva na řádné doručení písemnosti, na splnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a na porušení práv v souvislosti s podávanými návrhy na osvobození od placení soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy reagovaly na všechny procesní návrhy stěžovatele a ve svých rozhodnutích se s nimi řádně vypořádaly (srov. č. listu 43, 112, 126, 153, 204, 211, 230, 232 a 256 soudního spisu). Ve věci rozhodující soudy uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto zcela postačí na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter v. Rakousko, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatele postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Stejně tak podle judikatury Evropského soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (Van Hurk proti Nizozemí, 1994, in http://hudoc.echr.coe.int). Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje rovněž odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. IV. ÚS 271/2000 a sp. zn. IV. ÚS 289/03 za nepřípadné.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu